Rozličné podoby fúzí jazzu s nejrůznějšími příměsemi, přetavená klasika i svobodná improvizace a bubenické seance.
Francouzský label Circum-Disc vznikl v roce 2004 jako rozšíření aktivit souručenství Circum, jehož cílem je propagace současného jazzu. Jeho základnou je kulturní zařízení La Malterie v Lille a okruh členů se rekrutuje zejména z bývalých studentů místní konzervatoře, která je věhlasnou líhní talentů s osobitým přístupem. Soubory jsou tak mnohdy personálně propojeny, což nám ukáže i následující recenze, která se zabývá některými počiny vydanými v období od února 2021 do května 2022.
Trio Le Bruit Des Dofs tvoří kytarista a autor repertoáru Jean-Louis Morais, basista Olivier Verhaege a bubeník Charles Duytschaever. Na jejich albu nazvaném signifikantně La Combinatorique najdeme stopy psychedelie impregnované progresivním rockem a odlesky všemožných šumů z celého světa. Vlastně jde o takové moderní fusion, při němž máte občas pocit, že je vám jasné, o co půjde, ale ono se leckdy promění v něco úplně jiného. Úvodní Artgressif je ještě celkem přímočarý nášup, ale hned druhá skladba Charlotte Va Dans La Foret Et Ramasses Des Fraises začíná rozkolísaně, přechází v jistou rozjímavost až lenošení, ale nenápadně se do ní prodírá i určité pnutí. Podobně se vyvíjí i následující La Danse Des Dofs, kde se po kytarovém intru vše pěkně poklidně rozvíjí, ale pak začínají postupně až orgiastické přemety a až v závěru se zase objeví prvky jazzového preludování. E78 začíná bubenickou kreací, do níž se vmísí brumlající basa a pak probrnkávání kytary, zdánlivá jazzůvka laděná i do blues nakonec získá blackmetalový dojezd. Jinak jemnou kompozici Spiral zase začnou zničehonic narušovat zvláštní křápoty a vrzy na bicí. D-Gressif je zprvu rozháraný a poté pozvolna se valící rock, Entrelacs je zase do poloviny chvějivá filigránská struktura se zvukovými pablesky a šelesty, z nichž se pak vyloupne celkem tradiční jazz. A z pohodové, ovšem i rytmicky proměnlivé Dofmachine na vás vyskočí téměř čistokrevný rock’n’roll. Titulní jedenáctiminutová skladba pak prostě odpovídá svému názvu a onu všudypřítomnou kombinatoriku jenom stvrzuje.
Kvarteto _Unk prohlašuje, že opravdu neví, jak by se jejich název měl vyslovovat a jaké písmeno v něm na začátku chybí. Také v jejich hudbě je přítomna určitá tajemnost a vedle jazzu tu můžeme najít i rockovou dynamiku či ozvěny vážné hudby. Vše je navíc více či méně zahaleno do specifického undergroundového hávu. Styčným důstojníkem z předešlé kapely je Charles Duytschaever, výsadním skladatelem je zde kontrabasista Mathieu Millet, do saxofonů duje Jean-Baptiste Rubin a na kytaru drnká a autorem aranží je Christophe Maerten. Na albu Now_ se hned po zahřívačce L´Ail Des Ours dostaneme k první strukturálně bohaté kompozici Andrinople s pozvolnými zvraty. Syrovější polohy představují Starkestre a Patate Douce, kde se objevuje valivá repetitivnost a nejvíc je tu cítit onen undergroundový odér. Nejzajímavější členitost má téměř jedenáctiminutový kus Zur, který se po dvou minutách od decentního nástupu přes náběh „rozplizne“ do nádherné téměř kakofonie, jež se ovšem nakonec vykrystalizuje v naléhavý apel a pokračuje v psychoprogrockjazzovém milieu s kadencí i rozvolněními a ústí k místy až pinkfloydovskému kytarovému sólu. Závěrečné Vicolo je temné nokturno s romantickým nádechem. Skutečnou vychytávkou je ovšem zařazení skladbičky O Sacrum Convivium z pera Oliviera Messiaena. Tato křehkůstka zde má své jasné místo a dodefinovává profil souboru.
Kvarteto kytaristy Érica Duboise přináší na své eponymní prvotině až impresionistické nálady a sám jejich autor říká, že nahrávání je jako fotografování a postihuje určité momenty, které mohou být plné potěšení, ale i úporné práce. Leaderovi zde sekundují opět basista Mathieu Millet, na saxofony hraje Benoit Baud a na bicí a vibrafon Éric Navet. Tady se pohybujeme ve vodách „standardního“ moderního jazzu, jenž ale neupadá do klišé a jeho hlavní devizou je průzračná lehkost a řada drobných ozvláštnění. Občas se tu pak koketuje se současnou vážnou hudbou v její učesanější podobě. Po přece jen poměrně konvenčně znějící úvodní La Sept Et Le Vide se dočkáme rozvernější Danse De Plus s aranžérskými finesami a třeba track Memoires má vskutku sugestivní nostalgickou atmosféru s tklivým saxofonem. Mistrovsky vystavěná La Voix skvěle funguje na střídání vibrafonu a bicích a divočejší Final 2 má zase určitou náruživost a perfektní tah, který vrcholí v sólové bubenické exhibici. Zkrátka jde o propracované album, na němž záleží na každém detailu.
Výrazně experimentálnější polohu představuje představuje v katalogu labelu trio More Soma, jehož členy jsou již zmiňovaní basista Mathieu Millet a saxofonista Jean-Baptiste Rubin, kteří se tady ovšem projevují podstatně jinak než na předchozích nahrávkách, a v neposlední řadě bubeník Frédéric L´Homme. Jejich improvizovaná tvorba má v sobě esprit dadaismu, čemuž odpovídá i název jejich debutové nahrávky Hondendodedans a i názvy skladeb, DOG A, DOG B, GOD A, GOD B. Sami muzikanti o tomhle svém uskupení například prohlašují: „Trio More Soma tvaruje svou hudbu sekaně, občas se přiklání k poezii, zvláštní a pronikavé melodie hraje pouze s omezením, aby se od sebe sama lépe odpoutalo, pohrává si s paradoxy. Dohání své chyby a nic nekomplikuje.“ Hudba je to skutečně nonsensově hravá, vzrušujícně nervující, protipólně vstřícná i odstředivě se do sebe ponořující. Áčka jsou vždy kratší, Béčka rozvinutější. Poslední v reálném čase zkomponovaný útvar má v sobě navíc magickou hypnotičnost, která v průběhu cca jedenácti minut nabývá na intenzitě a působivosti.
Kytaristu Ivanna Cruze u nás známe především z psychocoreového tria TOC. V dětství ovšem studoval klasickou kytaru a díky tomu se sblížil i s řadou skladeb Johanna Sebastiana Bacha. Po letech se rozhodl k jeho dílu vrátit a dát některým kusům zcela jiný háv za pomoci bubeníka Frédéricka L´Homme. Jejich duo si dalo název Otto a kolekce jejich bachovských úprav se jmenuje Danses, což odkazuje k tomu, že většina motivů pochází ze skladeb v duchu dobových tanců. Základním materiálem jsou zde Bachovy suity pro sólové violoncello či pro lautenwerk (nástroj blízký cembalu ovšem s loutnovějším zvukem) – BWV 996, 997, 1008 a 1009. Výsledek zní někdy klasičtěji, ale je potřeba si přiznat, že Bach ze své podstaty často evokuje i jistou „bigbítovost“, takže jeho úpravy tímto směrem mohou dopadnout špatně pouze v rukách kýčařů, což rozhodně není tento případ. Navíc zde novou podstatnou dimenzi tvoří právě nikoliv pouze strojová, ale nádherně ornamentalistická hra na bicí. Nářezem non plus ultra je Prelude + Allemande z BWV 1009, kde boosterovaná elektrická kytara duní jako o život. Středobodem je pak téměř čtrnáctiminutová verze Chaconne z partity pro sólové housle (BWV 1004), která začíná meditativně, ale postupně nabývá na vehemenci. Skvělá ukázka toho, jak nakládat s dávnou materií po svém a bez snahy o „popularizaci“ a zároveň zachovat její původní esprit.
Dalším členem TOC je bubeník Peter Orins působící mimo jiné i v triu svého staršího bratra, pianisty Stefana Orinse, které jsme u nás také měli tu čest vidět a slyšet. Basu zde tvrdí Christophe Hache. Stefanovy kompozice mají povětšinou charakter moderního severského jazzu, ale občas jsou ovlivněny také indickou hudbou. Album October 11 bylo zaznamenáno na jazzovém festivalu v Tourcoing toho data v roce 2021 při příležitosti oslavy pětadvaceti let od nahrání prvního demosnímku tria. Jde tedy svým způsobem o jakési živé best of a najdeme tu skladby ze tří z jejich dosavadních pěti studiových alb. První dva kousky pocházejí z debutu Natt Resa a nesou v sobě vyklidněnou atmosféru jazzového matiné. Dosud nepublikovaná kompozice Hindu má pak složitější rytmickou strukturu a je jakýmsi hybridem s naznačenými exotickými prvky. Další dvě propojené skladby Pétales Au Vent a Wangari Maathat mají sice lyrickou podobu, ale první z nich je věnována buddhistickému filozofovi a bojovníku za jaderné odzbrojení Daisakovi Ikedovi, který shodou okolností poprvé vstoupil na francouzskou půdu právě 11. října (v roce 1961) a přináší tak i určité varovné poselství. Závěr koncertu patřil skočnější Taplow Court s emotivním sólem na basu a závěrečným „dramatickým“ hudebním dialogem obou bratrů. Přídavek För věnovaný jejich zesnulému příteli Christophemu Moturymu je pak nádhernou elegií či spíše eulogií.
Peter Orins je však velkým hledačem a unikátním improvizátorem v mnoha nejrůznějších spojeních. Nedávno mu vyšlo také společné album s polskou saxofonistkou Paulinou Owczarek, s níž se potkal v Satoko Fujii Berlin Orchestra. Opus You Never Know otvírá veskrze abstraktní „ouvertura“ s přiléhavým názvem What Might Happen, v níž se jednotlivé zvuky jakoby rodí v zatím ještě značně nekonkrétní podobě. Další, osmnáctiminutová věc How People Behave už začíná něžným zvoněním a chrastěním a jasněji čitelným saxofonem, abychom pak byli průběžně konfrontováni se „způsoby lidského chování“ v sonické rovině až po závěrečné běhavé bubny a naléhavé dutí. Oh Anything uvádí dýchání přes saxofon, vrzání bubnu a vůbec má v sobě jakýsi „erotický“ nádech s určitým zdrsněním na konci. Úchvatnou proměnlivost má zejména další osmnáctiminutovka Three Rules That Live s počátečním úpěnlivě úporným zavrtávajícím se saxofonem, probubnováváním, řezáním a kropotáním a přes tajemné pasáže spěje až ke „klasickému“ freejazzu a zase zpět do abstraktních patternů. V závěrečné instantní kompozici In The House Next Door se pak vracíme tak trochu do výchozí abstrakce, ale těsně před koncem se vše začíná konkretizovat do hopkavosti a troubivosti a zvyšuje se intenzita a rychlost. Svobodná improvizace bez idiomů par excellence.
Třetí a čistě sólový počin Petera Orinse VRTN + VBRTN obsahuje (jak už titul napovídá) dvě rozsáhlé kompozice. První jednatřicetiminutová seance pro bicí soupravu a elektroniku začíná temným duněním, do něhož se prosakují vrnivé zvuky, které pak průběžně velmi pozvolna nabírají místy na nervnosti. Někdy jsou tu hučivé vrzy, jindy takové harampádění, občas kosmické šifry a také probouchávání doplňované chvějivým pískotem či industriálním lomozem a podobně. Devatenáctiminutová VBRTN je čistě akustická skladba pro tři hluboko naladěné kotle, tři činely a tři dřevěné paličky, kde se věci vyvíjejí v mnohem menších odchylkách a průběžný poslech vyvolává pocit určité monotónnosti, je za ní ovšem skryta řada drobných promyšlených výkrutů a vlnek, do nichž je potřeba pořádně ponořit uši, a pak to stojí za to.
Samotná kapela TOC plánuje v dohledné době k patnáctému výročí založení vydání 4CD se záznamy tří koncertů a reedicí jejich prvotiny Le Gorille. Těšme se.
Le Bruit Des Dofs: La Combinatorique
_Unk: Now_
Eric Dubois Quartet: Eric Dubois Quartet
More Soma: Hondendodendans
Otto: Danses
Stefan Orins Trio: October 11
Paulina Owczarek + Peter Orins: You Never Know
Peter Orins: VRTN + VBRTN
Circum-Disc (circum-disc.com)