Posmrtné album a oholený rock’n’roll sebevražedně přímého Newyorčana.
Proč přesně si člen newyorského protopunkového dua Suicide, výtvarník a v posledních dekádách především hudební solitér, osvojil image pouličního rockabillyového dandyho a proč se zpěvem stylizoval do vskutku dýchavičného Elvise, mi není známo. Snad šlo o přirozený, postupný vývoj, snad o impuls. Fungovalo to ale dokonale, Vega byl nezaměnitelný a nevyzpytatelný, na první pohled a poslech mohl působit jako laciná imitace a vlastně nevzbouzel žádná očekávání. O to drásavějším a nečekanějším dojmem pak působilo jeho dílo.
Myslím, že v tom byla touha po odrazu od bodu nula a plán dostat se silou tohoto odrazu co nejdále a nezatěžovat se cetkami přívlastků, naopak se různých závaží a závažíček spíše zbavovat. Ve výtvarném umění proslul světelnými objekty z nalezeného vyhozeného materiálu – často šlo o skrumáže drátů, holých žárovek a prodlužovacích „psů“ – v hudbě si po celou dobu vystačil s průzračnou primitivností elektronických ohlasů padesátkového rockabilly, které dokázal očesat o poslední zbytky bluesové člověčiny, o žánrových dvanáct taktů i o jakékoli náznaky veselé bujarosti. To, co Sex Pistols naplno přiznali na svém druhém albu The Great Rock’n’Roll Swindle, totiž že i punk je jenom rock’n’roll, Vega naplno žil již téměř celou dekádu a nepotřeboval nic zlehčovat slovy o tom, že on nic, on jen tak fixluje. Iniciačním zážitkem a popudem vrhnout se na hudbu pro něj – výtvarníka a podvratného uměleckého aktivistu v džungli newyorských galerií, který se v řadách levicového uměleckého sdružení Project of Living Artists mimo jiné podílel na blokádě newyorského Muzea moderního umění – prý byl koncert nepředvídatelných Stooges, jejichž frontman Iggy Pop se rád pouštěl do potyček s publikem. Tehdy prý poprvé viděl, jak se pódium a hlediště slily vjedno, a od té doby usiloval vyprovokovat publikum ke spoluúčasti.
Svět newyorského punku byl z nemalé části doménou třicátníků. Zatímco skupiny, jež si nejvíce spojujeme s šestou dekádou, třeba Beatles, Rolling Stones či Who, se prosadily, když většině jejích členů bylo kolem dvaceti, protagonisté a protagonistky scény kolem klubu CBGBs, kam se Suicide přesunuli z vlastních prostor, divadla Mercer a restaurantu Max’s Kansas City, svou cestu ale hledali déle a debutová alba vydávali až jako téměř třicátníci – věkem k těm Stounům neměli tak daleko, v dějinách rocku ale jako by se stihly převalit věky. (Debbie Harryová snad promine, prozradím-li na ni, že je jen o šest týdnů mladší než Pete Townshend.)
Tajným doyenem newyorské scény byl nicméně Alan Vega, byť se to o něm zjistilo až v roce 2008, kdy se ukázalo, že oslava domnělých šedesátin jsou ve skutečnosti připomínkami sedmdesátin. Narodil se do brooklynské židovské rodiny jako Alan Bermowitz, na Manhattan jej, sedmnáctiletého, v šedesátých letech přilákala umělecká scéna a studium fyziky a výtvarného umění. Usídlil se v SoHo, kde tehdy, jak vzpomíná v rozhovoru se Simonem Reynoldsem, žili jen švábi a krysy. „Hrávali jsme ve tři, čtyři hodiny ráno, jamovali, lidi chodili kolem a najednou se na nás začali divně dívat. Tak jsem se přesunul na jih do Tribecy. Brzy se začalo dít to samé… a tak jsem se ocitl až na špičce Manhattanu, u Wall Street.“
S Martinem Revem, hráčem na klávesy a další elektroniku (byť zprvu prý bubnoval, zatímco Vega improvizoval na trumpetu), založili Suicide již v roce 1970, název byl inspirován pocitem, že společnost směřuje k sebevraždě – kolabující New York, válka ve Vietnamu… to slovo prý říkalo vše. První deska jim vyšla až v roce 1977, jde ale o jeden z těch debutů, který jeho tvůrcům zajistí místo v dějinách, i kdyby po něm už nic nemělo následovat, do té doby nevídanou měrou DIY étosu a nepodbízivosti ne nepodobné o deset let staršímu banánovému debutu Velvet Underground. Je to album dvojice, která, alespoň jak praví pověst, si už sedm let tříbila charakter tím, že svou hudbu pro hlas a elektrické varhany nabízela publiku, které se vůči ní i jejím autorům stavělo vysloveně nepřátelsky. „Někdy jsme byli celí poplivaní, ještě než jsme vůbec začali hrát,“ vzpomínal někde Vega a dodával, že lidé prostě nebyli zvyklí na sestavy bez kytary a bicích. Ty zpočátku nahrazoval automatický bubeník s naprogramovanými rumbami a sambami, určený původně k nejrůznějším večírkům, oslavám a výuce tance. „To je ten Suicide beat.“
To už se na pódiích na obou anglofonních březích Atlantiku řádilo, pod pódii pogovalo a na pódia plivalo o sto šest, přesto Suicide pořádně nezapadli ani tenkrát. Dvojice zpěvák-klávesista se staly normou až počátkem let osmdesátých (Soft Cell, Pet Shop Boys a zástupy dalších) a jejich produkce byla na rozdíl od ledabyle machistické tvorby Suicide obvykle vycizelovaným queer zpochybněním rockových ideálů; samotní Suicide ale na svém druhém albu lákání popových sirén v podobě dokonalejšího vybavení a komerčního potenciálu disca také neodolali. Počet alb, která Suicide vydali, nepřekročil číslo čtyři, milovníky Vegových strohých začátků ale jejich oblíbenec potěšil nejedním návratem k estetice slavného debutu – někdy za doprovodu kapely, někdy s beaty, dvakrát a kongeniálně s členy Pan Sonic v triu VVV. K výtvarnému umění, na něž kvůli hudbě načas rezignoval, se v roce 2002 vrátil díky mladým galeristům – fanouškům Suicide.
Sólovou dráhu zahájil ve velkém stylu počátkem osmdesátých let, kdy měl ve Francii hit Juke Box Babe, smlouvou se značkou Elektra a dvojicí alb s kapelním, neelektronickým rockabilly zvukem, návrat k elektronice na sebe ale nenechal dlouho čekat – jeho lidské, někdy příliš lidské prezentaci chladné beaty a rytmizované ruchy slušely nejlépe.
Sedmdesátiny oslavil mj. vydáním šestialbových sebraných nahrávek Suicide v roce 2008 a o rok později sérií desetipalcových vinylů, na nichž mu poctu skládají spolupracovníci jako Lydia Lunch, Sunn o))) či Primal Scream.
Po srdeční příhodě v roce 2012 se utekl k malbě a dalším činnostem méně vyčerpávajícím, než je koncertování. Stihl ale také nahrát album IT, jež se stalo jeho prvním posmrtným. Odešel ve spánku.
Začátkem roku mu na značce Sacred Bones Records vyšlo druhé posmrtné album Mutator. Že patrně nebude poslední, naznačuje pořadové číslo 1, které má kolekce zaujímat v ediční řadě Vega Vault. Jde o nahrávky z let 1995–97, které k vydání připravila umělcova vdova Liz Lamere (ředitelka špičkové právnické firmy; ve volném časy vášnivě boxuje a tvoří hudbu, s Vegou již od roku 1990) a producent Jared Artaud z newyorské kapely Vacant Lots. Že jde o hudbu vpravdě vegovskou se můžete přesvědčit v příštím vydání Kardiostimulátoru.