„Z této a pozdější píplovské tvorby je patrné, že jsme neměli nějak upřesněný styl a že jsme chtěli obsáhnout takřka vše. Postřeh, že jsme hráli něco mezi Ivanem Mládkem a tehdy znovu objevenými The Doors, je myslím trefný.“
„Úplně na začátku mě Šťopin, se kterým jsem se kamarádil už léta, pozval domů, aby mi předvedl klávesy Casio a hrál mi něco od Vaša Patejdla: Ak nie si moja, potom neviem čia si…, kde byla taková zvláštní (jako trochu falešná) klávesová vyhrávka a on mi říkal, že umí ten akordový základ a já, že bych mohl hrát na flétnu tu vyhrávku. Tak jsem přinesl flétny, na které mě doma nutil hrát otec – baryton, na který jsem hrál v dechovce, mi přišel pro hraní v kapele naprosto nevhodný – a hráli jsme toho Patejdla asi půl hodiny pořád dokola. No a pak už bylo jasné, že se pustíme do vlastní tvorby.“
„Co je to Ešný tón si už nevybavím, ale Smolař Jára je určitě odkaz na Járu Cimrmana, kterého jsem v té době milovali a byli schopni citovat celé pasáže desek nazpaměť. Bible, deštník a meloun byla Zdeňkova milostná píseň pro Ditu Š. a text ke skladbě Poslední den byla zase nějaká moje nešťastná láska, ale kdo to byl, to už nevím. We Dont Like Technotronic byl náš protestsong proti tomu, čemu jsme tenkrát říkali techno, i když to byla spíš komerční taneční hudba.“
„Štěpánkovic garsonka v paneláku v 10. patře, kde paní Štěpánková polepila zdi stránkami ze zápaďáckých časopisů, pro mě byla koncem 80. let nejvíc bohémské místo v Novém Boru, které jsem znal.“
„… do toho tam přišel jeden z otců a sprdnul nás, že jsme rozebrali kamna na perkuse a vysypali popel.“
Všechny kouzelné citace pocházejí z blogu Endemit Archives, na němž Tomáš Procházka zkoumá svět hudby v surovém stavu, hudbu „zaumnou“ i hudbu „libomudrunů“, jak s oblibou říká, i když ta slova znamenají něco trochu jiného. Ale jak zní… Zajímají-li vás insitní, nemainstreamoví hudební duchové jako jesenický Der Marebrechst či slovenský Samčo, brat dážďoviek, je Endemit Archives místem pro vás. Profily, úvahy, rozhovory, archivní obrázky, hromady nahrávek…
Výše uvedené citace pocházejí z rozhovorů, v nichž své hudební dospívání na Novoborsku odhaluje sám Tomáš Procházka, dnes hyperaktivní v projektech Handa Gote, B4, Gurun Gurun, Poisonous Frequencies a mnoha dalších. Zvukař a producent Ondřej Ježek, bez nějž by současná místní hudební scéna zněla výrazně jinak, zase debutoval na jakési chalupě (ne chatě!) se smečkou spoluusmrkanců.
Hlavním tahákem nové várky příspěvků ale není nikdo jiný než Milan Buričin, český R Stevie Moore. Těšte se na exkluzivní rozhovor a dva buričinovské minieseje.
„Tvořil jsem již dávno, před čtyřiceti lety, ale byl jsem introvertní a na veřejnost jsem s tím nešel,“ prozradil pan Buričin. „Když přišel internet, začalo ve mně takové nutkání, že bych to zkusil, protože tam není člověk čelem davům a nemusí se stydět. 5. 2. 2009 jsem tam dal jednu odbržďovací vulgární a věděl jsem, že nic vulgárnějšího už nenapíšu. Jmenovala se Procitnutí. Dával jsem tam další, ale počet zhlédnutí byl nula. Příchodem Cirkulárky a Jak jsem mohla žít bez lásky se to zlomilo a zhlédnutí začala přibývat. Na to, abych šel na koncert, jsem si netroufal, přesto jsem již v prosinci 2009 hrál první koncert se svými písničkami v Café Srdíčko na AVU v Praze. Ano, chtěl jsem být stvořen a šel jsem tomu naproti. Měl jsem ambice a mám, abych se aspoň trochu prosadil. Ale nepočítal jsem s tím, že mě budou doslova znát v každé vísce a že budou znát zpaměti moje texty. To není nadsázka. Kdybych to neměl ověřené, tak bych to netvrdil. Lidi si na koncertě písničky zpívají se mnou.“
Poslední slovo zde na hisvoice.cz ale má Ondřej Ježek: „Takhle z odstupu mi přijde chatařství něco jako modelářství, zatímco chalupářství spíš restaurátorství. Kutilství versus uchovávání tradičních technologickejch postupů.“