Je třeba cítit se v muzeích a galeriích jako před zapnutou televizí?
Přednedávnem jsem vás zval na dvě výstavy. Přehlídka Milana Kozelky Na cestě v chebské Galerii výtvarného umění končí za dva měsíce, 2005-2020 divadelní-plus skupiny Handa Gote v Galerii NTK již skončila (a bohužel je tou, po níž nezůstane katalog). Dernisáže ani vernisáže jsem nebyl účasten, vím jen, že na zahájení hrála dechovka.
Decentním zvukovým doprovodem kozelkovské výstavy, znějícím do prostor galerie, byla četba jeho básní. Člověk musel trochu napínat uši, hladina zvuku ale byla přesně taková, jak se na galerii sluší – ty básně zněly do ticha. Handa Gote vystavili řadu autorských hudebních nástrojů (kytary, diddley bow, samodomo mikrofony, ďábelský smyčkovač Papoušek…), celá výstava ale byla až na pár téměř neslyšně zesílených přehrávačů obrazu a zvuku zvukově téměř upejpavá.
O něco starší putovní výstava jesenické hlukové hvězdy Petra Válka Přítvory a jiná havěť (viděl jsem ji v Pardubicích, putovala ale i Opavou a Brnem) nabízela řady ruchadel, „kvedlaček“ – jak jim strůjce sám říká – a jiných strojů a strojků na výrobu kraválu, který návštěvníci mohli dle libosti vyluzovat, přesto se ale vyhnula nepříjemnému zvukovému zahlcení. On zkrátka hluk neznamená akustický smog.
V rádiu hoří, v televizi hoří, i ve sluchátkách hoří
Z opačného zvukového soudku je dvojice expozic, jež jsem nedávno navštívil v Praze a jež nemá s hudbou nic společného. Jsa profesně deformován, snažím se při vymetání muzeí a galerií nakukovat „pod pokličku“ a srovnávat si, jakými způsoby autoři a kurátoři předávají myšlenky a informace… a co vlastně chtějí předat.
V Novomlýnské vodárenské věži lze vidět stálou expozici Praha hoří o požárech coby nepříjemné konstantě dějin města. Autoři zde zcela rezignují na jakékoli vystavování exponátů, jediný žebřík, který jsem v celé věži spatřil, nebyl exponát, ale povinné bezpečnostní zařízení. Ve věži jsme se byli podívat dva, přesto nás na každém kroku provázela spousta hlasů a zvuků – pořád někdo mluvil. Veškerá prezentace se odehrávala na obrazovkách a z reproduktorů.
V domě U Zlatého prstenu se stejnému autorskému týmu nevedlo o mnoho lépe. I Muzeum hlavního města Prahy v expozici věnované proměnám města mezi 14. a 17. stoletím vsadilo na audiovizi. Interiér goticko-renesančního domu, tedy postaveného v době, jíž je expozice věnována, se mohl stát zásadní součástí zážitku, namísto toho je rozparcelován na řadu kinosálků, z nichž se line zvuk – mluvený komentář – proklatě daleko. Pořád na vás někdo mluví, obvykle profesionálním tónem televizních zpráv. Audioprůvodce jsem si nebral, což u kustodek vzbudilo menší šok a bylo třeba podepsat papír, že si sluchátka nebereme, aby je po nás na druhém konci nechtěli. Teď mě to ale mrzí – utíkat jejich sundáváním a nasazováním z jednoho programu do druhého mohlo odhalit nějaká ta burroughsovská poselství.
Abych byl spravedlivý, exponáty se U zlatého prstenu vystavují. V úhledných vitrínách stojí tak, aby pokud možno nepřekážely plátnu ani hledišti. Hlavní atrakcí je kromě několika zajímavých modelů obří videoprogram – rozhýbaná grafika Prahy roku 1606.
V obou případech – požárů i Prstenu – je snad ještě smutnější než nedostatek míry autorů a kurátorů nevalná úroveň provedení, když už ta média musejí být. V zemi, kde o kvalitní hudební tvůrce není nouze a která se pyšnívala špičkovou úrovní animovaného filmu, je nám servírován podřadný produkt pestrých barev, otravné doslovnosti, kolotočářské kolovrátkovitosti a ochotnických hereckých výkonů („Jak bych vám to jenom řekl,“ pravil mi do sluchátek starý hasič tónem z teambuildingu à la Jáchyme, hoď ho do stroje). Prostor pro náznak a fantazii byl bezezbytku zanesen veteší.
Jinde, hlavně jinde
Obrazovky, plátna a sluchátka v galeriích a muzeích jistě mají co dělat, ať už jako audioprůvodce nebo jako zprostředkovatelé archivních záznamů či nositelé svébytných děl. Forma, jaké jsem byl přednedávnem dvakrát vystaven v Praze – nedělám si ale iluze, že jde o ojedinělé případy, naopak mi připadá, že se situace zhoršuje – je ale nešťastná. Muzea a galerie totiž rezignují na nadčasovost a upřednostňují dobovou, instantní „atraktivitu“, náchylnou k rychlejšímu obnošení, než si kurátoři patrně představují.
Domnívají se snad, že mít obrazovku a sluchátka na každém kroku je v době chytrých telefonů něčím ohromující? Mám za to, že nikoliv. Motivací jim tedy patrně je v rámci jakési „uživatelské vstřícnosti“ přenést každodennost i na půdu, jež by takto banální být nemusela (jaký by k tomu byl důvod?) a snad ani neměla.
Důvody jsou dva: Reprodukovaný obraz a video dokážeme vnímat zcela mimochodem, jinak bychom se zejména ve městě už dávno zbláznili. Míra vtíravosti a paralelně znějících a rozpohybovaných informací v obou výše popisovaných expozicích u mě nevedla k ničemu jinému než k tomu, že jsem je začal vytěsňovat jako audiovizuální smog. Jako to, že do mě někdo neustále hučí.
Za druhé, obrazovky a reproduktory podvědomě působí jako pozvánky „do jiných světů“. Díky hudbě a filmu se dokážeme ocitnout někde jinde. V případě, že tempo obrazů a zvuků připomíná filmový trailer, sekvence propagující kvality nejnovějších plazem nebo rychloposuvy na youtube, je ale takové přenášení jinam kontraproduktivní. To, co muzeum či galerie prezentuje, by mělo prezentovat TADY, ne JINDE. Navíc tím způsobem, jako když nad dějinami máváme rukou s tím, že „to je jenom v televizi.“
Cesta mezi Chebem a Madridem
Chtěl bych skončit optimisticky. Románsko-gotická kaple chebského hradu je působivá, jedinečná stavba, kde se veškeré informování omezuje na řadu obsáhlých cedulí stojících v horním patře interiéru. Doufám, že místní odolají hlasům o tom, že takhle se to už nedělá a že jsou texty dlouhé a doba si žádá multimédia a interaktivitu.
A naopak – Francisco López pro madridské muzeum královny Sofie připravil výstavu Audiosphere. Kvůli Covidu jsem ji bohužel nemohl navštívit a mrzí mě to – ke slyšení byly desítky hudebních a zvukových děl (některá jen tam a nikde jinde) a nevystavovalo se vůbec nic k vidění.
Myslím, že případ Lópeze, Válka a Handa Gote i jiných, zde nejmenovaných ukazuje, že co se potřebné uměřenosti – jejímž důsledkem je zaostřenost a působivost – týče, uvědomují si současní hudebníci, byť (nebo právě proto že) se pohybují hraně i za hranou nekomerční, často výrazně hlukové tvorby, nebezpečí, která se s vysíláním zvuků a obrazů do prostoru pojí. Stává se hluková, ehm, avantgarda skutečnou avantgardou akustické uvědomělosti?
