Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha
Když jsem se v květnu minulého roku v kodaňské vodárenské věži Brønshøjvej Water Tower opět nadechla, došlo mi, že koncert skončil. Odraz ostrých ran padajících paliček z točitých schodů ještě dozníval ve stěnách věže, zatímco posluchači už stáli frontu na horký čaj, za který se dalo platit pouze hotovostí. Tak se stal jeden velmi silný zážitek sólové improvizace, jaký jsem zažila. Tak jsem poznala Ryosuke Kiyasu.
Ryosuke Kiyasu je japonský bubeník, který se za dobu svého působení stal úkazem na poli experimentální hudby. Působí například v kapelách Sete Star Sept, Kiyasu Orchestra nebo v Keiji Haino´s Fushitsusha. Podílel se na více než dvou stovkách nahrávek různých světových značek, například na kultovních Utech Records nebo českém labelu Korobushka. Přestože Kiyasu běžně hraje na celou bicí soupravu, po světě jej proslavila jeho performativní hra na virbl. K sólovému vystoupení potřebuje pouze bubínek a paličky či metličky, což mu umožňuje plně soustředit veškerou energii do jednoho místa. Hudebník též často využívá mikrofon, a stůl, jako stojan na buben i hudební nástroj jako takový. Tímto způsobem dokáže vytvářet různé zvukové textury a rozšířit své hudební možnosti. Jeho vystoupení jsou známá svou intenzitou a performativností, což přitahuje diváky hledající neotřelé estetické zážitky.
Ryosuke Kiyasu se stal hvězdou internetu díky krátkým videím z jeho vystoupení ve více než padesáti zemích. Od počátku svého působení je v podstatě na nekonečné tour. Jen za poslední rok jsem sama jeho hudbu slyšela ve dvou evropských městech. Nejpůsobivější byl pro mě již zmíněný koncert v kodaňské Water Tower, kde skvěle pracoval s hutnou akustikou prostoru. V úterý 25. března vystoupí Ryosuke Kiyasu spolu s Martinem Režným, poslancem českého noisu. Právě s Režným Kiyasu již několikrát v minulosti spolupracoval, a to například na této nahrávce v triu spolu s experimentálním hudebníkem Onreyem Zintaerem:
Březnový koncert proběhne v sálu kavárny Husovka, a to v rámci koncertní série WHO’S CRAZY. Název této série odkazuje na album Ornetta Colemana, který byl jedním ze zásadních hudebníků, kteří dodali jazzu čerstvý vzduch. Tím se dostáváme k odrazu jazzové tradice v Kiyasově hudbě. Když jsem jeho sólo set uslyšela poprvé, všimla jsem si náznaku jazzového pulzu, který postupně gradoval až k jakémusi znásilnění samotného nástroje agresivním boucháním či pohazováním. Performance začala hrou metličkami, která připomínala určité jazzové techniky inspirované evropským pochodových rytmem. Přemýšlela jsem, jakou roli vlastně hraje tradice v jeho hudbě. Kiyasu se zabývá volnou improvizací. A pokud bychom interpretovali Kantovy představy o ideálním estetickém objektu, je to právě volná improvizace, která má nezaujatě představovat umělecký akt nenavazující na žádnou hudební tradici. Je ale vůbec možné tohoto ideálu dosáhnout?
S bubeníkem jsem tedy vedla interview, kde jsem se snažila doptat na odrazy tradice v jeho tvorbě. Podle mých předchozích slov je asi jasné, že jsem zpočátku plula k jazzu. Ryosuke Kiyasu následování jazzové tradice negoval. Přiznává, že jazzové standardy poslouchal, protože byl znaven z jednoduchosti groovů v metalu a harcore rocku. Přes tradiční jazz se pak dostal k free jazzu, volné improvizaci a noisu. Jedním z pro něj inspirativních muzikantů je americký jazzový bubeník Milford Graves nebo Han Bennink, který od tradičního jazzu utekl právě k volné improvizaci. Na jazzových standardech Ryosukeho prý vždy lákala převážně improvizační část.
„Byl jsem unavený z hudby s pevným rytmem, tempem a notací, takže mě improvizační část jazzu naprosto šokovala. Všechno improvizuji. Věřím, že pokud bych si něco předem určil, už bych nedokázal vyjádřit tu čistou hudbu, kterou skutečně hledám. Snažím se co nejvíc využít prostředí, ve kterém právě hraji. Není vzrušující, když má hudba příběh, který se postupně tvoří z jediného úderu na virbl? Tak se do toho ponořím, že úplně ztratím pojem o čase.“
Ryosuke Kiyasu byl bubeníkem v několika metalových kapelách. Přestože mi přízeň k tomuto žánru potvrdil, nemá pocit, že by se do jeho sólového setu nějak promítala. Co ale označil za inspirující, osvobozující a probuzující, byl objev žánru noise. Co je ale noise v kategorii žánru?
„Než jsem začal hrát na virbl, poslouchal jsem extrémní hudbu, třeba improvizační kapely s bicí soupravou a kytarou nebo noisecore. Zakládal jsem tyhle kapely a hrál v nich. Pořád hraju ve free jazzové kapele, kterou vedu, a taky jako bubeník v noise bandu. Ale mám obecně rád extrémní hudbu, takže možná poslouchám hudbu trochu jinak než ostatní.“
Noise je žánr extrémní a radikální, vychází z metalu, elektronické a vážné hudby. Původní definicí noisu byla „hudba“ složena z nehudebních zvuků. Šlo o muziku neodpovídající dosavadním tradičním hudebním hodnotám. Za noisové skladatele tedy můžeme považovat například i Coltrana, Russola, Varése nebo Cage. V druhé polovině 20. století se za noise označovala hudba experimentálních rockových a metalových kapel, jako například The Jesus and Mary Chain, nebo Sonic Youth. Ty využívaly elektronických efektů, které rozmělňovaly angularitu zvuků. Noise byl touto dobou často spojován se smutkem, frustrací a hněvem. Na konci minulého století se pak v Japonsku definoval nový druh noisu, který již vytváří hustou stěnu hlasitých zvuků. Tato hluková stěna se pak stala paradigmatem dnes již běžného „harshnoise“. Tento žánr může být pro posluchače atraktivní svou hlasitostí, znepokojujícími frekvencemi a atmosférou, která jej „vcucne“ a do konce koncertu „nevyplivne“.
Noise se stal významným hudebním stylem v Japonské společnosti. Extrémní hudba je v této zemi zcela jinak vnímána a přijímána než u nás, nacházíme zde široké spektrum stylů, ať už jde o hudbu velmi jemnou a tichou, nebo absolutní sonický extrém.
Na jedné straně tohoto spektra stojí například Merzbow, ikona japonského harsh noise, jehož monumentální zvukové stěny tvoří hutnou a neprostupnou hradbu hluku, která může pro některé posluchače představovat neúprosnou pohlcující hlubinu, pro jiné až nepříjemnou fyzickou výzvu. Takzvaná „onkyo“ scéna zase k extrémní hudbě přistupuje z druhé strany. Představitelé této scény, jako je například Toshimaru Nakamura, často pracují s mikrodetaily, tichem a zvukovým minimalismem. Nakamurova práce s no-input mixem, tedy mixážním pultem bez vstupu, pracujícím jen se zpětnou vazbou, vytváří subtilní, křehké zvukové textury, v nichž ticho hraje stejně důležitou roli jako zvuk.
Má tato početná scéna extrémní hudby v Japonsku na tvorbu Ryosuke Kiyasu vliv? Na tuto otázku jsem opět dostala vyhýbavou odpověď. Ryosuke vypověděl, že si je vědom četnosti experimentálních improvizátorů v Japonsku a jejich významu v hudební scéně, necítí se jimi však být přímo ovlivněn. Přestože je součástí japonské hudební kultury, která je známá svou otevřeností k extrémním a experimentálním formám, jeho tvorba je dle jeho slov spíše individuálním vyjádřením než odrazem kolektivního vlivu. Je však možné ve svém individuálním vyjádření zastínit kolektivní vliv? „Volná improvizace je v Japonsku sama o sobě docela běžná, ale jen málokteré koncerty mě skutečně nadchnou.“
Při mých pokusech zaškatulkovat japonského bubeníka do obyčejových šuplíčků, se mi neustále mrskal jako vlhký sumec. Bylo jasné, že nechce patřit ani do jednoho. Po rozporcování Ryosuke Kiyasu a jeho sólo virblové performance však můžeme vypozorovat malé žilky mnoha kulturních dědictví pulzujících uvnitř tohoto projektu. Noise, metal, i jazz jsou právě ty žánry, který se pokouší vymykat určitým západním hudebním zvykům. Následováním těchto žánrů a jejich fúzí tak Kiyasu spadá do jakéhosi avantgardního folkloru japonského i globálního.
Dá se vůbec tradici uniknout? Nevytváříme bojkotem tradice tradici novou? Možná je volná improvizace jen jinou formou dodržování pravidel, možná je noise pouhým dalším jazykem, který si už mezitím našel svoje gramatiky a rituály. A možná právě v tom je ta největší síla Kiyasovy hudby – že nás donutí tyhle otázky vůbec klást.
Jak se to má s bořením tradic a kde končí volnost, si můžete ověřit naživo 25. března v kavárně Husovka. Ryosuke Kiyasu tam vystoupí spolu s Martinem Režným v rámci koncertní série WHO’S CRAZY. Následující den se pak přesunou do brněnské Kafary. Pokud vás zajímá, jak může jediný virbl a pár paliček otevřít prostor pro radikální zvukovou zkušenost, tenhle večer byste si neměli nechat ujít.
Foto: Yunis Tmeizeh
