- Inzerce -

Příjemně zahuštěná temnota

Valentina Magaletti & Laila Sakini vrství zvukový prales.

Původním oborem italské, v Londýně usazené tvůrkyně Valentiny Magaletti jsou bicí nástroje. Těch se sice drží setrvale, zároveň se ale pouští do řady projektů, kde paličky odkládá ve prospěch elektroniky a dalších zdrojů zvuku. A že těch projektů je, od postpunkové nakládačky přes dub k abstraktní elektronice. Jen za letošní rok stihla vydat sólově či v různých kolaboracích sedm titulů. A u jedné z těch kolaborací se zastavíme. Jmenuje se CUPO a Magaletti na něm spolupracuje s multiinstrumentalistkou a písničkářkou Lailou Sakini, původně z Austrálie, aktuálně rovněž dlící v Londýně.

Dvě dvacetiminutovky, tak akorát na jedno elpíčko, jsou rozděleny do plynule navazujících segmentů. Zatímco Valentina Magaletti obsluhuje nepřebernou baterii bicích a akustickou kytaru, Laila Sakini střídá trubku, zobcové flétny, harmoniku, vnitřnosti klavíru i smyčce včetně kontrabasu. Občas se ozve recitace nebo zpěv v italštině i angličtině. Někdy je to šamanské zaříkávání, jindy, jako třeba v závěrečných minutách první strany, se zformuje téměř popová melodická linka. Střídají se části poháněné pravidelným pulsem a plochy, v niž se bicí jen tak přesýpají, rachtají a šustí. V půli druhé strany se dočkáme rytmu skoro triphopového, kolem nějž se ovšem třepotají zvuky jak z arzenálu dřevních industrialistů. Hutné basové frekvence, ať už jsou jejich původem struny, blány či kov, v pravidelných rozestupech zalévají celek do jednolité koule, aby se z ní po pár chvílích ostatní nástroje vylouply, jako když lesem projde mlha a zase se rozplyne. Atmosféra se promění v lehce nasládlou melancholii při vstupu klavírního preludování, skluzu ke kýči ale zabraňují skoro nepříjemné pískavé zvuky (jde snad o smyčec na polystyrenu?), které snivost narušují.

Cupo znamená italsky „temný“ či „ponurý“. V jistém smyslu hudba Valentiny Magaletti a Laily Sakini může působit ponuře, ale spíše než existenciální deprese je to příšeří hustého lesa, v jehož hustém podrostu se skrývá rozverná havěť. Obě umělkyně také odkazují k dědictví free jazzu a kutilské kultury DIY coby hlavním inspiračním zdrojům. Album je v podstatě čistě akustické, ale díky studiovému vrstvení a decentním, až na opakovaný poslech rozpoznatelným manipulacím (tu a tam zvuk puštěný pozpátku, tu a tam zpomalením přeladěný do hlubších poloh) je zvuková paleta bohatá jak odstíny zeleně v hlubokém lese.

Valentina Magaletti & Laila Sakini: Cupo
Mute (https://mute.com)
https://lailasakini.bandcamp.com/album/cupo


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.