Jediný stand up komik světové noise scény se poohlíží po originalitě i na polích improvizace a rocku. V březnu a dubnu bude brázdit region hned na dvou šňůrách: pětkrát s Petrem Vrbou, třikrát jako čtvrtý do mariáše tria Poisonous Frequencies… takže mimo jiné zase s Petrem Vrbou, který mu coby dramaturg Alternativy v roce 2019 věnoval tento profil.
Joke Lanz, rodilý Švýcar usazený v Berlíně, si začal říkat Sudden Infant někdy v roce 1989. Ještě předtím však hrál několik let v punkové kapele Jaywalker a paralelně také na konci osmdesátých let a v průběhu let devadesátých spolupracoval s Rudolfem Eberem a několika dalšími v poměrně důležitém performačním kolektivu SchimpfluchGruppe. Joke Lanz byl, a dá se říct, že stále je, ovlivněn punkem, industriální a noiseovou hudbou a také hnutím Fluxus, dadaismem a vídeňským akcionismem. A jelikož má za to, že nezbytným nástrojem ke stimulaci krevního oběhu společnosti je provokace, často na ni v jeho tvorbě narazíme. Odjakživa jej fascinoval lidský hlas a jeho možnosti, nepřekvapí proto, že se mu stal hlavním výrazovým prostředkem. Pochopitelně, jak můžeme z jakéhokoli alba snadno zjistit, v různých polohách, často těch extrémních, a navíc hlas manipulovaný různými efekty, což ve spojení s kontaktními mikrofony, samplerem a kinetickou performancí založenou na vlastním těle už skýtá dostatečně velký arsenál pro divoké sólové performance na hraně extrémních žánrů. Těžištěm Lanzovy tvorby, a to hlavně v případě Sudden Infant, vždy byla živá vystoupení, proto doporučuji prohlédnout si alespoň volně dostupná videa anebo ideálně zajít na koncert, protože alba, i přes svou akustickou naléhavost, nejsou schopná zprostředkovat úplný zážitek.
Kromě Sudden Infant a vokálně tělesného projevu existuje však ještě druhá tvář Jokea Lanze, a tou je tvář gramofonisty. Začal je používat na přelomu osmdesátých a devadesátých let během svého radiového pořadu Psychic Rally, což byla v letech 1989-1994 měsíční rozhlasová show na lokální curyšské stanici. Společně s Rudolfem Eberem manipulovali vinylovými deskami a magnetofonovými páskami a své hlasy na způsob komentářů do toho stříhali a vkládali metodou cut-up (podobně jako vznikala např. některá dadaistická poezie Tristana Tzary). Údajně to byla pěkně hluková koláž! Od té doby vyvíjí Lanz svůj osobitý způsob hry na gramofony paralelně s aktivitami Sudden Infant a dnes patří mezi virtuózy. Vloni jsem viděl Lanze asi třikrát v duu s kontrabasistou Christianem Weberem a musím přiznat, že mi jeho ovládání gramofonů naprosto učarovalo. Jsem rád, že v tomto týdnu je Lanz několikrát k vidění i v Čechách právě v duu s Weberem (28. října v pardubickém Divadle 29, 29. října v Ostravě a ve dnech 1.-3. listopadu na pražském festivalu Alternativa, kde spolu povedou i krátkou dílnu zaměřenou na elektroakustickou improvizaci).
Provokace
Dnes již třicet let fungující Sudden Infant je projekt, ve kterém Joke Lanz svým dílem (a v klidu můžeme říct i tělem) rozšiřuje žánr noise o důležité dimenze. Tvoří hudbu, která vymetá zákoutí zaprášených ostrých ploch a bez sebemenšího varování mění směr. Tím, že odmítá běžná industriální a noiseová klišé, očekávaný statický šum nebo monotónně valivé stěny útočného hluku, nutí posluchače sledovat nepředvídatelnou cestu skrze divoké exploze své (často až hysterické) zvukové poezie plné smrtícího nadhledu.
Jiným projektem, který původně vznikl spíše jako hloupý vtip u příležitosti kamarádových narozenin, který ale zároveň potvrzuje, že provokace má obrovskou pozitivní energii a může být také zábavná, i když ne pro každého, jsou Catholic Boys In Heavy Leather, kteří poprvé zahráli někdy v roce 2002 nebo 2003. „Samplovali jsme staré disko kapely ze sedmdesátých let a přes to jsme vršili industriální beaty. K tomu jsme byli navlečeni v těžkých černých kožených „gay hadrech“, mix policejního gaye s rockerem, něco jako některý postavy z filmu Ve znamení štíra (Scorpio Rising) Kennetha Angera. A tak jsme šli na pódium a lidé úplně šíleli, oni se nám nesmáli, brali to vážně, prostě to milovali. A to bylo pro nás znamením, abychom to zopakovali. Velmi rychle se to rozšířilo a zaregistrovali nás velké industriální festivaly. Najednou jsme byli headlinery velkého industriálního festivalu Maschinen Fest, hráli jsme patnácti stům lidí (všichni ti černě, temně oblečení lidé, jako EBM, gothic atd.). Nevěděli jsme, co tu sakra děláme, a bylo to pro nás zábavné, opravdu zábavné, ale jakmile jsme byli na pódiu, byli jsme smrtelně vážní. Nikdy jsme se nesmáli, prezentovali jsme to velmi vážným způsobem. Byl to zajímavý experiment, vidět, jak lidé reagují na takové provokace. Provokovali jsme sexuálními, politickými, katolickými křesťanskými tématy atd. Mohlo to být velké, prodali jsme spoustu CD, triček atd. Ale protože pro nás to byla opravdu zábava a Roger [Roger Rotor Baumer, pozn. red.] má rodinu a práci ve Švýcarsku a hudba je pro něj pouze hobby, nikdy se nezabýval otázkou přestat s normální prací a věnovat se pouze hudbě, přestože tento projekt měl moc rád. Zároveň ale bylo jasné, že nemůžu dělat Catholic Boys In Heavy Leather bez Rogera. Protože Roger, který hrál samply a rytmy, k tomu dokonale sedí. On a já. Takže jsme toho nechali a znovu jsem se zaměřil více na Sudden Infant.“
Pro Jokea Lanze, viděno z odstupu, bylo duo Catholic Boys In Heavy Leather progresivním vývojem tradičních dvojiček jako Soft Cell, Pet Shop Boys, Suicide, kde jeden z dua ovládá elektroniku a druhý zpívá. „Tato klasická dua byla vždy zvláštní. Nakonec jsem náš projekt chápal jako logický vývoj, ale zabalili jsme ho do masivních outfitů, show, extrémních textů, extrémního samplování, samplovali jsme například papežský hlas z Vatikánu, měli jsme vatikánskou hymnu, zpočátku jsme dokonce měli i vatikánskou vlajku, samply G. W. Bushe – když jsme je hráli, já křičel FUCK G. W. BUSH! a lidé řvali YEAAH! a hned jsme nasadili těžký industriální rytmy, pak bláznivý disko a já na podiu šílel… víte, lidi nás fakt zbožňovali. Prostě milovali naše chování, které nebylo v klasickém macho stylu, ale jiném, více surrealistickém macho stylu.“
Vzpomínám na argentinského performera Diega Chamyho, který se po dobu několika let okolo 2010/2011 na berlínské scéně věnoval performancím, v kterých poměrně nevybíravým způsobem provokoval, a to jak některé hráče, tak hlavně návštěvníky koncertů volné improvizace, scény, která má v Berlíně bohatou tradici, včetně tzv. Echtzeitmusic. Chamy během performancí kladl provokativní komentované otázky typu „Je toto ještě hudba? Toto je improvizace? Proč je improvizace tak nudná?“ nebo v jiných případech, kdy nic netušícímu publiku, které třeba zrovna soustředěně sledovalo koncert Axela Dörnera nebo Robina Haywarda, začal v těsné blízkosti obličeje mávat bimbasem. Joke Lanz si na jeho akce dobře pamatuje a jen k nim dodává: „Myslím, že provokace je nezbytná, potřebujeme ji, možná ještě více než kdy dřív. Chci říct, víte, co se děje v tomto světě, neoliberalismus je léta a léta všude, kam se podíváte a mladá generace se stala tak měkkou, poddajnou a robotizovanou, nemá žádný pořádný kritický postoj, až na to, že nyní velmi mladí studenti chodí do ulic kvůli akcím Fridays For Future, zaměřeným na změnu klimatu, a to je fantastické! Jsem opravdu ohromen, to je skvělé, jsem rád, že se to děje. Ale stejně, nevím, přijde mi, že neexistuje žádná pořádná provokace jako v našich dnech generace No Future. Neexistuje žádná akce, nebo je nedostačující. Všechno se to odehrává na sociálních médiích, na facebooku, hodně se o tom mluví, ale myslím, že by mělo být více akcí. Myslím, že i hudební provokace jsou v naší společnosti stále velmi potřebné. Možná víc než kdy předtím. Také z politického hlediska, i když hodně hudby se zcela vyhýbá politickému vyjádření, přesto máme jako vizuální umělci, ale také jako hudebníci určitou odpovědnost vůči společnosti. Měli bychom reflektovat to, co se děje ve světě a přinášet to před diváky a pracovat s těmito tématy, jinak děláme to samé co pop music, která je jen zábavou, hudbou v pozadí, zatímco myjeme, pereme, souložíme nebo jíme, ale toto je jiné, to, co my děláme, je něco úplně jiného a má ve společnosti velmi důležitou roli.“
Proměny
„Jak jste řekl, nikdy mě nenapadlo, že bych se mohl svou hudbou uživit, pro mě byla hudba vždy vášní. Hned na začátku jsem byl součástí punkového hnutí, chodil jsem s čírem, organizoval jsem koncerty, hrál jsem v punkové kapele na baskytaru, jezdili jsme kamkoli a většinou hráli ve squatech. Byla to skvělá škola, a i když jsem začal hrát s gramofony a show Suddent Infant, stále jsem musel částečně pracovat, abych měl na základní živobytí, což je ve Švýcarsku poměrně nákladné. A pak, ve čtyřiadvaceti, se nám narodilo děcko, syn Céleste, naštěstí ale Andrea, jeho matka, měla práci a chtěla budovat kariéru a zároveň chápala, že já potřebuju hrát, takže občas platila dokonce víc než já. Jak jsme se ale rozešli, musel jsem samozřejmě platit na svého syna, takže jsem si našel práci na částečný úvazek, což tvořilo zhruba 50-60 % příjmu a zbytek byla muzika. A takhle to bylo až do té doby, kdy někdo přišel a říkal, hele Jokeu, děláš fantastický věci, měl by ses přihlásit o tenhle grant atd. Neměl jsem o tom žádný tušení, ale takhle jsem zjistil, že je tu spoustu peněz, o které jen stačí požádat. Pomalu jsem to začal zkoušet a paralelně jsem začal dostávat víc a víc pozvánek na různé festivaly a najednou jsem v situaci, kdy mě to uživí. Což je skvělé, samozřejmě, ale nikdy pro mě nebyl cílem či motivem úspěch, vždy šlo o bytostnou potřebu!“
Přestože mi bylo jasné, že Joke Lanz na tuto otázku musel odpovídat nespočetněkrát, i já jsem se optal na jeho vnímání spojitosti mezi sebevraždou otce a radikální cestou, kterou se vydal.
„No, to je těžké. Netuším, pochopitelně, co by ze mě bylo, kdyby táta žil, když jsem dospíval, jestli by se ze mě stal pankáč nebo ne, jestli bych šel jinou cestou. Bylo mi třináct, když se zastřelil, byl jsem jedináček a po smrti táty jsem žil se svou konzervativní matkou. Ona zažila druhou světovou válku, byla mladá dívka žijící na severu Francie a byla s celou rodinou deportována do Německa někam na venkov a její otec, můj dědeček, byl poslán do pracovního tábora. Naštěstí přežil a vrátil se z války, ale byl úplně zničený, bez zubů, strašně vyhublý, nenáviděl všechny Němce. Moje máma tedy prošla tím vším a ve svých dvaceti letech se přestěhovala do Švýcarska, kde se setkala s mým otcem a začala tam žít. Ale víte, pokud se vám zastřelí otec, je to docela násilné, změní to určité perspektivy, třeba že jsem nechtěl jít normální cestou, nevím, ale řekl jsem si, co už. Možná, kdyby byl můj otec šťastnější a nespáchal sebevraždu – a když mi bylo sedmnáct, osmnáct, devatenáct, přál jsem si, aby tu byl – mohli bychom jít na pivo, mluvit spolu atd., ale on nebyl. Možná to byl jistý signál jít jiným směrem, počínaje punkem, a pak zas jinudy…“
Než se Joke Lanz stal otcem, hrál v punkové kapele Jaywalker, ale po narození syna, kterému se chtěl věnovat, skončil. Zároveň ale potřeboval tvořit hudbu, a tak hledal jiné cesty. V té době hodně poslouchal Throbbing Gristle, SPK či Whitehouse. „Opravdu jsem to zbožňoval a považoval jsem to za fantastickou muziku. Jelikož jsem nechtěl chodit třikrát týdně do zkušebny na zkoušky s kapelou a naopak dělat něco doma, začal jsem se starým dobrým analogovým náčiním, magnetofonem, divnými efekty, mikrofony. A když bylo Célestovi okolo dvou let, začali jsme naprosto spontánně spolupracovat, zajímalo ho, co dělám, jak pracuju a nahrávám zpětné vazby a vždycky si to chtěl vyzkoušet, stejně tak řvaní do mikrofonu, to ho děsně bavilo. Spousty těchhle věcí najdete na prvních deskách Sudden Infant. Sudden Infant je touhle dětskou estetikou poměrně dost ovlivněn, miluju syrovou dětskou energii, ještě než jsou děti jakkoli formovány a neustále potřebují něco objevovat. Neznají žádné hranice, občas musí nějakou věc nejdříve rozbít, aby ji pochopily, mám to rád, je to takové anarchistické, velmi dadaistické a stala se z toho velmi důležitá estetika pro Sudden Infant.“
Před pěti lety se v projektu Sudden Infant udála radikální změna. Tím nemyslím výměnu na postu bubeníka, ale fakt, že v roce 2014, tedy po pětadvaceti letech existence Sudden Infant, se ze sólového projektu stala regulérní kapela čítající tři členy. Trio, jak ukazuje i aktuální album nazvané Buddhist Nihilism, se od noiseových ataků plných leckdy nečekaných industriálních vpádů a zdánlivě nekontrolovaného vokálního Lanzova projevu přibližuje k písňovým formám; připadá mi, že se Sudden Infant více orientuje ne na to jak, ale co svým hlasem říká. Texty mají často podobu apokalyptických zpráv, které jako by přinášel hudební stroj, a nikoli člověk. Zatímco 4LP My Life’s a Gunshot (Hrönir, 2010), vydané u příležitosti dvaceti let existence Sudden Infant, lze považovat za určitý, poměrně monumentální pomník, můžeme výše zmiňovanou transformaci nahlížet jako důležitý milník. Sám Lanz to potvrzuje slovy: „Ano, přesně tak! Už jsem byl ze Sudden Infant unavený, procestoval jsem celou Evropu, mnohokrát USA i Japonsko a uvědomil jsem si, že noiseová scéna, přes své různé podoby, je poměrně úzkoprsá, dominantně maskulinní. Došel jsem do bodu, kdy jsem si řekl, hele, už jsem to zažil tolikrát, že všude potkávám stejné tváře, stejné lidi. Mladá generace nevytváří nic nového a jen kopíruje staré, scéna se stává dogmatickou, je plná kopií. Na druhou stranu jsem byl na sebe hrdý, že jsem se naprosto sám, vlastní cestou, dopracoval mezi respektované hudebníky, po bok mých oblíbených japonských hráčů, že lidé mají rádi to, co dělám. Ale znáte to, vždycky jsem potřeboval změnu, vždycky jsem nějak proměňoval svoje hraní, a tohle byl přesně ten moment, kdy jsem došel do bodu, kdy Sudden Infant buď ukončím, nebo musí dojít k nějaké radikální proměně. Jenže všichni mí přátelé říkali, že Sudden Infant nesmí skončit, a tak jsem si řekl, že tuhle hudbu musím na podiu sdílet se svými přáteli. Christian byl logicky prvním, koho jsem se zeptal, vždyť je to můj nejdéle spolupracující hudební kamarád, který se navíc na spoustě desek Sudden Iinfant už podílel. No a pak jsem poznal Alexandera Babela na festivalu v Rize, a to mě úplně dostalo. Po jeho sólu jsem věděl, že jestli mám mít kdy v Sudden Infant bubeníka, potřebuju jeho. Takže i když jsme spolu nikdy nehráli, zeptal jsem se ho a on souhlasil. Jeho zázemím je klasická hudba, on je neskutečně precizní a dokáže hrát strašně rychle, je to vážně paráda, jak hraje. S Christianem se sice neznali, ale na první zkoušce si okamžitě padli do oka a dneska jsou z nich velcí přátelé. Jsem opravdu šťastný, že mám tyhle dva skvělé hudebníky v kapele! Takže teď je z původně noiseově experimentálního projektu noiserocková kapela s písničkami a ta experimentální část je momentálně upozaděná. Ale to se může na příštím albu změnit, kdo ví. A co se mi líbí, je fakt, že s tímhle můžeme zasáhnout mnohem větší publikum, takové, které noise ani industriál nikdy neposlouchalo. A to je osvěžující, jak jsem říkal, už jsem byl unavený ze stále stejných tváří… Noiseová scéna už není to, co bývala zpočátku, svěží, nová, autentická, stále se tam sice objevují parádní věci, ale má svá strukturovaná pravidla a já musel někam jinam. Věděl jsem, že pro velkou část mých fanoušků to bude matoucí, a někteří na to reagovali dost zklamaně, ale kašlu na to, dělám to, co dělat chci. Měl jsem ale i pozitivní reakce, např. Aaron Dilloway z Wolf Eyes, který naprosto zbožňoval staré Sudden Infant, hlavně ty divoké první desky, říkal, že se mu nová podoba SI líbí.“
Je zřejmé, že v Lanzově tvorbě došlo k přesunu z performativního k hudebnímu a méně experimentálnímu, což lze doložit nejen zmiňovanou proměnou Sudden Infant, ale i absencí jiných extrémních projektů (jako třeba Catholic Boys in Heavy Leather) a částečným přesunem aktivit na scénu volné improvizace, kde evidentně absentuje tělesnost, jež byla na noiseové scéně i v Jokeově dřívější tvorbě samozřejmostí. „Myslím, že je to tím, že improscéna je silně propojená nebo spíše vyrůstá primárně z jazzové nebo freejazzové scény, a tam tělesnost při živé prezentaci nikdy nebyla atraktivní. Jasně, že občas při divokém free jazzu najednou nějaká tělesnost vstoupí na scénu, ale pro mě, který pochází z jiné scény, to bylo vždy poměrně chladné a často nudné. Oni nikdy nemluví o tom, jak se obléknout, jak vypadat na podiu… Chodím na koncerty a vždy si užívám, když vidím, že kapela má nějaký společný feeling, ne jen hudebně, ale i jak jsou oblečení, jak celkově na podiu vypadají. Protože živý koncert není jen o hudbě, na ty lidi se díváte, můžete cítit jejich energii, vidíte, jak se hýbou atd. Tohle bylo pro mě vždy důležité, takže když vidím, jak nějací chlapíci vylezou na podium a tam dělají impro tydydy-tadada, trochu tohohle, trochu tamtoho a není tam žádné spojení s okolím, jsou naprosto uzavřeni ve svém světě, je to pro mě trochu podivné. Mám raději kapely, které jsou mnohem více propojené s publikem, komunikují s ním, jdou mezi ně, čímž mohou postavit most, může tam dojít k určitému propojení. Není to, pochopitelně, snadné. V rámci improscény hraji na gramofony, to je parádní nástroj, mám ho moc rád, neboť je opravdu tělesný. Musím se ho dotýkat, musím vyměňovat a otáčet desky, je to taktilní a pohyb tělem je úplně přirozený. Je to něco jiného než otáčet čudlíkama. Ale pochopitelně každý má svůj vlastní styl a chápu, že některá hudba je víc ‚v hlavě‘, že třeba zavřete oči a snažíte se naladit nebo vcítit do jiného světa a že to nepotřebuje tento tělesný aspekt, který vidíte při koncertu punkové nebo metalové kapely nebo něčeho podobného. Ale stejně si myslím, že by scéně prospělo, kdyby se více otevřela performativní prezentaci. Protože když vidíte nějakou improkapelu a koupíte si její CD a posloucháte ho pak doma, je to téměř to samé, co jste slyšeli naživo, ale já myslím, že by to mělo být odlišné. Když vidíte živou akci, měla by to být jiná zkušenost, než když posloucháte doma CD.“
Přestože někomu připadá proměna Sudden Infant v „písničkovou“ kapelu přesný opak toho, co Joke Lanz vždy zosobňoval, tj. radikální a provokativní přístup k tvorbě, a jeho postupné bezpečné usazování na poli volné improvizace může být nahlíženo jako opouštění původních východisek, nástup jistého konzervatismu a vloudění se zasloužené „pohodičky“, nemusí tomu tak nutně být. Dokládá to nejen úctyhodná a každým rokem o několik položek narůstající diskografie, která nyní čítá kolem stovky titulů, ale i množství nových projektů a kapel, do kterých se Joke Lanz vrhá se sobě vlastní energií; stále je tvůrčí, kritický, stále vystupuje a zkoumá nové možnosti, a o tom, jak bude vypadat projekt Sudden Infant v budoucnosti, si můžeme říct po další pětiletce.
Reflexe
Jestliže se shodneme, že Sunn O))) vytvořili svébytný žánr, můžeme něco obdobného najít v dnešní době? Joke Lanz odpovídá záporně: „Nemyslím si. Řekl bych ale, že to, co definuje dnešek, jsou fúze. Existuje spousta fúzí, vše může být smícháno s čímkoli, všechno je povoleno. To ale nevypovídá nic o kvalitě. Občas vidím mladé lidi dělat něco zajímavého, ale nevidím nic jako hnutí (srovnatelné s hlukem nebo redukcionismem nebo zmiňovaným žánrem vytvořeným Sunn O)))). To, co vidím, je revivalismus, který tu byl samozřejmě po celou dobu, ale co mám na mysli, je to, že někdy před dvanácti lety mnoho mladých děcek chodilo na drony, trochu psychedelické koncerty, kde sedíte a někdo s elektronikou dělá celou hodinu jen mmmmmmyaaammmhhhhmmm. Není to nic pro mě, podle mě je to nuda, ale pak jsem si uvědomil, že všichni ti mladí lidé to milují, líbí se jim to, jdou do toho. Nevím, jestli kouří trávu nebo ne, ale opravdu si to užívají, a to mi trochu připomíná revival psychedelické hippie scény, má to v sobě něco z ní. A taky se opět výrazně rozrostla písničkářská scéna. Na způsob popu – lidé začali dělat písničky jen na kytaru. Zpívat anglicky, v místním jazyce své země, vše je možné. A pro mě, víte, já jsem to nenáviděl, když jsem byl mladý, opravdu jsem to nenáviděl, to je důvod, proč jsem si vybral punkovou hudbu, a teď je to zase zpátky, s mladými lidmi, takže tomu opravdu nerozumím, proč zase revivaly.“ Zřejmě bude symptomatické, že Joke Lanz nemá vlastně žádnou oblíbenou kapelu, jejíž protagonisté by byli mladší čtyřiceti let. Přesto ale oceňuje autenticitu, kdekoli na ní při svých cestách narazí. „Víte, už jsem starý, je mi čtyřiapadesát, nemám kolem sebe mnoho velmi mladých lidí, většina mých přátel je v mém věku. Ale rád bych věděl něco zajímavého od mladých, a jsem vždycky šťastný, když něco vidím, například když jsme viděli představení toho mladého chlapce v Ostravě [František Hruška, pozn. red.], bylo to autentické, od srdce. Nepřemýšlel moc o tom, jestli tohle může, nebo ne, prostě to udělal, a použil nějaké netradiční věci jako kaktus, skleněné harfy, i když tam měl laptop, ale ten zakryl rámem s nápisem fragile, bylo to milé. Měl dobrý smysl pro humor. Tomuhle dávám tisíckrát přednost před smrtelně vážnými industrialisty.“
A patříte-li k mladé generaci, má pro vás Joke Lanz vzkaz: „Rozhodně nic nekopírujte Tím myslím, že je naprosto v pořádku, pokud se vám něco podobného líbí a je naprosto fér, že tyto inspirace používáte, ale zabalte to do něčeho s vaší vlastní kreativitou, udělejte to svým vlastním způsobem a zkuste to dělat dál. Na poměrně dlouhou dobu, nejen na dva týdny, kdy bez vysněných komentářů od svých přátel, jak je to skvělé, s tím seknete a zase půjdete zkusit něco jiného. Opravdu, pokud si myslíte, že něco opravdu chcete dělat, zůstaňte u toho, udržujte kontinuitu. Je to dlouhý proces, úplné hudební identity nedosáhnete na jedno kliknutí, musíte ji vybudovat, musíte si vytvořit svůj vlastní vesmír, a pak to přijde, všechno přijde, uspokojení, budete šťastní, setkáte se s lidmi, kteří dělají podobné věci a s nimiž se můžete navzájem obohacovat, a nakonec se možná stanete součástí určité scény. Ale buďte sami sebou, dělejte věci, které chcete dělat pro sebe, každý je jiný. Chci slyšet vaše vlastní pohledy na život, které nekopírují nějakou slavnou kapelu jako Depeche Mode a jejich estetiku, zajímají mě vyjádření vašich vlastních pocitů ve vaší vlastní tvorbě. Existuje tolik různých stylů, forem, představení atd. a jsem si jist, že tomu ještě není konec. Ještě spousta toho přijde…“
Kdy tedy přesně a kde?
Poisonous Frequenices & Joke Lanz Huppe Quitieren release tour
30.03. Vienna, AT/ Echoraum
31.03. Bratislava, SK/ A4
01.04. Pardubice, CZ/ Kuebiko fest
Joke Lanz & vrrrbitch “Noise vs Noise” CZ tour 23
15.03. Ústí nad Labem, CZ/ Hraničář
16.03. Ostrava, CZ/ Fiducia
17.03. Olomouc, CZ/ sf mini
18.03. Brno, CZ/ Sibiř
19.03. Praha, CZ/ Punctum