Když jsem jezdíval s rodiči v sedmdesátýchletech autem na chalupu, pozoroval jsem pomalý ale nezvratný vývoj slezského venkova. Namísto obyčejných domečků nově vyrůstaly velké šedivé krychle s hrubou brizolitovou omítkou a trojdílnými okny, ty honosnější byly ještě zdobeny různými geometrickými útvary – přímkami, prostupujícími se kosočtverci, barevnými lesklými skly či kovanými prvky. V oněch stavbách socialistického venkova jsem viděl nejen obyčejný nevkus, ale i výraznou dávku arogance, nabubřelosti a samozřejmé nevzdělanosti jako znaky tehdejší doby. Pohled na onu „architekturu“ ve mně vyvolával výrazně negativní emoce, podobně jsem prožíval poslech české dechovky, sledování pořadů Televarieté, Ein Kessel Buntes, písničky všech těch Hložků, Davidů, Sagvan Tofů a dalších, které se daly odtrpět jen s pocitem sebemrskačsky masochistického zadostiučinění. S příchodem devadesátých let jakoby mé někdejší pocity odvál čas. Venkovské stále nevzhledné zednické domky mne přestávaly dráždit, získaly patinu času a jejich někdejší aktuální společenskopolitický význam pominul. Dechovku jsem neměl možnost v rádiu ani televizi slyšet a vidět snad již dvacet roků a byl bych na ni docela zvědavý, tuším, že by její někdejší dnes již notně otupené významové ostří ve mně vyvolávalo pocity laděné spíše humorně, možná vesele. Rychle nastoupily nové vizuální i zvukové znaky a symboly doby, s neméně ostrými hroty. Volná krajina kolem měst a obcí ustoupila koloniím domů ve stylu podnikatelského baroka s nezbytnými garážemi, bazény a dokonale sterilní zahradní úpravou. Pokud nechci vyvolávat svíravé pocity ve svých útrobách, raději se dívám jinam, když je musím míjet. Návrat na scénu autorů jako jsou Helena Vondráčková, Michal David včetně všech těch Rolincových nebo nejrůznějších Samerů Issů a včetně všech jejich společenských projevů doprovázených papučovými televizními seriály typu Rodinných pout či Ordinací v růžových zahradách jsou nadmíru bohatým skladištěm výrazně emotivně laděných atributů části dnešní doby. K tomu všemu můžeme připočíst i nedělní rodinné návštěvy nákupních center či chování mnoha politiků ve vyšších i nižších patrech atd. Na tyto jevy můžeme rovněž hledět prizmatem estetických hodnot. To co nás dnes rozkližuje, co nás zraňuje, co nám trýznivě symbolizuje záporné projevy dnešní skutečnosti, bude také časem slábnout, tichnout a blednout, až zůstane jen obyčejná nevkusnost zbavena někdejších aktuálních společenských významů.
Ono aktuální, současné bývá vždy vnímáno velmi zjitřeně, než začne ustupovat novému, než si zvykneme a přijmeme novou formu, než ona přestane působit nově. Mnozí modernističtí skladatelé vytvářeli už v první polovině minulého století „nemelodickou“ a „neharmonickou“ hudbu, jak se jevila tehdejšímu většinovému publiku. Dnes jsou pro nás tyto skladby jistotou krásného a nebojím se napsat příjemného poslechového zážitku. Mnoho Schönbergových skladeb nám znělo zmateně, nepříjemně, než jsme se naučili jeho hudbu poslouchat a obdivovat. Kategorie harmonického či disonantního se proměňuje s tím, jak se mění přítomnost, jak si na ni zvykáme, jak novou formu přijímáme za svou. Piccasův „první kubistický obraz“ Avignonské slečny z počátku minulého století ve své době působil nepřehledně, drsně, barbarsky, ošklivě, než jsme se naučili na něj dívat a objevovat v něm krásu. F. X. Šalda v přednášce Nová krása: její geneze a charakter z roku 1907 říká: „Opravdu tvořivý umělec nehledá nikdy krásy, nýbrž něco podstatně jiného a v podstatě vždy to: víc života, víc poctivosti, víc pravdy, víc síly, víc rytmu, víc zákona a logiky, víc bolesti a rozkoše, než jich posud bylo v umění.“
Nové umění nebývá krásné, ale pravdivé. Jeho přirozenost, samozřejmost, věrohodnost je tím hlavním kritériem kvality, nikoli krása. Ta se nám vyjevuje až v čase. To, co je nejprve pravdivé, se stává a zůstává krásné, ne naopak.
