Průvodce po dějinách easy-listeningu

„Odmítám zemřít za zvuků této hudby,“ vykřikl prý klavírista a  skladatel André Previn, když se při turbulencích jeho letadla spustila uklidňující hudbu ve stylu easy-listening. Přežil. Možná to ale byla jen dočasná záchrana. Zpátky na pevné půdě totiž pořád hrozí značné nebezpečí, že se hudební sedativum stane poslední hudbou, kterou kdy uslyšíme.

Sotva jsme si toho dokázali všimnout, ale nenáročná hudba používaná jako výplň zvukového prostředí se už dávno stala všudypřítomnou kulisou moderního života. Její nástup je překvapivě shodný s vrcholem obřích projektů lidského inženýrství 20. století, od kterých si easy listening vypůjčil metodu konat všeobecné dobro a působit přitom nenápadně masové utrpení. Abychom ale nebyli tak přísní, historie instantní zvukové pohody je také plná radostné nevinnosti a energického ducha spojeného s  padesátými a šedesátými lety. Jsou to zároveň dějiny masové populární hudby ještě předtím, než do ní vstoupil kult interpretů a rebelující hodnoty náctiletých. Zároveň je to přehlídka zvláštních prodejních strategií, nečekaných módních výstřelků a dnes těžko pochopitelných excesů vkusu.

Hudba z utopie

zastavení první – muzak

V utopických spisech filosofů hraje velmi často důležitou roli hudba jako prostředek harmonizace společnosti. Jak by taková aplikace vypadala v moderním světě, ukazuje ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin ve svém slavném dystopickém románu My (1921, věnovali jsme se mu v HV 4/08). V děsivé vizi dokonale racionalizované totalitní společnosti slouží k organizaci života sonáty generované podle potřeby strojem nazvaným muzikometr. Zamjatin vyděšený výsledky Leninovy říjnové revoluce asi těžko tušil, že dvanáct let po vydání románu se jeho noční můra začne uskutečňovat, a to dokonce ve „svobodném světě“. V Jižní Karolíně zakládá v roce 1933 major ve výslužbě George O. Squier firmu Muzak Holdings LLC. Jeho společnost během následujících let na základě vážných vědeckých výzkumů o účinnosti různých zvukových frekvencí vypracuje metodiku použití hudby k stimulaci pracovních výkonů. Svá naprogramovaná zvuková prostředí šitá na míru továrnám, obchodům či  bankám pak prodávají po celém světě. Slovo muzak se stává synonymem pro užitkovou hudbu.

Záměrně bezkrevné instrumentální verze šlágrů z Tin Pan Alley se musí pouštět v přesných sekvencích podle psychologické teorie o „progresi stimulů“ a podle statistik mají skvělé výsledky. Klesá ulejvačství a  předčasné odchody z pracoviště a roste produktivita. A nefunguje to jen na člověka. V Pennsylvánii pouští kravám Na krásném modrém Dunaji a  zaznamenávají zvýšenou dojivost, jinde poslech hudby způsobuje, že slepice snáší více vajec. Během války firma Muzak produkuje stovky verzí vlasteneckých písní a podprahově tak zvyšuje víru v Ameriku. Po válce k  dalšímu triumfu užitkové hudby přispívají nové možnosti jak jednoduše distribuovat nahrávky.

Muzak měl vždy své kritiky. Jmenujme třeba enviromentalistu R. Murray Schafera, který kritizoval neúprosnou zvukovou okupaci veřejných prostor ve 20. století a zpochybňoval tradiční argument příznivců muzaku, že maskuje nevábné zvuky daného místa. V posledních letech opozice proti muzaku sílí, v Británii se dokonce několik poslanců pokusilo prosadit zákon zakazující jeho používání. Klasický muzak je v USA nebo třeba v  Japonsku dodnes ke slyšení ve výtazích, toaletách nebo v letadlech jako uklidňující hudba. Firma Muzak nicméně krotké coververze známých hitů v  roce 1987 opustila a nahradila je originálními písněmi. Zůstala však logika umělých zvukových prostředí, které zvukoví „architekti“ z Muzaku vytváří s pomocí obří databanky.

Ústup muzaku ze slávy, který nastal v osmdesátých letech, je však jen zdánlivým vítězstvím jeho kritiků. Tam, kde před dvaceti lety zněly poklidné verze šlágrů Beatles, není totiž dnes ticho. Muzak nahradilo sedativum současného popu, jež je stejně neúprosné a navíc ještě agresivnější. Před muzakem se dalo skrýt například do světa mainstreamového rádia, před nekonečně omílanými hity z žebříčků už pro posluchače průměrného vkusu únik v podstatě neexistuje. Že se z popu stala univerzální hudba do pozadí je symptomem doby, v níž všudypřítomnost a snadná dostupnost nahrávek způsobila, že jsme si zvykli vynakládat k jejímu poslechu minimální úsilí. Je smutnou realitou, že se celá historie populární hudby, včetně skladeb s původně společensky subverzivním nábojem (Bob Marley, The Clash) stala jedním velkým podprahovým muzakem.

Na sílu hudby ve veřejném prostoru se ale nezapomnělo. Byť se třeba používá k přesně opačnému účelu než muzak. Dobrým příkladem je užití vážné hudby na hlavním nádraží v dánském Kodani. V roce 2002 zde začali do reproduktorů pouštět nahrávky vážné hudby, které mají sloužit jako zvukový repelent proti nekalým živlům (drogoví dealeři, narkomani či  bezdomovci). Vznešená klasika, před kterou nelze utéci, jim prý sugeruje pocit, že do těchto míst nepatří.

Dovolená v konzervě

Zastavení druhé – exotica

Fascinace Američanů pacifickou kulturou začíná s koncem druhé světové války, kdy vojáci vracející se z války s sebou přinášejí historky o  pozemském ráji. Tento obraz je zakonzervován třeba v populární knize (a  následném muzikálu) Tales of the South Pacific Jamese Michenera. Tato horečka se brzy přenese i do módy, restaurací, designu a samozřejmě i do hudby, neboť kdo by odolal šanci prožít si exotickou jinakost z bezpečí svého domova. Pacifická horečka v hudbě začíná v roce 1951, kdy vyhledávaný kapelník a aranžér Les Baxter natáčí album Le Sacre du Sauvage/Ritual of the Savage (Divochův rituál). Orchestr na něm hraje jeho vlastní skladby chytře si vypůjčující motivy i rytmy z exotických lokací. Ritual of the Savage je inauguračním albem žánru, který však své jméno dostal až v roce 1957, kdy vychází Exotica Martina Dennyho.

Americký válečný veterán Denny se po několika letech studií hudby odstěhoval na Havaj, kde každý večer hrál pod širým nebem se svojí kapelou. Nic by se na tom patrně nezměnilo, nebýt jednoho večera roku 1956 a zvláštní náhody. Dennyho kapela zrovna hrála Baxterovu skladbu
Quiet Village, když se k nim z nedalekého rybníčka přidala s kvákáním skupinka žab. Když hráli, žáby rytmicky kvákaly, když přestali, ztichly i žáby. K  nezměrnému nadšení hostů baru začali muzikanti ještě napodobovat zvuky ptáků a s žábami si Quiet Village zahráli ještě jednou. Z „té písně s  žábami“ se během následujících týdnů stala nejžádanější kus jejich repertoáru a Dennyho kapela dostala nabídku natočit ve Waikiki desku. Polovinu písní Exotiky tvoří paradoxně Baxterovy skladby zjednodušené pro čtyřčlennou kapelu. Na obrovský komerční úspěch si Denny musel počkat ještě tři roky, kdy rádia začala hrát novou verzi písně Quiet Village nahranou tentokrát ve stereu a Exotica se vyšplhala na první místo amerického žebříčku. Je třeba ještě dodat, že ačkoliv Quiet Village dodnes značí vrchol havajské horečky, její rytmy jsou brazilské.

V té době už v Dennyho kapele nepůsobil vibrafonista Arthur Lyman. Jeho sólová kariéra nabrala strmý vzestup s albem Taboo (1958), které pokračovalo ve stylu Dextera a Dennyho. Lyman nahrával s  přehledem jedno album týdně a na rozdíl od svých předchůdců se nebál hustěji používat přírodních zvuků. Sám mistrovsky napodoboval zpěv ptáků. V rámci žánru exotica byl také jedním z mála autentických domorodců, jelikož se na Havaji narodil. Podobnou světlou výjimkou byla peruánská sopranistka známá pod jménem Yma Sumac. Úzce spolupracovala s  Lesem Baxterem a její exotický vzhled a údajný rozsah až pěti oktáv z ní udělaly hvězdu estrád. Exotickým původem se chlubil i hráč na Hammondovy klávesy Korla Pandit. V padesátých letech se jeho typický turban a tajuplný pohled do kamery staly senzací televizní show Klause Landsberga. Údajný Ind a syn bráhmana a francouzské operní pěvkyně se však ve skutečnosti jmenoval John Roland Redd a pocházel ze St. Louis, což se ovšem prozradilo až dva roky po jeho smrti na konci devadesátých let.

Exotica v mnohém předznamenala pozdější vlnu world music v jejím naplnění kolonialistickými iluzemi o čisté, primitivní kultuře. Zájem o  tiki kulturu přežil do našich dnů, ačkoliv popularita stylu exotica prudce poklesla v šedesátých letech s vietnamskou válkou a nástupem rocku. Poslední velký revival přišel v polovině devadesátých let, kdy většina klíčových desek vyšla v reedicích na CD. Baxterovy i Dennyho nahrávky se v poslední době stávají objektem lovců samplů. Příkladem budiž americký post-disco projekt Quiet Village, jenž si své jméno vypůjčil z nejslavnějšího alba exotiky, z nějž často přebírá i zvukové fragmenty.

Ta správná nálada

Zastavení třetí – mood music

Tafelmusik je maličko hanlivý termín, jímž se v barokní hudbě označovaly nenáročné skladby většinou hrané na violu a určené k hodování a  popíjení. Na začátku 17. století získaly velkou popularitu suity Banchetto musicale skladatele Samuela Scheina, na které o sto let později navázal svými Musique de Table George Philipp Telemann. Opravdový rozmach užitkové hudby určené k příjemnějším okamžikům života nastává až s nástupem gramofonových desek a levných přehrávacích souprav v padesátých letech 20. století.

Otcem moderní podoby tzv. mood music je Brit italského původu Annunzio Paolo Mantovani, který často používal jen své příjmení. Jeho orchestr se během války specializoval na lehké verze filmových či reklamních melodií a poznávacím znakem se staly kaskádovitě vršené smyčce, což byl vynález jeho aranžéra Ronnieho Bingeho. Mantovaniho „light orchestra“ zažil největší úspěch na začátku padesátých let, kdy ho singl Charmaine proslavil za oceánem. Následovala záplava komerčně úspěšných desek, jichž chrlil každý rok několik.

Popularita náladové hudby gradovala v padesátých letech s nástupem časopisu Playboy a kultem svobodných mládenců. U nich našly odbytiště desky jako Music To Change Her Mind či Music, Martinis and Memories od Jackieho Gleasona a nebo Themes for Young Lovers Percyho Faitha. Náladová hudba s otevřeně erotickým podtextem přišla na řadu až v šedesátých letech s populárními striptýzovými melodiemi Whipped Cream and Other Delights od Herba Alperta & The Tijuana Brass. Po úspěchu písně Je t‘aime… moi non plus Serge Gainsbourg a Jane Birkinové dostal tento podžánr na začátku další dekády podobu hudebního soft-porna. Typickým příkladem je deska Sounds Of Love, kde do předělávek popových hitů hraných na syntezátor Arp 2500 svůdně vzdychá Bebe Bardon.

Sound of Love vyšlo na značce 101 Strings, což je nezpochybnitelný gigant mood music. Symfonickou „firmu“ založil nahrávací magnát David L. Miller, který se rozhodl vyrobit si vlastní verzi Mantovaniho orchestru. Pomoci mu k tomu mělo několik německých hudebníků, kteří za oceánem marně hledali práci. Mezi léty 1957 a 1967 vyšlo pod jménem 101 Strings přesně 101 alb zdobících svůj obal hrdým heslem „The Sound of Magnificence“ a drtivá většina z nich byly bestsellery. Bylo na nich všechno možné od patriotických melodií, coververzí Beatles, kostelních chórů až k exotice, když se sborem jeden čas nahrával i Les Baxter. „Tohle není hudební byznys, spíše byznys umělé hmoty“, prohlásil v  jednom rozhovoru Miller. Jeho úspěšnému podnikání ale v roce 1968 málem zlomilo krk album Astro-Sounds from Beyond the Year 2000, jež se mělo svézt na popularitě sci-fi filmů Barbarella a 2001: Vesmírná Odyssea. Pro běžného posluchače, zvyklého na hudební sedativa značky 101 Strings však byly fantaskně znějící elektronické nástroje a svůdné funkové groovy už příliš experimentální. Dnes je původní vinylová edice Astro-Sounds vyhledávanou kuriozitou prehistorie psychedelického popu a  je také často samplovaná.

Úpadek mood music přišel s nástupem rocku. Psychedelická hudba druhé poloviny šedesátých let přejala její užitkovou funkci syntetizovaného úniku z reality, ovšem s radikálnějším obsahem. Neznamená to však, že by se hudební verze koktejlového stolku přestala konzumovat ve velkém. Jednoznačným důkazem jsou olbřímí prodeje desek saxofonisty Kennyho G specializujícího na generický smooth jazz. Novější podobou mood music je užitkový elektronický chill-out či downtempo, upadlá forma ambientu jako hudby, jež má stimulovat podměty. (O vztahu ambientu a chill-out viz HV 6/07.)

Kosmické písně

Zastavení čtvrté – space age pop

Padesátá léta jsou v Americe érou enormního pokroku ve spotřebitelské elektronice. Tak obrovská byla fascinace možnostmi stereofonního zvuku, že se na trhu mohly uživit i specialisté na nahrávky, které stylovým způsobem demonstrovaly přelomové možnosti high-fidelity. Zásadní deskou je v tomto ohledu Persuasive Percussion vydané pod jménem Terry Snyder and the All Stars v roce 1959. Za deskou stál průkopník stereo zvuku Enoch Light, majitel značky Command Records. O hudbu vlastně ani moc nešlo, album mělo honosný rozkládací obal (vůbec první v historii) s  abstraktním motivem a uvnitř podrobnými poznámkami, jak vhodným rozložením reproduktorů podrobit vaši soupravu důkladnému testu, či  uchvátit své přátele. Ačkoliv na rozhlasových stanicích (v té době samozřejmě stále vysílajících v mono) nebylo možné zaslechnout nic z  Persuasive Percussion, deska se dlouho držela na vrcholu hitparády a  dodnes patří mezi padesát nejprodávanějších alb všech dob.

Na schopnosti dokonale využívat stereofonní zvuk postavil svoji kariéru také mexický skladatel Juan García Esquivel (i on používal jen své příjmení). Na jeho nejslavnější nahrávce Latin-Esque dokonce zní z obou stran různá orchestrální tělesa nahraná v oddělených studiích. Esquivelovy desky dostaly v osmdesátých letech sběrateli obskurností titul „hudba pro svobodné muže vesmírného věku“ a následující dekáda ho objevila jako vizionáře chill-outu. Jeho nahrávky se dočkaly reedice a  Stereolab mu složili poctu na svém EP Space Age Bachelor Pad Music (1993).

Nově nalezená záliba v audiofilství s sebou zároveň přinesla fascinaci neobvyklými zvuky (ne však nutně hudebními postupy). V masovém měřítku se tak poprvé mohly objevit elektronické nástroje, které se v  kolektivním myšlení padesátých let spojily s úsvitem kosmického věku. Pionýrem je v tomto ohledu již výše zmiňovaný otec exotiky Les Baxter, jehož album Music out of the Moon zpopularizovalo společně se sci-fi filmy na začátku padesátých let zvuk těreminu. Popularita kosmického easy-listeningu kulminovala v polovině následujícího desetiletí, kdy Jean-Jacques Perrey a Gershon Kingsley vydali The In Sound from Way Out. Deska s podtitulem „elektronický pop z budoucnosti“ vznikla spojením Perreyho smyček (byl studentem Pierra Schaeffera) a Kingleyho hry na primitivní elektronický nástroj Ondioline. Písně nesou sci-fi názvy jako Unidentified Flying Object nebo The Little Man From Mars a mají hravou atmosféru. Na následných a také velmi úspěšných albech už zní instrumenty z díly Roberta Mooga. To už se ovšem ocitáme v roce 1968, kdy miliony Američanů propadly kouzlu desky Switched On Bach od Wendy Carlos a za rohem už čekala hudba hnutí new age.

Internetová éra je prozkoumávání zákoutí obskurní hudby minulosti více než nakloněná a na síti lze najít desítky blogů, které zveřejňují doposud skryté poklady. Kořeny fascinace zapomenutými kapitolami prehistorie popu sahají do poloviny devadesátých let k dvoudílné knize Incredibly Strange Music (doplněné CD výběrem) navazující na punkový fanzin Search and Destroy. V. Vale a Andrea Juno v ní znovuobjevují desky zpívajících celebrit, nábožensky založených břichomluvců nebo papoušků notujících si operu. Smířlivý a zábavně psaný přehled dějin easy-listening podává Joseph Lanza v knize Elevator Music: A Surreal History of Muzak, Easy-listening, and Other Moodsong z roku 1995. Kniha byla své době chválena jako reakce na pesimismus grunge rocku. Lanza dokonce podává částečnou apoteózu muzaku a výtahové hudby, která podle něho jen přivádí do důsledků to k čemu současný pop stejně směřuje. „Vysílají hudbu, kterou nás dvacáté století naučilo poslouchat,“ píše ve své knize, která v nové verzi vyšla před čtyřmi lety.