Navzdory babímu létu, jež se překlopilo v babí podzim, se minulý měsíc dny postupně zkracovaly a brzké stmívání dodávalo každému končícímu dni melancholické zabarvení. Máme listopad 2015, před pár týdny ve svých sedmdesáti letech zemřel Remko Scha. Setkal jsem se s ním v polovině osmdesátých let, když náš každodenní život začaly masivně zaplavovat první osobní počítače. Pracoval společně s Paulem Panhuysenem, který také letos zemřel, v pionýrském prostoru Het Apollohuis v Eindhovenu, zasvěcenému zvukovému umění. Tam jsem také poprvé viděl jeho instalaci „The Machines“: spousta kytar visících ze stropu, mechanicky zavěšených na dlouhých strunách, rozvibrovaných malými elektrickými pilami od společnosti Black & Decker. Punková vlna již v té době bledla, ovšem cokoliv z ní historici popu/rocku udělali – což znamenalo zejména zúžení na bílou kytarovou trash hudbu – zahrnovalo v té nekomerční rovině velmi rozmanité věci vycházející z čerstvého a inovativního experimentování. Kytarová instalace Remko Schy může být dobrým příkladem. Neměla nic společného s rockem, ovšem obsahovala hrubý neupravovaný a disonantní zvuk kytar, spočívající v neustále se proměňujícím saturujícím spektru, hlasitém a nekonvenčním. Scha na své instalaci dál pracoval a vytvořil několik verzí, zkoumajících různé zvukové vlastnosti a techniky. Když jsem instalaci viděl naposledy, bylo to v jeho domě v Amsterdamu, kde kytary visely v rámu pokrývajícím celou stěnu. V roce 1990 vydal Staalplaat desku, zahrnující nahrávky z této zdi. Většinu záznamů lze slyšet na rozsáhlých webových stránkách Remka Schy.
Na tomto umělci je zajímavý fakt, že jeho nekonvenční zvukové umění perfektně souznělo s podobně neortodoxním vědeckým přístupem. Coby výpočetní lingvista pracující na univerzitě v Amsterdamu a vedoucí oddělení Alpha Science se rozešel s tradiční De Saussurem inspirovanou lingvistikou a namísto následování konzistentního systému pravidel navrhl a prozkoumával procesuální model vycházející ze zkušenosti. Navíc to lehce propojil se svým uměním a hudbou a šel tak proti tradičním, ze sémiotiky vycházejícím paradigmatům, jež (dosud) vládnou teorii umění. S Remkem bylo možné donekonečna mluvit zároveň o rozmanitých uměních i vědách, měl encyklopedické znalosti a erudici, doprovázené ovšem vždy ironickým mrknutím a vtipem na závěr. V roce 1992 publikoval časopis Mediamatic delší článek Remka Schy Virtuální hlasy (Virtual Voices), poskytující poutavý vhled do století experimentování s jazykem a zvukovými stroji a související robotikou a filozofií. To bylo poprvé, kdy jsem četl o mluvících strojích Wolfganga Von Kempelena z 18. století či o Kratzensteinových rezonátorech. Článek je dosud online (ve dvou částech: 1 a 2).
Na základě výše napsaného vyvinul Scha společně s umělcem Arthurem Elsenaarem série automatických performancí a videoinstalací zahrnujících počítačovou řeč a vyjadřování umělých bytostí. Díla využívala podkožní jehlice v tvářových svalech, elektricky stimulující pohyby úst a tváře a napodobující syntetickou řeč vycházející z počítače. Šlo o velmi pozoruhodné performance. Opět jsou nahrávky k dispozici online:
Tímto si Scha také získal širokou pozornost.
Poslední série děl, do níž se Remko Scha, opět s Arthurem Elsenaarem, zapojil, se soustředila na online rádio. Generovali nová hudební díla pomocí samplování napříč rozhlasovými stanicemi, nějaké ukázky najdete zde. A ačkoliv ta myšlenka působí triviálně, účel je samozřejmě nelidsky vznešený: „Naším cílem je globální síť plně automatických permanentních rozhlasových stanic, které dohromady zabírají veškerou šířku pásma. Stanice ovládané lidmi a vysílající výrazovou hudbu a manipulativní zprávy by měly být zrušeny.“
Zatímco toto píšu a přemýšlím o jeho díle, uchvacuje mě, jak exkluzivně se zajímal o expresívní a generativní povahu strojů i lidí a podporoval kritický a ironický pohled na dnešní svět. Také si vybavuji, jak stimulující a elektrizující účinek na mě měly rozhovory s ním, ať již v Amsterdamu, Eindhovenu, Linci či Bruselu. Možná, že je opětovné poslouchání a sledování jeho děl či čtení jeho článků nejlepší poctou, kterou lze tomuto unikátnímu a zcela nekompromisnímu umělci-vědci poskytnout.
Překlad: Lenka Dolanová