Tentokrát je první úterek v měsíci opravdu v úterý. Zase je tu první školní den. Tato každoroční oslava pláče, kolektivní sociální výbuch zoufalství, odtržení, beznaděje, sklíčenosti a strachu tváří v tvář autoritě, připravené k jemnému nátlaku a s příslibem získávání dovedností a znalostí a procesem učení, avšak bez možnosti úniku. Pláč je pro armádu dvou až dvacetiletých poslední útočiště. Zůstanou zamčeni ve školní budově, pozorováni svými novými učiteli, kteří se čerstvě vrátili z prázdnin a možná mají k záchvatu stejně blízko.
Mám zkušenost s jinými vzdělávacími systémy, a od té doby, co žiji v České republice, mě masivní pláč za zdmi školek v prvních zářiových dnech uvádí v úžas. Dnes jsem do školky poprvé vedl svého příliš malého synka. Jak jsem tam seděl a čekal na nevyhnutelné sbohem, počet plačících dětí pomalu stoupal. Je pozoruhodné, že tihle malí jsou již schopni vyjádřit různé druhy pláče, a vyvolat tak sympatie či odmítnutí: tichý a vzlykavý, ukňouraný brekot, lamentující nářek, skučivý, ječivý či vzdychající.
Proč ale pláčeme? Je to samozřejmě reakce na stresové situace, ale to není celé vysvětlení (mohli bychom také bít či kousat). Je to zdá se zdravá reakce a dodatečně čistí tělo od nechtěných chemikálií. V pláči existují velké kulturní odlišnosti, od dětí k dospělým, mezi pohlavími, v soukromých a veřejných situacích, napříč osobnostními typy, ale také napříč společnostmi a národními entitami. Čeština má pravděpodobně výrazy pro specifické formy pláče, které bude téměř nemožné přeložit, ostatně jako všechny jazyky. Většina literatury pojednávající o způsobech vyjadřování zmiňuje pláč v reakci na zaslechnuté či čtené příběhy či sledování filmů. Samozřejmě pláčeme, když posloucháme hudbu. Tomu se říká extatický poslech a děje se většinou nedobrovolně. Pamatuji si, že jsem před třiceti lety plakal, když jsem poslouchal série dlouhých indických rág, o jednom letním úsvitu před pětadvaceti lety při Čtvrté symfonii Charlese Ivese. Plakal jsem před patnácti lety, když jsem poslouchal Dust Roberta Ashleyho. Dnes bych pravděpodobně plakal při jiné hudbě, ale kdo ví… Měl bych se poptat, jestli kdy někdo plakal v průběhu koncertu ze série Wakushoppu, a jestli to bylo způsobené zoufalstvím či zakoušením nekonečné krásy. Jaký to byl druh pláče? Příští týden budu zase bedlivě sledovat lidi na workshopu Petera Cusacka v rámci projektu Frontiers of Solitude a pak vám dám vědět.
Nyní ale zpátky do školy. Co kdybych chtěl pláč syntetizovat? Fyzická modelace lidského hlasu systematicky opomíjí velmi různorodé další zvuky, které provádíme s našimi vokálními orgány, jako jsou termální ztráty na rtech a v nosních dírkách, neustálá hra se vzduchem prostřednictvím odlišných ústních a nosních dutin, hrdelní hra, kašlání a mručení atd… Takže asi se kvůli tomu budu muset vrátit do školy. Ne že bych se chtěl zapsat do školní budovy, abych se naučil matematiku a fyziku, anatomii a chování a nakonec zvukovou syntézu. Sleduji internetové kurzy: kombinovaný volný kurz nabízený Stanfordovou univerzitou; Pompeu Fabra by mi měl pomoci dostat se aspoň o krok dopředu. Veškeré materiály a nástroje jsou online a mají volné/otevřené licence. OK, schulbeginn už brzy! Mohu už začít plakat a snažit se týden co týden nahradit své fyzické výkony počítačovými simulacemi. Tento kurz by mi měl opravdu poskytnout dobrý začátek. Xavier Serra ve své doktorské práci popsal, jak syntetizovat plačící dítě pomocí sinusoidální aditivní syntézy. Dám vědět okolo Vánoc, zdali ta úzkost, co začínám pociťovat, byla k něčemu… anebo budu o to víc plakat.
https://www.wakushoppu.com/
https://www.skolska28.cz/en/abyss-lignite-clouds
https://www.coursera.org/course/audio
Překlad: Lenka Dolanová