Nedávno byla výstava grafických partitur ve Veletržním paláci v Praze (součást výstavy Vivat Musica!). Bohužel jsem ji propásl, stejně jako malou konferenci, která ji doprovázela. Neustále se mi však vrací otázka, kterou je těžké zodpovědět: alternativní systémy hudební notace mohou být teoreticky působivé, ovšem jaké je jejich dnešní upotřebení? Kromě dvou věcí: jako rozšíření tradiční notace pro tradiční hudebníky či k vytváření grafik, jež mají stále méně společného se zvukem a hudbou a stávají se nezávislými.
Hudební notace byla vždycky obtížná záležitost. Hudební arch jak jej známe dnes má dlouhou historii a díky formalizaci a zavedeným konvencím je často považován za důvěryhodný jak pro psaní a přehrávání hudby, tak pro archivaci kompozic. Nesrovnalosti začínají až s nejistotou interpretace všech těchto symbolů na papíře. Je to docela redukcionistický a klaustrofobický systém, pokud ovšem jeho spekulativní stránku nevnímáte jako otevřené pozvání pro ostatní dotvoření.
Nechápejte mě špatně. Mnoho klasických hudebníků a dirigentů si dává práci se studiem, interpretací a hledáním výrazu pro černé a bílé návody od skladatelů: respekt! Studování těchto archů je nedílnou součástí jejich přehrávání. Někdy je na papíře několik verzí a jen poslední století jsou k dispozici nahrávky interpretací. Ale zase jsme u toho, většina nezápadní hudby vůbec nenásleduje výšku, časové údaje a výrazové konvence hudebních archů. Přidejte k tomu improvizaci, kazetovou hudbu, samplování, zvukové umění, elektronickou a počítačovou hudbu. Musíme vzít v úvahu také několik století alternativních systémů notace, jež ukázaly jednodušší řešení. Již od středověku se objevují první tablatury pro loutnu, a pokračují dodnes pro kytary a další strunné nástroje. Válečkové notace pro piáno začaly být populární s příchodem prvních mechanických pián a jsou dosud používané v modifikované formě pro sekvencéry. Dnešní uživatelská rozhraní běžně používaných softwarů jsou dost direktivní co se týče grafických znázornění, v závislosti na tom, jaké operace chcete použít. A to je možná pro grafické notace zásadní – jejich funkce se dostala na zcestí, pokud je ovšem nechce skladatel prodat coby umělecké dílo do muzea či galerie či nějakému nakladatelství. To ale nemá nic společného se zvukem hudby, haha. Pokud strávíte trochu času s audiovizuálními jazyky jako je Max-Msp či Pure Data, můžete si vytvořit grafická znázornění a interpretace zároveň s hudbou, připravená pro tisk a distribuci.
A teď trochu historie, v roce 1969 publikovali John Cage a Alison Knowles sbírku jednostránkových rukopisů s názvem Notace. Ta byla nedávno zpřístupněná zadarmo na portálu Ubuweb. Kromě pár partitur samotného guru (Music Of Changes) poskytuje sbírka docela zajímavé příklady odlišné praxe, například abstraktní fotografické kompozice Johna Whitneyho či elektronické obvody Maxe Neuhause nebo Gordona Mummy. Jsou zastoupeni i někteří raní počítačoví skladatelé jako Max Mathews, Lejaren Hiller a Xenakis. Překvapivě jsou tu i čeští umělci: Alois Hába, Karel Husa, Milan Knížák, Ernst Křenek a Petr Kotík. Kromě známých podezřelých je zde otištěna jedna stránka z Pojednání (Treatise) od Cornelia Cardewa. Také patritury dalších členů Cardewova ansámblu Scratch Music.
Většina partitur spadá do té stejné obecné kategorie. Velká část grafických partitur nemá v úmyslu výrazně se odlišit od konvenční praxe, pouze vyzdobí tradiční způsoby psaní hudby ve stylizovanější verzi. Zajímavější je, když do toho vstoupí nějaké vnější akce nebo když tvary znaků a časových údajů přímo naznačují odlišný způsob hraní. Někteří také unikají “modrotiskové” představě partitury a pouze popisují minulé performance a slouží tak jako druh paměti, pravděpodobně pro možné pozdější opětovné přehrání. (Není to problematika, s níž zápasí také choreografové a tanečníci?). Grafická notace kdysi slibovala, že skládání by se mohlo proměnit ve vizuální skicák, který přetváří koncepty v realitu. Zároveň sen o přesnější komunikaci a také kompletnější pokrytí hudebního fenoménu než jen instrukce pro hru. Hudba a zvuk spolu vytvářejí tak neuvěřitelně komplexní spletenec různých parametrů, funkcí, vnímání, napětí atp. Daleko víc než může pokrýt arch papíru, jakkoli rozšířený.
Jak jsme již naznačili, od osmdesátých let začaly tradiční studia a papírové hudební archy nahrazovat osobní počítače a síťová komunikace. Znázornění se rozvíjela ve dvou odlišných směrech: konformizace tradiční hudby a její interpretace ještě více standardizovaná (můžeme hloubat nad tím, proč není kritériem mikrotonální přístup namísto principu správného ladění – vezměte si kupříkladu MIDI). Zadruhé, pokud chcete něco odlišného, můžete si to sami naprogramovat, buď přímo v audio oblasti či prostřednictvím vizuálního renderování dle vaší volby. Programy Max Msp a později Pure Data původně vznikly jako nástroj pro širokou škálu umělců, nikoliv pouze inženýrů a hudebních expertů. V určitém smyslu se dnešní skladatelé, s trochou nových dovedností, mohou stát osvobozenými umělci na mnoho způsobů, nezávislými na konvenčních požadavcích a interpretacích.
Promiňte mi, že jsem nikdy příliš neuctíval Johna Cage či Karlheinze Stockhausena. Jednoho dne jsem se krátce potkal s Corneliusem Cardewem, to jsem ještě netušil o jeho vzrůstající kritice obou výše zmíněných pánů. No dobrá, byl jsem tenkrát příliš mladý a jen jsem poslouchal a obdivoval jeho hudbu. Jeho politické a sociální zájmy jsem pochopil až daleko později. Cardewovu publikaci Stockhausen slouží imperialismu naleznete zadarmo na Ubuwebu – varuji vás: stále to stojí za to číst!
Cardewovo Pojednání (Treatise) je docela výkon a možná mezní grafická partitura: má asi dvě stě stran, ponechaných záměrně bez přílišného vysvětlování či návodů od samotného autora. Jedná se o otevřenou partituru pro libovolný nástroj, bez nějakých a priori principů, prostě vizuální směrnice. A záleží na hudebníkovi, jak si je představí, uchopí, jak je promění. Cardew pracoval na Pojednání intenzívně čtyři roky, po které se postupně měnil jeho pohled na improvizaci, hudební svobodu a komunikaci i na maoistickou politiku. Je těžké tuto partituru nalézt online, ale na různých stránkách je k dispozici hodně informací. Pojednání je oříšek pro každého performera: jen to zkuste a uvidíte, že vás omezují vaše vlastní původní interpretace vracejících se znaků a symbolů, jimž se snažíte dát nějaký smysl. V jednom ze svých deníků Cardew uvedl, že tuto grafickou partituru napsal jako osobní imaginativní dílo. Každé další předvedení se k němu připojí a přidá další představy.
Druhý výrazný okruh tvorby vychází od Iannise Xenakise, který v sedmdesátých letech pracoval na systému UPIC. Xenakis se vydal překonat omezení při psaní hudebních partitur a zároveň vytvářel hudbu s počítačovou technologií, což v té době nebylo jednoduché. Výsledkem byl kompletní systém, běžící na “tabletu” (první, který jsem kdy viděl, myslím, že to byla experimentální jednotka od HP, ale nejsem si jistý, 1978 je už dávno). Myšlenka spočívá v tom, že skladatel/hudebník (není zde rozdílu) může svobodně kreslit zvuky (nikoliv noty!) a libovolně je upravovat, dokonce i v průběhu hraní. Tímto způsobem vykročil Xenakis radikálně dopředu, systém UPIC zpochybňoval celou naši hudební kulturu a dlouhou řadu historického hudebního vzdělávání poslal do zaprášených archivů. UPIC byl navržen jako velmi otevřený systém, nástroj pro komponování a performance, který mohl využít a prozkoumat každý: děti, amatéři, profesionální zvukoví inženýři, skladatelé a hudebníci. A na svou dobu byl se svými 64 programovatelnými oscilátory celkem hravý. Precizní popis najdete tu.
Je zajímavé, že tato vize měla velkou sílu a dodnes se objevují pokusy vytvořit pokročilou počítačovou verzi systému UPIC, využívající současnou technologii. Nedávno se skupina lidí pokusila o současnou verzi v počítačovém programu zvaném IanniX, který je téměř zadarmo (podporuje ho francouzské Ministerstvo kultury). Tito noví autoři udělali vynikající práci a propojili zdroje pro flash, max, puredata, processing, arduino a ableton. Umělců, inspirovaných systémem UPIC a vytvářejících nástroje je ale daleko víc: program HighC či verze Solitude od Hanse-Christopha Steinera pro Pure Data. Dole naleznete nějaké odkazy k prozkoumávání.
Cardew stejně jajko Xenakis snili o tom, propojit kreativní lidi všeho druhu, nejen virtuózy a experty, a dát jim mocný nástroj. A právě proto se zabývali grafickou notací. V protikladu ke Cageovi a jeho epigonům, kterým nevadilo, že vynalézají alternativní systém kontroly a že hierarchický status skladatele, ansámblu a hudebníka ponechávají beze změny. V případě Cardewova Pojednání se jedná zároveň o partituru a hudbu. Xenakisův UPIC se pokusil rozšířit systémy znázornění zvuku a hudby a vytvořit nástrojový set k práci se zvukovou percepcí a imaginací pro každého. Věřím, že tyto myšlenky dosud nejsou dostatečně prozkoumané a přitom jsou velmi cenné. Je jen na nás posunout je o krok dál pro současné použití.
Mezitím se jednoho dne můžeme pokusit zahrát Pojednání a použít přitom UPIC/IanniX.
Odkazy:
https://www.blockmuseum.northwestern.edu/picturesofmusic/
https://www.blockmuseum.northwestern.edu/picturesofmusic/pages/anim.html
https://www.ubu.com/historical/cardew/index.html
https://www.spiralcage.com/improvMeeting/treatise.html
https://www.musicainformatica.org/topics/upic.php
https://soundcloud.com/christidenton/sets/ix-pieces-for-upic
https://www.iannix.org/en/whatisiannix/
https://highc.org
https://at.or.at/hans/solitude/
Překlad: Lenka Dolanová
