O tom, jak vypadaly všechny věci, o kterých jsme si řekli v minulých dílech, v československém kontextu, rebelii, ústrcích a převrácené tramvaji.
Minulý měsíc jsme se v našem seriálu zabývali tím, jak rock’n’roll změnil hudební průmysl zejména příchodem tzv. „britské invaze“. A také jsme z historky Josefa Laufera zjistili, co si povídali s Johnem Lennonem. V posledních třech dílech jsme se věnovali zejména začátkům psychedelického rocku, jak vznikl a kde má kořeny. A v tom dnešním se i právě kvůli pánům Lennonovi a Lauferovi podíváme, jak tyto začátky probíhaly u nás.
Rockovou hudbu v Československu samozřejmě určovala zejména kultura vládnoucí komunistické strany. Rock’n’roll, twist a později rhytm and blues byly považovány za imperialistické vlivy západní kultury a v socialistické republice neměly mít místo. I přesto se během dvanácti let, kdy se dá mluvit o hraní rock’n’rollu – a potažmo tedy i psychedelického rocku – u nás rocková hudba napevno zakořenila a i přes nepřízeň oficiálních míst se adaptovala na československé kulturní prostředí. Ovšem slovy Vladimíra Kouřila, člena Jazzové sekce, byl pro širokou veřejnost rock’n’roll jen „synonymem toho nejhoršího, co k nám mohlo ze zámoří proniknout – horšího než kovbojské filmy, strip-tease či žvýkačka.“
Údajně prvním veřejně zazpívaným rock’n’rollem, který u nás zazněl živě, byla píseň Rock Around the Clock proslavená verzí Bila Hayleho and His Comets v podání Viktora Sodomy staršího (otce pozdějšího slavného rockového zpěváka Viktora) v roce 1956, tedy dva roky po vydání této písně v USA. Navíc šlo o píseň do silvestrovské show a píseň byla opatřena českým textem Jak plyne řeky proud (v jiných zdrojích také Rok co rok se měníme). Anglicky zpívané písně byly v druhé polovině padesátých let pouze zbožné přání autorů i interpretů.
Státnímu aparátu ovšem na konci padesátých a za začátku šedesátých let nevadil pouze jazyk, ale zejména i příslušnost k „rock’n’rollové kultuře“ jako takové. Ovšem o rock’n’rollu se v socialistickém Československu de facto mluvit nemůže, pro hudbu tohoto žánru se vžil dodnes používaný výraz „bigbít“, respektive se mluví o „beatové hudbě.“ Tento výraz se ve smyslu označení druhu hudby objevil někdy v roce 1961 hned dvakrát. Pavel Sedláček, nestor rock’n’rollu u nás a mimo jiné i pozdější člen divadla Semafor, použil pro svou skupinu nový, ironizující název Studijní skupina big beatu Pavla Sedláčka, do kterého včlenil název skladby Fatse Domina The Big Beat. Současně skupina Sputnici zpívala ve vlastní rock’n’rollové písni výzvu k „hraní beatu.“ Tento výraz se natolik ujal, že ho začala používat i oficiální média, ovšem samozřejmě v negativních konotacích jako například v článku Všeho moc škodí od A. Langra čteme: „…zdravotně škodlivé, především pro posluchače, mohou být soubory s vícero elektrickými nástroji, třeba tři elektrické kytary a buben. To není sestava vymyšlená, nýbrž se často vyskytující v moderním směru big beat…“
Negativní postoj oficiální kultury nezabránil stále větší popularitě bigbítové hudby u nás, ačkoliv oficiální místa byla k tomuto stylu stále odmítavá, a to v jakémkoliv médiu: „Nepokládáme tento směr za dost progresivní, a proto se jej nesnažíme propagovat,“ napsal vedoucí redakce malých hudebních žánrů v Čs. Rozhlase Praha roku 1963. Jak píše Vladimír Kouřil ve své knize „Český rock’n’roll 1956-1969“, i nebigbítovou zamilovanou píseň Včera neděle byla považuje „starostlivý Zpravodaj okresního poradního sboru pro instrumentální hudbu v Uherském Hradišti“ za pornografickou. Ovšem během první poloviny šedesátých let bylo i státnímu aparátu jasné, že bigbítová vlna u nás je mezi mládeží tak veliká, že jí nelze čelit pouze restrikcemi, a pomalu začíná povolovat otěže. Například hudební časopis Melodie v květnu 1963 doporučuje „módní vlně kytarových skupin dát zelenou, ale s odborným vedením a dohledem,“ či referuje, že „v září 63 pořádá pražská Městská knihovna cyklus nedělních matiné lidové university o minulosti a přítomnosti jazzu. Autoři sem zcela nečekaně a na tehdejší dobu prozíravě zařadili i otázku moderní pop music a v ukázkové části si přizvali také rock’n’rollový orchestr Sputnici.“
Samotné vystupování skupin ovšem taky doznalo velkých změn během první poloviny šedesátých let. Jedny z prvních možností vstupovat byly na takzvaných „odpoledních čajích.“ Šlo vlastně o taneční zábavy pořádané v sálech různých pohostinství většinou v neděli odpoledne. Zde mohly skupiny najít i stálé angažmá s honorářem (který ovšem byl většinou ve formě večeře a piva) a skupiny hrály několik hodin pro plné sály mládeže – na prvním angažmá skupiny Komety v Suchdole u Prahy se hrálo od tří do devíti hodin večer. Že šlo o poměrně divokou nedělní zábavu, dokládá článek od jednoho ze členů skupiny Komety v časopise Klubu Olympic: „Davy lidí čekaly už od dvanácti hodin v poledne, aby se dostaly dovnitř, takže když jsme dorazili okolo půl třetí do sálu, nebylo vidět skrz clonu kouřového mraku ani na krok. Nálada v sále byla díky pivu natolik dobrá, že stačilo prvních pár tónů a na parketu i mimo něj začalo peklo. Zlatým hřebem odpoledne však nebyly snaživé dívky, ale Honza Obermayer v úloze zpěváka se svým nezapomenutelným hitem Tutti Frutti. Opakoval jej vždycky nejméně třikrát (nejvíce čtyřikrát, až se ukřičel, a šeptat tento rokenrol samozřejmě nejde). Obyčejně po tomto vrcholu nastala rvačka.“ Vystoupení v Suchdole skončila z výše uvedených důvodů v zimě 1960.
Že samotné hraní rock’n’rollu během této bouřlivé doby byla dost násilná kratochvíle, stvrzuje i Karel Kahovec, v té době působící v rock’n’rollové skupině Hell’s Devils, kdy většinu jejich koncertů rozháněla tehdejší Veřejná bezpečnost. Zde je zlomek rozhovoru, který jsem s Karlem vedl kvůli své disertační práci v lednu 2020:
O: A co jim na tom tak vadilo?
K: Západní kultura.
O: Imperialistická.
K: No jasně! To prostě tady jako se směl hrát Chladil, Simonová, tady ta parta, to byly taneční orchestry Karla Vlacha a pro nás to prostě bylo… Pro nás to bylo utrpení, by se dalo říct. Ne utrpení, my jsme byli rádi, protože samozřejmě ty fanouškové a ty na nás chodili a šíleli úplně a nám to dělalo dobře, když to rozháněli. Samozřejmě pak jsme hráli znova někde, dopadlo to stejně.
O: Kolik bylo takovejch rozehnanejch koncertů? Každej?
K: Úplně každej ne, ale většinou to dopadlo tak jako mizerně, no. Divadlo Poezie, to si pamatuju v Ječný ulici, to už tam dávno není, tam to lehlo popelem úplně, to roztřískali ty lidi, pak to vyhnali policajti, divadlo Máj, tam zas vyrazili dveře, tam se nahrnuli lidi a tam to taky nějak jsme nedokončili, pak přijeli policajti, venku, protože lidi tam převrátili tramvaj… Takovýhle věci se děly. Taky jsme to nedohráli, jsme hráli s Kometama napůl, tam byl ještě Honza Cvrček.
O: A za jak dlouho po začátku toho koncertu se to stalo?
K: Po takovým sedmým osmým rokenrolu byl konec.
O: Takže takových dvacet minut.
K: No, tak já nevim, po půl hodině už se to dozvěděli, že tam jsme a už tam byly antony venku, pendreky a už to lítalo.
Masovému přijetí rock’n’rollové kultury ovšem ani tyto tvrdé represe nezabránily, a dokonce i oficiální média začala vydávat české verze západních písní, jako bylo například From Me to You od The Beatles, zpívané v ČSSR Karlem Gottem jako Adresát neznámý.
Postupné uvolňování poměrů a směřování k alespoň malému záblesku svobody během Pražského jara ovlivnilo i bigbítovou scénu, kdy se začal v pražských klubech hrát rock’n’roll veřejně a bez restrikcí. To šlo ruku v ruce také se vznikem mnoha nových beatových skupin, kdy se v Praze do beatové přehlídky v Radiopaláci v říjnu 1966 přihlásilo třiapadesát bigbítových kapel. Koncertů se nakonec zúčastnilo pouze dvacet dva, ovšem i toto číslo svědčí o obrovské popularitě žánru mezi mladou generací – věkový průměr členů skupin byl sedmnáct let. S postupným pronikáním západní hudby k nám by se mohlo zdát, že sem pronikne ve své plné síle na konci šedesátých let i psychedelická hudba. Skupiny jako Matadors měly nakročeno k psychedelickému zvuku i díky tomu, že Radim Hladík byl údajně prvním Čechoslovákem, který použil kvákadlo. Bohužel ale v socialistickém Československu de facto nemůžeme mluvit o psychedelické scéně vůbec – i ve světě se tento žánr začal naplno prosazovat až koncem šedesátých let, který ovšem byl u nás ve znamení okupace sovětskými vojsky. Že ovšem zde minimálně náznaky této vlny existovaly, dosvědčuje to, že píseň Matadors Get Down From the Tree se dostala do amerického výběru evropské psychedelické hudby, zejména do v minulých dílech zmíněné kompilaci Nuggets. Tato hudba ovšem byla u nás známá a poslouchaná, jak dokládá zpěvák Matadors Viktor Sodoma: „My jsme to znali, že jo, jenže my jsme nedrogovali, takže nás ty takový ty sny a my jsme spíš měli takový divoký oblečení a nějaký takový jevištní show.“ Snad jedinými opravdu psychedelickými skupinami, které se k psychedelii hlásily, byly pražští Primitives Group, ovšem v té době bez vlastní autorské tvorby, a samozřejmě Plastic People of the Universe se svou prvotinou Muž bez uší.
Psychedelická hudba tedy byla zcela minoritním stylem. Jak ale tato menšina zněla a jak vypadala její pódiová performance? Je snadné začít právě Primitives Group. Čím skupina nebyla zajímavá hudebně, ježto se jednalo o cover band skupin typu Doors, Fugs, Animals či Pretty Things, tak byla zajímavá právě na podiu. Jako snad první v Československu začala používat ohně na podiu a maskování podobné britskému ztělesnění Prométhea Arthuru Brownovi. Proslavila se také dvěma happeningy s názvy Bird Feast a Fish Feast, které se neslavně zapsaly do povědomí pořádajících organizací a slavně do vzpomínek pamětníků – o rybách létajících do publika a smíchovském F Clubu zahaleném v peří je možno si více přečíst třeba v knize „Bez ohňů je underground“, která je rozhovorem Jana Pelce a Mejly Hlavsy i o psychedelických začátcích Plastic People. A v knize se také můžeme dozvědět, že: „psychedelic sound je s ohněma a bez ohňů je underground.“ Co Plastici neměli na spektakulárnosti Primitivů, to doháněli minimálně ve svých počátcích acid rockovým výrazem a uřvaností těch nejdivočejších angloamerických kapel – minimálně pokřik „Plastic Doctor is alright“ si v ničem nezadá s těmi největšími sonickými experimenty třeba Captaina Beefhearta.
Ovšem i u etablovaných skupin, které byly vydávány Pantonem nebo Supraphonem, najdeme ozvěny psychedelie. Již zmínění Matadors přiznávali své britské vzory a nová skupina Radima Hladíka Blue Effect pokračovala v jejich šlépějích. To se ovšem už začaly nad československou nejen psychedelickou kulturou stahovat mračna normalizace a tudíž i například výherní píseň z druhého Československého beatového festivalu Sunny Grave, byla přejmenována na Slunečný hrob pro EP vydání a na LP Meditace se dostala pouze v orchestrální verzi bez textu. Ještě horší osud potkal celé album Hany a Petra Ulrychových a jejich skupiny Atlantis Odyssea, které bylo na tehdejší poměry tak psychedelické a avantgardní, že celý již vydaný náklad byl zničen. Jen díky tomu, že producent alba Michael Prostějovský jeden pásek s masterem schoval, bylo možné tuto unikátní desku vydat v roce 1990 a konečně ji dostat i mezi posluchače. A dozvuky šedesátých let můžeme slyšet třeba na albech Město Er Framusu Five nebo legendárního Kuřete v hodinkách od Flamenga.
Otázka, proč se u nás psychedelický rock po západním vzoru neetabloval i v mainstreamové hudbě, zůstává tedy nezodpovězená. Samozřejmě můžeme vinit určitý časový odstup – než muzikanti nazkoušeli nové písně Beatles odposlechnuté z Radia Luxembourg, tak se již světem valila nová vlna hudby žánrově odlišné. Vinit můžeme samozřejmě „bratrskou pomoc“ v srpnu 1968 a následnou normalizaci. Možná by se k nám vlna psychedelických kapel typu Jefferson Airplane dostala a tento styl by se zde zabydlel, už jen snad kvůli velice dobře rozjetému československému výzkumu psychedelik pod vedením doktora Stanislava Grofa. To jsou ovšem už pouze domněnky. Jisté je, že za psychedelickou hudbu u nás se v šedesátých letech opravdu považovali pouze Primitives Group a Plastic People of the Universe. Muzikanti z mainstreamových kapel se v tomto ohledu buď ztratili v normalizačních skupinách, emigrovali a nebo přešli rovnou do prog rockové fáze, jako třeba Radim Hladík s Blue Effectem. A příště již do progresivních vln prvního post-psychedelického období!
Těším se za měsíc!