Když se v červenci loňského roku Praha stala dějištěm festivalu a sympozia vs. Interpretation zaměřeného na experimentální hudbu a zejména na neidiomatickou a volnou improvizaci, byla to mimořádná událost bezprecedentních rozměrů. Vždyť kdy dříve k nám takové osobnosti současné hudby jako Pauline Oliveros, George E. Lewis, Phill Niblock a Joëlle Léandre jen zavítaly? Díky nadaci Agosto Foundation a jejím vazbám na uměleckou obec v USA dorazili do Prahy všichni najednou a měli tak možnost společně s ostatními konfrontovat tradiční hudební interpretaci.
Nadace tím udělala nezměrnou radost hrstce nadšenců, které improvizace zajímá, fascinuje, nebo se jí i věnují a praktikují ji, ať už jako hudebnící či performeři nebo jednoduše jako lidé, jež se k ní uchylují ve svém každodenním životě. Po čtyři dny měli účastníci festivalu možnost zúčastnit se řady přednášek, koncertů a workshopů a objevit tak krásy i úskalí improvizace v mnoha odlišných kontextech. Spíše než o to dosáhnout univerzalistických závěrů a pouček si festival dal za cíl představit pluralitu názorů a přístupů k improvizaci a pokusit se podchytit široce rozšířené fámy, které o improvizované hudbě kolují (například, že ve volné improvizaci neexistují žádná pravidla a omezení). Přestože mluvit o hudbě a prezentovat ji jsou dvě na hony vzdálené věci, festivalu se podařilo vzájemnou reflexí obou médií i jejich prostředků prezentovat umění jako proces v pohybu spíše než jako výsledný produkt a zasadit tak kritiku a uměleckou praxi do vztahu, ve kterém jedna druhou pozitivně ovlivňuje a formuje. Jak se v tomto ohledu osvědčila kniha?
Kniha nesoucí totožný název jako festival se logicky snaží jednak prezentovat to nejlepší z přednášek, které bylo možné na vs. Interpretations vyslechnout a zároveň nabízí řadu rozhovorů a esejů na všelijaká témata obklopující hudbu s nepředvídatelným průběhem. Publikace je prvním dílem antologie esejí o improvizaci a v současné době její vydavatel Nadace Agosto Foundation dolaďuje své nové internetové stránky, na kterých bude pravidelně zveřejňovat texty mapující scénu volné improvizace, jakožto i teoretické eseje a bude tak sloužit jako užitečný zdroj informací k této oblasti v anglickém jazyce.
Přistupme však už k samotnému obsahu antologie. Již z výběru textů, kterého se zhostil David Rothenberg, je zřejmé, že jeho záměrem bylo právě zachovat pluralitu a různorodost, kterou Rothenberg ve svém úvodu ilustruje i pomocí odkazů na výhrady Milana Kundery vůči homogenizujícím vlivům kytarových kapel v hudbě. První dva texty dvou hlavních řečníků festivalu tedy otevírají svět improvizace všem a pokoušejí se nabídnout univerzální pohled na tuto činnost často vnímanou jen v kontextu hudební praxe.
Přepis úvodní řeči akordeonistky a skladatelky Pauline Oliveros, ve které představuje svou otevřenost k novým technologiím a neutuchající snahu neustále zdokonalovat své výrazové i technické prostředky, nabízí cenné podněty hudebně, ale i jinak založeným lidem. Na ni navazující krátký rozhovor s profesorem improvizátorem a skladatelem Georgem E. Lewisem (článek Lewise v překladu Matěje Kratochvíla zval čtenáře na festival v HV 2/2014 – jukněte do archívu), jenž má na svědomí řadu kompozic, zvukových instalací a knih. Lewis v něm zmínil několik fascinujících příkladů lidských aktivit, o kterých by nás ani nenapadlo, že od nás vyžadují improvizovat. Jako příklad jedné z nich uvádí Lewis farmaření původních obyvatel v Sierra Leone – zasetí osiva je totiž jen tím zahajujícím tónem v počínající nepředvídatelné, volné souhře proměnlivého stavu počasí, půdy a ostatních vlivů, která trvá celý rok a které se musí farmáři neustále přizpůsobovat.
Jeffrey Goldberg se ve svém krátkém eseji zamýšlí nad poměrně opomíjeným tématem v improvizaci – důvěrou. Goldberg nám připomíná, že i když improvizujeme sami a nemůžeme se tedy spolehnout na své spoluhráče, hledáme vždy oporu a důvěru v někom či v něčem nás obklopujícím, ať už je to zdánlivě nezaujaté publikum nebo svět proudící okolo nás dodávající nám víru v naší intuici.
Ivan Palacký zase poodhaluje taje svého konceptuální přístupu ke zvuku zakládajícím se na důrazu na proporce a celistvost ve své umělecké tvorbě jako intermediální umělec figurující na poli hudby i architektury. Kompozice Christiana Wolffa a jejich důraz na improvizaci se poté pokouší čtenářům přiblížit Lucie Vítková ve svém eseji, v němž podtrhuje jak využitelnost Wolffovy série skladeb Exercises pro hudebně pedagogcké účely, tak jejich imanentně demokratický politický rozměr. Kněz Peter Goodwin Heltzel rozjímá nad „nejvyšší láskou“ prostupující legendární album Johna Coltrana Love Supreme a duchovní silou Coltraneova improvizačního náboje. Jazzovou improvizací se částečně zabývá i Rob Wallace. Ten se ve svém eseji snaží dobrat odlišných tvůrčích přístupů k improvizaci v jazzu a (hindustánské) hudby severní Indie a rozklíčovat vzájemná neporozumění, která mezi oběma skupinami panují.
S vizí nehudebního aktivismu (un-Musical activism) Charlie Bramley brojí proti elitářskému pojetí improvizace a hudbě svázané konvencemi, upozorňuje na pronikání či kontaminaci diskurzu tradiční vážné hudby do volné improvizace a nakonec revolucionářsky zvolává: „Hudba je příliš důležitá na to, aby jí řídili muzikanti.“ Amandine Pras naopak pojednává o svém rozsáhlém interdisciplinárním výzkumném projektu mapujícím newyorskou improvizační scénu. V jeho rámci Pras sledovala tucet uznávaných improvizátorů a formou rozhovorů a nahrávek jejich vystoupení se pokoušela analyzovat mimo jiné kognitivní procesy muzikantů při hraní či vliv jejich politických či duchovních přesvědčení na jejich hudební tvorbu.
Závěrečný text skladatele a improvizátora Lukase Ligetiho staví do protikladu kompozici a improvizaci a snaží se pomocí odkazů na autorovu hudební praxi definovat občas velice nejednoznačnou hranici mezi oběma přístupy k hudební tvorbě. Ligeti se mimojiné ptá: Stane se nahraná improvizace pouhým aktem svého přehrání kompozicí?
Tím však obsah knihy zdaleka není naplněn. Uvádím zde jen některé z článků v ní se nacházejících ve snaze ilustrovat její tematickou hojnost. Zdá se, že o improvizaci lze hovořit z téměř jakékoliv perspektivy. Každý z nás se k ní, ať už chtěně či cíleně, uchyluje, jen si to zkrátka většinou neuvědomujeme. I když se improvizaci pokusíme omezit jen na sféru hudby, dříve či později zjistíme, že ji pouze z hudebního hlediska nedokážeme adekvátně pojmout, že se nám přelévá do ostatních oborů a oblastí lidské činností a že k ní chtě nechtě musíme zaujmout interdisciplinární přístup. Co více kromě textu tedy ještě kniha skýtá?
Součástí každé knihy je USB flash disk s kompilací nahrávek sestavených Danem Sennem, které byly již dříve vydány či pořízeny přímo na festivalu. Nalezneme mezi nimi záznam z vystoupení Davida Rothenberga improvizujícího na basklarinet za zpěvu veleryb, jemně disonantní interakce akordeonu a zpěvu Lucie Vítkové, kratičkou píseň Ivy Bittové s vrstvenými vokály, ochutnávku dvou „škrábanic“ Jaromíra Typlta a Michala Rataje, nahrávku vystoupení Pražského improvizačního orchestru z festivalu, rytmicky rozháranou polyrytmickou souhru Lukase Ligetiho s kapelou z živého vystoupení ve Vídni a několik dalších nahrávek.
Publikaci doplňují kresby Morgan O’Hara z její série Live Transmissions, které vznikaly souběžně s festivalem a ve kterých O’Hara zaznamenává pohyby a události v reálném čase jen prostřednictvím tužek a papíru. O její tvorbě rovněž pojednává v knize krátký esej Cleo E. Bugel.
Aby toho nebylo málo, kniha vyšla ve dvou verzích, z nichž jedna obsahuje zvukový modul sestávající z magnetu a senzoru s reproduktorem, pomocí něhož si každý může vytvořit zvukovou kulisu ke čtení nebo si s ním jen tak zapískat pro radost. Antologie vs. Interpretations vyšla v anglickém jazyce a lze si ji zakoupit na stránkách Agosto Foundation.