Před padesáti lety vydal Captain Beefheart a jeho Magic Band opus magnum Trout Mask Repica. Na obalu nebyl pstruh, ale kapr a ti nejhlasitější – dechaři – toho na své instrumenty uměli nejmíň.
Dvojalbum napsané za osm hodin u klavíru – ale kapela se ty písničky učila skoro rok. Hororová atmosféra sekty v dřevěném domě na losangeleském předměstí. Hudba, která ve svém žánru dosud nenalezla sobě rovnou. O dvojalbu Trout Mask Replica toho bylo napsáno už tolik… a k jádru té hudby je cesta pořád stejně složitá.
Bubeník John French řečený Drumbo se v posledních šestnácti letech snažil podat svou verzi roků, které strávil v sestavách Magic Bandu. Plným názvem se ta skupina jmenovala Captain Beefheart and the (dříve His) Magic Band a vznikla v Mohavské poušti v polovině šedesátých let, postupem času se ale jednalo o nanejvýš nestálou sestavu kolem Kapitána – zpěváka a ideového vůdce jménem Don Van Vliet. Právě French byl v Magic Bandu vedle frontmana tím největším držákem a od roku 2003 do letoška navíc psal druhou část kapelního života. Don Van Vliet svůj Magic Band totiž odpískal někdy v roce 1982, oddal se malování a na hudbu natož smlouvu s vydavatelstvím Virgin si až do smrti nevzpomněl. Na posledních osmadvacet let života se stáhl do soukromí a fámy o tom, zda je či není zrovna na vozíčku a vypadá či nevypadá-li to s ním bledě, nechával bez komentáře plynout.
John French, který se organizačně a kronikářsky staral o kapelní odkaz – v roce 2000 například o pětialbový box Grow Fins – se v roce 2003 rozhodl Magic Band obnovit a stanout v jeho čele, na zpěváckém, nikoliv bubenickém postu, místo původního Kapitána. S přesvědčením, že se mu za roky trápení a nedostatečně oceněné klíčové spolupráce na arcidílech nejzazší blues-rockové avantgardy nedostalo dostatečné uznání umělecké ani finanční, snad až do letoška, opět v proměnlivé sestavě, v níž z pamětníků nakonec zbyl jen on sám, harcoval světem a nabízel beefheartovskou hudbu těm, kdo ji nikdy naživo neslyšeli nebo si ji chtěli připomenout. Ani tenhle podnik se nakonec neukázal být komerčně udržitelným, kromě toho French loni tak nějak touhle dobou oslavil sedmdesátku.
Ve svých bezmála devítisetstránkových, drobounkým písmem na větší formát a téměř bez okrajů sázených memoárech Beefheart: Through the Eyes of Magic (Proper Music Publishing, 2010), psaných formou vzpomínek prokládaných tisíci citací od zúčastněných, French formálně navazuje na práci, kterou v menším rozsahu vykonal již v bookletu Grow Fins, a demonstruje, že má-li kdo právo hovořit o tom, jak to tenkrát hudebně a mezilidsky bylo, je to především on, bubeník na ráně.
Dvojalbum, které nebylo
V roce 1968 mu bylo dvacet a s Captainem Beefheartem měl natočena už tři alba – byť jedno z nich teprve čekalo na vydání. Drsná rhythm’n’bluesová parta z pouště se, snad i díky tomu, že její frontman Vliet (1941) byl spolužákem a kámošem o rok staršího Franka Zappy, jenž mu ostatně vymyslel onu přezdívku, v roce 1967 představila kolekcí Safe As Milk, jež byla stejnou měrou tanečně chytlavá jako nadžánrově experimentální a moc se prý zalíbila Johnu Lennonovi. Magic Band v té době mimo jiné během filmového festivalu vystoupil na canneské pláži, z čehož existuje půvabný filmový záznam, a bylo zřejmé, že v prohýbání žánrových hranic hodlá jít dál. Druhým studiovým opusem mělo být dvojalbum It Comes to You in a Plain Brown Warpper, obě části ale nakonec vyšly odděleně a mírně přepracovány.
V roce 1968 spatřilo světlo světa LP Strictly Personal poznamenané produkčními zásahy (phasing) Boba Krasnowa, jenž snad toužil být stejným studiovým novátorem jako Phil Spector a Tom Wilson a navíc to tak psychedelicky znělo… Zesílený tlukot Kapitánova (hovězího) srdce, který desku otvírá, o pětiletku předběhl úvod pinkfloydovské The Dark Side of the Moon, kapele se ale producentova překvápka moc nezamlouvala a od příště se spoléhala na nepřikrášlený zvuk svých nástrojů.
Druhá část plánovaného dvojalba, čtveřice dlouhých bluesových jamů, vyšla dubnu 1971 pod názvem Mirror Man. Na obalu prvního vydání měla fotku sestavy z roku 1970, brzy po vydání ale začala hra na antedataci a vyrojila se tvrzení, že záznam, jemuž se v dalších vydáních pohotově dostalo nové, patřičnější titulní fotografie, vznikl již v roce 1965. Pověst nekompromisních vizionářů byla zase o krůček blíž.
Stěžejním krokem ale bylo dvojalbum, které se uskutečnilo – Trout Mask Replica. Kapitán kolem sebe shromáždil posádku výrazně, v některých případech skoro o deset let mladších hráčů, v níž se veteráni starších sestav setkali s členem Zappových Mothers, výtvarníkem, který si pořídil basklarinet, i nadaným nováčkem odnikud, a jal se s ní pracovat na svém arcidíle. Vydavatelem měl být Zappa, výhradním autorem – byť výhradní autorská práva si nárokoval už dříve – Van Vliet. A komponovat tento vynikající zpěvák a harmonikář, ale jinak de facto nehudebník hodlal u klavíru.
Podle pověstí, které rozšířil, když album v říjnu 1969 vyšlo, mu napsat všech osmadvacet písní trvalo asi osm hodin. Pak je své spoluhráče rok učil.
Hodiny u klavíru
French i zmíněný nadaný nováček, kytarista Bill Harkleroad, ve světě Magic Bandu přezdívaný Zoot Horn Rollo, který své paměti Lunar Notes (Interlink Publishing) vydal již v roce 2001, se shodují v tom, že nic nemůže být od pravdy dále. Don Van Vliet do klavíru tloukl dost nahodile a amatérsky, pokud se mu ale nějaký souzvuk a motivek zalíbil, nahrál jej nebo rovnou povolal Frenche, který slyšené dokázal zapsat do not. Dům se plnil papírky s útržky not, které kapela dle ne zcela jasných a občas si protiřečících instrukcí sestavovala do písní a od rána do večera nacvičovala. Rytmická a harmonická nejednotnost fragmentů kapitána nezajímala, takže se Magic Band naučil hrát jako žádná jiná rocková kapela – každý si po odklepání sám počítal a hrál v jiném rytmu a tónině. Aranžmá se propracovávala do té míry, aby na ploše krátké písně hráli všichni pokud možno od začátku do konce a nikdo neskončil dřív ani později a aby to celé dávalo jakýsi smysl. Jaké budou mít písně texty a zpěvové party, v tomto stádiu nejspíš nevěděl ani Don Van Vliet.
Inspirací k takhle „rozsekanému“ stylu komponování mu prý byla návštěva filmové střižny, po níž se snad nechal slyšet, že takhle naučí hrát svou kapelu. French píše, že podobně chaotický přístup k textům a zpěvu měl Van Vliet už při natáčení Safe As Milk, které je proti Trout Mask Replice až popově přímočaré – hromadu papírků s pár slovy a jistou představou, co by kam tak mohlo patřit. Snad trpěl poruchou soustředění či dyslexií, což bylo možné odhadovat i na základě toho, že před svými spoluhráči nerad psal a vždy se snažil mít po ruce někoho, komu by diktoval.
Druhou inspirací neopakovatelné beefheartovské hudbě mohl být free jazz. Don Van Vliet si zamiloval sóla Ornetta Colemana, pořídil si saxofony, basklarinet a jiné dechové nástroje a nedbaje na to, že jazzová hra má svá pravidla i ve free světě, expresivně, aniž by se obtěžoval prstokladem, napodoboval vnější dojem. K témuž účelu si přizval bratrance, výtvarníka Victora Haydena, který totéž činil na basklarinet. French ve svých memoárech přiznává, že nechat si překrýt pečlivě secvičené kusy, na něž byl coby aranžér a víceméně spoluautor hrdý, nesmyslným troubením, jej dost bolelo. Hayden řečený The Mascara Snake, byl podle něj týpek s tou správnou attitude a řečmi o tom, co se v umění má a nemá, pořádně zahrát ale nedovedl. A členy Magic Bandu mrzelo, že jim někdo takový do díla mluví a jeho slovo má u Kapitána váhu.
Zmíněný odstavec píši proto, že memoáry obou hráčů v tomto ohledu působí jednostranně. Dřinu na písních, které jinak než dřinou uskutečněny být nemohly, jim samozřejmě nelze upřít, pro Dona Van Vlieta byl ale jejich příspěvek jen jednou, byť stěžejní složkou celkového díla. Tak trochu mi v tomto ohledu Kapitán připomíná Vladimíra Mišíka – má za zády skupinu špičkových instrumentalistů, bere to ale jako samozřejmost a nenechá si tím převálcovat celkovou vizi. Magic Band měl kromě hudební i stejně výraznou stránku textařskou, komiksově ulítlou (zappovské inspirace a pošťouchnutí) i výtvarnou, celek, jehož svorníkem byl právě těkavý, byť v lecčems neústupně konzervativní Kapitán, byl jedinečný a nezaměnitelný a měl pevně určené hranice, v nichž bylo možné cokoliv.
Když už jsme u jeho textů, většinou expresivně polozpívaných básnických dílek ve volném verši, přechází v nich Don Van Vliet volně od dada vzniklého patrně „střihy“ a sesazováním poznámek z hromad bloků a papírků k bluesovým konstantám, absurdnu i lásce k přírodě. O překlady do češtiny se pokoušel Zdenek Pecka a Angelika Hanauerová, která dvěma rozkošně ulítlými převody ozdobila knihu Petra Dorůžky Hrátky s Beefheartem – píseň The Blimp v její verzi začíná slovy: „Mistře kapitáne, tohleto je nahráno skrzevá jó musí ucho a ty musíš mít muší oko, aby to viděl…“ Závěr Trout Mask Replicy ale patří nekřečovitým veršům o tom, že koupě vlčího máku ke Dni veteránů ztraceného syna nevrátí…
Na nácvik Trout Mask Replicy vzpomínají členové Magic Bandu jako na peklo. Skupina skoro rok nekoncertovala, tudíž byla bez halíře a kromě jedné, dvou maminek ji občas snad živily i krádeže potravin. Don Van Vliet navíc nebyl nijak uznalým šéfem, drcení partů se moc neúčastnil a ke spoluhráčům se údajně choval se směsí velkopanskosti a sektářského brainwashingu. French vzpomíná na opakující se celonoční „promluvy“, fyzické násilí i jakési inscenované soudy.
K tomu všemu se vydavatel a producent Zappa, snad aby ušetřil, rozhodl nezvat Magic Band s nacvičeným repertoárem do nahrávacího studia a vysvětlil skupině, že nejlépe bude zachytit ji v domácím prostředí, tak trochu dle estetiky field recordings. Výsledek je proto dosti lo-fi a písně se v něm střídají s a capella zpěvem, krátkými dialogy i písní nahranou po telefonu. Leccos z hudebních a aranžérských fines Magic Bandu se proto objasnilo až na pozdějších albech – za nejnázornější v tomto ohledu považuji LP Doc at the Radar Station z roku 1980.
Nevyčichlá kapří rukavice
French i Harkleroad vzpomínají, že když album konečně vyšlo, byli hrdí na dílo, které se nepodobalo ničemu, co v oblasti rocku doposud vzniklo, zároveň ale museli, coby mladíčci, snášet údiv rodin a jiných blízkých. „Vážně děláš TOHLE? Je to vtip?“ Navzdory vší hořkosti a ústrkům – zapisovatel a aranžér French na prvním vydání ani nebyl uveden na obalu (další paralela s Pink Floyd: tam se to bubeníkovi také stávalo) – se zúčastnění shodují, že tak úžasné hudební dobrodružství už nikdy nezažili. Nikdo z nich na beefheartovské období své kariéry výrazněji nenavázal, leckdo se ale později živil výukou hry. Není divu, že mezi beefheartovskými fanoušky najdeme i takové, kteří s oblibou poslouchají Trout Mask Replicu i jejího albového následníka v podobě pirátsky šířených instrumentálních základů beze zpěvu. Je co objevovat.
Dokonale secvičený Captain Beefheart s Magic Bandem v roce 1969 opustil neblahý dům a vydal se koncertovat a natáčet další alba. Hned na tom dalším, Lick My Decals Off, Baby, nahradili jednoho kytaristu druhým bubeníkem, zappovským Artem Trippem, který mimo jiné uměl nahradit chybějící kytarový part marimbou. Ani ne čtyřicetiminutový opus se nahrával ve studiu a French, Harkleroad i sám Kapitán jej považují za svůj nejlepší.
Trout Mask Replica (i někteří její následníci v beefheartovské diskografii) je dodnes nevyčichlou kapří rukavicí hozenou do tváře všech rockových virtuózů, jejichž art i hard kontaminoval sedmdesátá léta. Složitostí, kompoziční odvahou i nepatetickým nekompromisním nářezem, v němž nebylo místo pro improvizaci, neměl Magic Band sobě rovného. Snad by se po letech nějací našli v oblasti, kde se avantgardní ambice setkávají s hardcoreovým nářezem; Captain Beefheart ale vždycky hrál blues a z jeho písní, jakkoli poslepovaných, to je neomylně slyšet. „Pstruhokapří“ Moonlight on Vermont, China Pig a Well jsou dokonce svým způsobem tradicionalistické, zatímco Dachau Blues – nejspíš jediné blues v názvu beefheartovské písně – samozřejmě nemá s dvanáctkou nic společného. Prvně jmenovaná, v níž se opakuje tradiční verš „gimme dat ole time religion“, ale zaujme ještě jedním opakujícím se veršem. Zní „Come out t’ show dem“ a milovník hlubokých interpretací může dumat, zda tohle opakování třeba není ozvěnou repetic stejných slov v tehdy tři roky staré magnetofonové skladbě Steva Reicha.
Trout Mask Replica je tak nadupaná hudebními nápady a zvraty, že ji prakticky nejde naposlouchat do dna. Je „avantgardní“ konstantou všemožných žebříčků hledajících nejlepší, dycinky rockové, album všech dob a jako ke svátosti se k ní hlásí rockoví akademici (knihu z řady 33 1/3 napsal loni zesnulý Kevin Courrier) i nejedna celebrita; z lásky se vyznal například strůjce Simpsonových a Futuramy, Matt Groening. A Jack White, když už jsme u těch padesátých narozenin alba, do katalogu reedic Trout Mask Replicy dvě přidal péčí své značky Third Man Records.
Slyšte kus Trout Mask Replicy, zejména její třetí stranu, v osmaosmdesátém Kardiostimulátoru.