Pokaždé když nastanou týdny nemilosrdných veder, úmorných dusen, úpalů a horůčav je v našich šířkách slastné snít u zmrzlinového poháru o chladných arktických pustinách. Daleko, tam někde směrem půlnočním, kde většinou nenajdete ani živáčka, kde panuje třeskutý mráz a ledový severák se opře občas do vašeho naštěstí pevně ukotveného, ale již napůl sněhem zasypaného iglů ze stříbrné fólie. Jen ty neblahé zprávy o klimatických změnách ohrožují říši Zimní královny, permafrostu, polární záře a bloudících a potících se ledních medvědů.
Kanadský pianista, skladatel a autor několika rozhlasových her Glenn Gould (1932-82) se nedožil ani svého jednapadesátého roku. Relativně krátký život, podivínství a okolnost, že naposledy vystoupil jako žádaný koncertní mistr před veřejností v roce 1964 přispěly k jeho pověsti fenomenální, podle některých snad největší osobnosti interpretace západní hudby dvacátého století. V letech 1969 až 1977 Gould ve studiu Kanadského rozhlasu CBS zkomponoval tři hodinové pořady, které se zapsaly do dějin rozhlasového umění pod názvem The Trilogy of Solitude.
První díl pořadu se jmenuje The Idea of North/Idea Severu: je to “cesta do samoty, hledání metafor severské geografie a klimatu”. Gould rozmlouval s antropologem, sociologem, zdravotní sestrou a zeměměřičem. Tématem a námětem rozhovorů jsou zkušenosti s arktickými pustinami severní Kanady. Autor konceptu používá tehdy dosti revoluční metodu koláže: montáže mluveného slova, terénních nahrávek, (které nazýval ostinato) a hudebních fragmentů vážné hudby.
Arktida, případně An-arktika tehdy představovaly geografické, meteorologické a psychosociální území, jakoby nabízející expedici hluboko do minulosti. Na Severu žije málo lidí, neexistovalo tam nikdy ani zemědělství, ani průmysl, téměř nulový stupeň architektury (jak jí rozumíme my v umírněném pásmu). Podmínky pro přežití člověka jsou na pomezí života a smrti. Terén nadměrné spotřeby alkoholu, nebezpečí lavin a sesuvu do maelstromu melancholie a sebevraždy. Naproti tomu ovšem šance sestoupení k sama sobě, k hranicím osobní integrity, podmínky pro kontemplaci, koncentraci v osamění, pustině a odloučenosti od Světa.
V posledních osmi minutách pořadu skladatel dopustil v rozhlasovém kánonu cosi neslýchaného: pletivo jednotlivých hlasů se proplétá s duněním kol jedoucího vlaku, úryvky hudebních motivů. Je to narativní plošina, kde jednotlivá slova, významy a témbry se propadají do jemné zvukové textury, připodobňované k představě, zmiňované jedním z mluvících v úvodu: ornament, nebo snad fraktál nekonečného putování silnicí, protínající tajgu, nebo tundru.
Gould, možná jeho vykladači nazývají tuto kompoziční metodu jako kontrapunktickou. Punctus contra punctum – bod proti bodu, je způsob kompozice paralelního vedení dvou nebo více hlasů, melodicky i rytmicky samostatných, někdy i rytmicky a melodicky protikladných. Hlavní kontrapunktické formy kánon, fuga, kontrapunktické variace nenajdeme výlučně v Bachových skladbách. Možná je kontrapunkt sémantickým a poetickým prvkem, vzorcem psychoneurologie lidského cítění a přemýšlení. Spojuje struktury jazyků, textilní tvorbu tkaní a pletení, matematiku a obrazivé umění. Nějakou formu kontrapuktu, vrývání a vystupování z profilu povrchu, proplétání linek hlasů najdeme v písních a instrumentální hudbě Mali, Sengalu, rituálech horských kmenů severního Vietnamu a Laosu, turbulencích jazzového myšlení Stevea Laceyho, Milese Davise, Ornetta Colemana, rockových expedicích Captaina Beefhearta.
Další díly Gouldova nejslavnějšího příspěvku k rozhlasovému umění The Latecomers (1969) jsou věnované odloučenosti krajiny Nového Foundlandu. The Quiet in the Land / Mlčení země (1977) je zvukovým portrétem protestantské menonické komunity v Manitobě, popisem střetu technologické civilizace s principy tradic duchovního života.
Kompoziční nástroj kontrapunktu je v posledně jmenovaném pořadu doveden k mistrovskému rukopisu. Fragment spirituálu Janis Joplin Mercedes Benz se setkává se zvukem barokních houslí a sborového zpěvu v kostele presbyteriánských bratří s sester. Kontrapunkt lze hledat také v metodě, jak Gould proti sobě i vedle sebe klade jednotlivé zpovědi: určitě nejde o jednoznačné přitakání konzervativním hodnotám protestanismu v protikladu k individualismu a odbožštění člověka i světa. Po Gouldově smrti vyšlo najevo, že řada lidí, se kterými vedl rozhovory se necitila naznačeným kontextem a vyzněním pořadu právě potěšena.
Přemýším jak se těch skoro 40 let, které uplynuly od doby Gouldovy trilogie o samotě, podepsalo na našich mírnopásmových konceptech Severu. Snad Isfald Jakoba Kierkegaarda, jenž si nahrál tání grónských ledovců a kontrapunkticky je přetvořil ve zvukovou instalaci, kterou si posluchači mohou vychutnat ve vytopených galeriích a museích. Energetická stopa, která byla na uměleckou instalace spotřebována, se nejspíš homeopatickou dávkou na tání ledovců podepsala.