V pařížském Marais se se svými saxofony pohybuje Quentin Rollet, hledačský improvizátor, majitel dvou vydavatelství a žádaný host na albech mnoha hvězd jiné hudby. E-mailový rozhovor vznikal v létě a na podzim loňského roku, mezitím je v Quentinově světě jistě leccos nového na poli improvizace, studiových nahrávekmi mezigeneračních spojení.
Ve vaší práci vnímám dvě výrazné linie, řekněme linii improvizátora a linii fanouška. V první roli hodně tvoříte s dalšími francouzskými improvizátory, v roli fanouška spolupracujete s mezinárodními „undergroundovými hrdiny“, jako jsou Nurse With Wound, Legendary Pink Dots, Steve Dalachinsky, Alexej Borisov… Cítíte mezi těmito dvěma oblastmi nějakou hranici, nebo je považujete za jednu oblast? Předpokládám, že být hudebním fanouškem je pro vaši vlastní tvorbu zásadní.
Pro mě v hudbě žádné hranice neexistují. Hodně ale působím na lokální scéně, protože je mi blízká a snadno se v jejím rámci organizuje. A mám tu kamarády. Bez sítě kontaktů se tahle hudba nedělá snadno. A já, musím říct, nejsem součástí sítě jazzové ani hlukařské. Občas hraji na Instants Chavirés nebo v Cinémathèque Française, kde improvizujeme k filmům, ale téměř vůbec na pařížských „oficiálních“ festivalech typu Sons d’Hiver, Banlieues Bleues, Sonic Protest atd. Občas si mě pozvou lidé, kteří jsou součástí nějakého kolektivu (například CoaX nebo Arfi v Lyonu), abych si zahrál u nich. Většinou se ale věci dějí díky jednotlivcům, kteří mají energii pořádat koncerty: Jedrek dělá akce Non_Jazz, Arnaud dělá akce Sport National, díky Davidu Sinkovi jsem hrál osmkrát za rok v Tony Collectif! Díky jim za to, udržují hudební scénu při životě tím, že na svých platformách umožňují vystupovat nejrůznějším projektům a hudebníkům.
„Hrdinové undergroundu“ jsou většinou lidé, jejichž hudbu mám rád. Legendary Pink Dots a Nurse With Wound jsou kapely, které od 90. let poslouchám nejčastěji (docela nedávno jsem se ale ponořil do Neila Younga, to je můj nový „hrdina“). Někdy jsem jim napsal, jindy s nimi promluvil na koncertě, nebo si koupili desky z mých vydavatelství – Davida Grubbse jsem potkal v Paříži, protože si koupil album Dereka Baileyho a Noëla Akchoté, které jsem vydal na Rectangle.
Alexej Borisov v 90. letech používal některé desky Rectangle ve svých elektronických mixech a oslovil mě. Na Steva Dalachinského jsme se byli podívat v jednom velmi malém pařížském sále, kde vystupoval s kapelou The Snobs, a ten koncert se nám moc líbil. Já a moje partnerka Isabelle Magnon jsme si se Stevem po koncertě povídali, koupili jsme si od něj nějaké knihy a CD a odešli. Pak nás pronásledoval, protože jsme mu řekli, že máme vydavatelství, ale vůbec netušil, kdo jsme. Ten koncert se ale natáčel (záznam jsme vydali na Bisou pod názvem pretty in the morning), a tak ukázal naše obličeje klukům z The Snobs, ti šli do [obchodu s deskami] Souffle Continu a tam si nás od zaměstnanců nechali identifikovat a doptali se, kde nás najít. Šílená historka. A vzniklo díky ní skvělé album!
Tak nevím, jestli se snažím tyhle oblasti slučovat. Pro mě je podstatná hudba, ne to, jak je kdo slavný.
Pokud vím, založil jste dvě vydavatelství, Bisou a ReQords, ale zjišťuji, že jsem zapomněl na Rectangle. Předpokládám, že každý label má odlišnou strategii a dramaturgii.
Rectangle jsem vedl s francouzským kytaristou Noëlem Akchoté v letech 1995–2004. Začali jsme vydávat pouze na vinylech, a to v době, kdy téměř nikdo jiný tenhle typ hudby na vinylech nevydával, a od roku 2000 i na CD. Za deset let jsme na Rectangle vydali téměř padesát desek umělcům jako Fred Frith, David Grubbs, Wendy Gondeln (Albert Oehlen), Eugene Chadbourne, Katerine, Derek Bailey, Costes, Jean-Marie Straub & Daniele Huillet, Lol Coxhill, Sister Iodine, Otomo Yoshihide atd.
Činnost jsme ukončili někdy v letech 2003, 2004, protože jsme se oba chtěli věnovat jiným věcem. V roce 2011 jsme vše, včetně některých nikdy nevydaných skladeb, zpřístupnili online prostřednictvím Believe Distribution.
Po mnoha letech mě Isabelle přesvědčila, abychom spolu založili nové vydavatelství. Tak se v roce 2012 zrodila idea Bisou a v roce 2015 jsme vydali první dvě elpíčka – desku dua Thierry Müller / Quentin Rollet a desku Ghédalii Tazartèse. Myšlenka Bisou je zadávat hudebníkům určitou hudbu nebo záměr (například dětskou knihu s CD, jak udělal Costes). V závislosti na konkrétním projektu pak vydáme hudbu / výtvarné dílo na různých formátech, jako LP, jako CD, jako knihu, knihu s CD…
Vydáváme jen dva, tři tituly ročně, protože oba máme práci na plný úvazek a na label nám nezbývá moc času. Ale snažíme se, aby ty tituly byly co nejkrásnější, už jich máme na kontě přes dvacet. Začátkem září 2024 vyšla dvě nová CD: duo Sury-Tanuki, což je eRikm a Caroline Sury, a kvartet Paul Collins, Patrick Müller, Thierry Müller a já.
A reQords je můj osobní label. Vydávám pouze alba, na kterých hraji. Někdy to jsou i čtyři desky ročně, většinou na CD. Zatím jsem vydal patnáct desek, pro rok 2025 chystám čtyři až šest nových titulů.
Některá z alb, co jste mi poslal – Le Vieux Fusible / The Singles, The New Me, Espace En L’Espèce –, možná leccos napovídají o pařížské improvizační scéně. Už jsme se jí dotkli, ale mohl byste ji přiblížit konkrétněji?
Řekl bych, že v Paříži existuje docela velká noiseová / experimentální scéna a táhnou ji hlavně dva aktivisté: Jedrek, který organizuje všechny Non_Jazz koncerty (dva nebo tři měsíčně, chodí na ně hodně lidí), a Romain Perrot, známý jako Vomir, který kurátoruje sessions Broken Impro v Chair de Poule, jednom z mých oblíbených barů. Osm až deset lidí, i nehudebníků, hraje desetiminutové sety ve skupinách, které Romain určí, a celé to trvá dvě hodiny. Experimentální a improvizovanou hudbu ale lze slyšet i na místech typu Instants Chavirés nebo v menších barech, třeba v Tony Collectif. A je tu i scéna bytových koncertů; neříkal bych „loftových“, protože některé ty byty jsou opravdu malé.
Kromě toho je tu ještě jazzová scéna s kolektivy COAX a Fondeur de Sons. Ti jsou velmi aktivní. A pak ve větším měřítku festivaly jako Sons d’Hiver, Sonic Protest atd.
Já pravidelně hraji hlavně v malých sálech, ale čas od času s různými projekty i na větších scénách. Už čtyři roky pracuji s Emmanuelle Parrenin, Jérômem Lorichonem (a v poslední době jako kvartet s F/LORem) na filmové hudbě, kterou hrajeme živě. Několikrát nás pozvala Cinémathèque française, abychom zahráli k filmům Nosferatu (Friedrich Wilhelm Murnau), Špioni (Fritz Lang), Intolerance (D. W. Griffith).
A také hostuji v kapelách, u kterých byste to ode mě nečekal. Nedávno jsem hrál několik skladeb naživo se slavným francouzským zpěvákem Kentem. Jedno z vystoupení vysílala celostátní televize. (Podívejte se, první skladba, ve které hraji, je od 27:30, druhá od 36:25, třetí od 46:20.)
Spolupracoval jste se staršími generacemi francouzských hudebních experimentátorů: Ghédalia Tazartés, Thierry Müller známý coby duše kapely Ilitch. Jak k tomu došlo? Byla v tom snaha, aby se generace setkaly, nebo snad situace mentor / žák?
Ghédalia byl stálým hostem ve vinárně, kde jsem roky pracoval. Spřátelili jsme se a jednou si v jeho bytě, kde od 70. let nahrával všechny své sólové desky, udělali malou session, jen jako duo. Vídali jsme se denně, a když jsme chtěli rozjet Bisou, nabídl mi k vydání dlouhou skladbu, kterou právě dokončil, La Bar Mitzvah du chien. Druhou stranu desky pak nahrál jako improvizaci, a to docela rychle. To je to jeho první LP na značce Bisou. S Ghédaliou jsme spolupracovali až do jeho smrti. Pár týdnů po jeho odchodu jsme měli hrát ve Vilniusu a Budapešti jako trio s Jérômem Lorichonem. S jeho přítomností jsem strávil tolik času, že ho stále „vídám“ – pracuji a bydlím totiž ve stejné čtvrti jako on – na bleším trhu nebo při toulkách po čtvrti. Moc nám chybí. Jsem opravdu rád, že jsme stihli dokončit jeho poslední sólové album, Gospel et le râteau. Vybral obal – dvě fotografie od Isabelle Magnon, které viděl na výstavě – a schválil mnou navržené pořadí skladeb. Hotovou desku ale už bohužel neviděl.
Pokud jde o Thierryho Müllera, roky jsme se v Paříži potkávali na koncertech, ale nikdy jsme spolu pořádně nemluvili. Pokud si dobře vzpomínám, jednou mě požádal, abych si s ním zahrál. Na „zkoušení“ mě moc neužije, a tak jsme se rozhodli naše první hudební setkání nahrát. A naštěstí se povedlo natolik, že jsme záznam vydali jako první LP Bisou (kat. číslo BIS-001-U). Střihli jsme si několik koncertů v duu, i když se Thierry na veřejnosti hrát bojí, a natočili několik dalších nahrávek (filmovou hudbu, která nebyla nikdy použita, ale vyjde před koncem roku 2024, a nahrávku tria s Jérômem Lorichonem, která vyšla na reQords v září 2024).
Tyhle spolupráce nemají žádnou strategii ani plán. Rád hraji s lidmi, jejichž hudba mě inspiruje, a také si myslím, že někteří hudebníci té „starší generace“ si rádi vyzkoušejí hrát s někým, jako jsem já, dělat totální improvizaci, žádné zkoušky, žádné psané noty.
Jak došlo k tvůrčím setkáním s Legendary Pink Dots a Nurse With Wound? Ptám se proto, že jsem si poprvé všiml vašeho jména na jejich deskách a pak jsem si „spojil tečky“ s vaší další hudbou a alby, které jsem už znal zdánlivě „odjinud“.
Edwarda Ka-Spela jsem poprvé potkal na pařížských koncertech Legendary Pink Dots, v Passage du Nord-Ouest v roce 1994, pokud si dobře vzpomínám. Už tehdy jsem byl fanouškem a ty koncerty – tři dny po sobě, navštívil jsem všechny – byly neskutečně dobré. Po jednom z nich mě kamarád s Edwardem seznámil, od té doby jsme v kontaktu. Dokonce jsem mu kdysi organizoval sólový koncert v Paříži, když jsem tam v polovině 90. let pořádal akce. Na LPD chodím pokaždé, když v Paříži hrají, už přes dvacet let. (V Brně a v Praze vystoupí Legendary Pink Dots v únoru – pozn. red.)
A Edward, který je velkým fanouškem Thierryho Müllera a Ilitch, jednou nabídl Thierrymu a mně, abychom jim v Paříži předskakovali. Pár let nato jsem jim v Lille předskakoval s Richardem Francesem.
Když jsme byli s Isabelle v Londýně, pozvali nás Edward a Alena do svého domu za městem a já jsem pro Edwarda nahrál několik sól na sopraninový saxofon, která Edward možná někdy použije. Pak jsem se nabídl, že nahraji nějaké party do čehokoliv, co mi Ed pošle. A tak jsem nakonec hrál na Chemical Playschool 21 & 22 a nedávno dokončil nějaké party na další album Pink Dots.
Nurse With Wound jsem objevil přibližně ve stejné době jako Legendary Pink Dots, stejně jako Whitehouse a Current 93. Do téhle hudby jsem se opravdu ponořil. Můj otec je freejazzový bubeník, takže jsme v dětství nic podobného neposlouchali (zato hodně tradiční hudby).
Žádné koncerty NWW jsem samozřejmě neviděl, protože řadu let živě nehráli. Tak jsme se seznámili prostřednictvím jiných kanálů. S Isabelle jsme pravidelně trávili čas v Londýně (pár dní jednou nebo dvakrát do roka), spojil jsem se tedy e-mailem s Colinem Potterem a požádal ho, jestli bychom se nemohli sejít, abych mu mohl dát nějaké desky, na kterých hraji. Sešli jsme se v centru Londýna v knihkupectví a pak šli na jedno. Po několika týdnech jsme si čas od času vyměnili e-mail a na příští cestu do Londýna jsme naplánovali nahrávání. Session se konala v jeho studiu, v podkroví velkého bytu, a šlo to velmi hladce. Vlastně tak dobře, že jsme se to o pár let později rozhodli vydat na Bisou jako jednu stranu split alba, na jehož druhé straně se potkali Edward Ka-Spel a Steven Stapleton.
Když později Nurse With Wound jeli hrát do Lyonu, kde jsem vyrůstal, řekl jsem Colinovi, že tam budu. A on přesvědčil Stevena, že bych se k nim mohl přidat na pódiu. Steven mi poslal CD-R s hudbou, abych se na to vystoupení připravil, ale když jsem se s nimi den před hraním připojil, řekl mi, že tyhle základy nakonec vůbec nepoužijí.
Strávili jsme se Stevenem skvělé odpoledne v Lyonu a pak šli hrát. Šlo to, jako bych s nimi hrál odjakživa; tak jsem to alespoň cítil já, nevím, jak oni. A tak mě Steven přizval na několik dalších koncertů v Paříži, Londýně, Ženevě i k hraní na několika albech Nurse With Wound.
Zmínil jste se o svém otci, jazzovém bubeníkovi. Mohl byste říct něco víc o svých začátcích? Jak jste se rozhodl hrát na saxofon?
Saxofon jsem si vlastně nevybral, byl u mámina partnera poté, co se cesty mých rodičů rozešly. A protože mě otec nikdy předtím netlačil do hry na žádný nástroj, proč ne zrovna na tento. A musím říct, že se mi líbila hra některých francouzských jazzových muzikantů. Vyrůstal jsem při poslechu Maurice Merla a Louise Sclavise (oba hráli v otcově kapele Workshop de Lyon), Daunika Lazra a také některých evropských hudebníků, jako jsou Peter Brötzmann a Han Bennink.
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem se zajímal o dva nástroje: trombón a niněru. Ale vyšel mi saxofon. Před několika lety jsem začal hrát na sopraninový a loni mi někdo nabídl trombón, ale na ten opravdu potřebuji učitele.
Kompozice versus improvizace. Chápu, že se přikláníte k improvizované hudbě, ale bylo tomu tak vždycky?
Studoval jsem šest let na konzervatoři, ale musím říct, že mě to moc nebavilo. Všechno bylo o technice, nikdy o pocitu. Jeden z mých učitelů si uvědomil, že mě to nebaví, a tak mě začal nutit pracovat na grafických partiturách soudobé hudby. Ale učil to stejně, jako učil ostatní studenty klasické věci. Klasická hudba pro saxofon téměř neexistuje, ten nástroj je jeden z nejnovějších – není mu ani 200 let.
Takže hraju převážně improvizovanou hudbu, někdy s nějakou strukturou, někdy je to čistá improvizace. Samozřejmě je mi k užitku těch dvacet a více let, co se improvizaci věnuji. Není snadné ji hrát, zvlášť když se ocitnete mezi jazzmany, kteří hrají pořád stejně – na abstraktnější improvizaci natrefíte, když hrajete s lidmi z hlukové scény. Cestu k naslouchání ostatním hráčům mi vydláždily i roky poslechu mnoha různých hudebních stylů. Poslech je důležitou součástí improvizace. Mnohokrát raději nehraju, protože to, co slyším, je „už dost dobré“. Nechci rozbít to, co se buduje. A když se mi to, co slyším, nelíbí, budu první, kdo to dění „zničí“, pokud ohrožuje set nebo koncert obecně. Mám mnohem raději krátkou show s intenzivními momenty než dlouhou show, kde se dá od začátku předvídat, co všechno se stane.
Ale jsou kapely, kde neimprovizuji vůbec nebo jen velmi málo. Kdysi jsem hrál v rockové kapele Prohibition, kde prostor pro improvizaci téměř nebyl. Obnovili jsme se v roce 2010 na jedno turné, a hrát tyhle skladby každý den stejně taky byla zábava. A občas mě zvou do kapel a na některé koncerty, kde je hudba v notách. To je pro mě mnohem větší stres.
Hraní Nurse With Wound je to totální improvizace, ale ve zvláštní situaci – Steven mě zesílí v mixu, když uzná za vhodné, já ale na saxofon improvizuji celé vystoupení. Je to zvláštní pocit.
Musím říct, že v současné době pracuji na několika skladbách (je pro mě zvláštní je tak nazývat). Věcech, které pravidelně vznikají během improvizací. Uvidím, kam se posunou? Až si najdu čas na nich zapracovat. (Což je trochu obtížné, protože mám práci na plný úvazek a k tomu dvě vydavatelství, o která se musím starat, a ještě koncerty).
Kudy vedla cesta k prvnímu albu, na kterém hrajete?
To musí být Cobweb-Day od Prohibition. K Prohibition se váže historka. Když jsem začal chodit na univerzitu, potkal jsem jednou večer kluky, kteří zakládali label Distortion. Hledali kapely, se kterými by podepsali smlouvu. Den poté jsem se v univerzitním bufetu setkal s Nicolasem Laureauem z Prohibition. Chvíli jsme si povídali a jsem si jistý, že jsme se dali do řeči, protože jsme oba měli kapelní trička, jen si už nepamatuji, jakých kapel. A on mi řekl, že jeho skupina právě dokončila nové demo. Propojil jsem je a dali to dohromady. Distortion pak vydali první dvě alba Prohibition. A kapela mi tou dobou nabídla, abych s ní jel na turné jako bedňák. A po nějaké době, abych si zahrál v jedné písničce. Zahráli jsme ji na několika koncertech, pak se nahrála ve studiu a vyšla na třetím albu Prohibition Cobweb-Day, které vyšlo na jejich vlastním labelu Prohibited Records v roce 1995. A pak jsem s nimi hrál v řadě písniček až do rozpadu v roce 1999.
Téhož roku jsem nahrál jednu skladbu na EP kapely Bästard! Death On a Pale Horse, byla to coververze Sun Ra. V Bästard! hrála většina muzikantů z Deity Guns, jedné z nejlepších francouzských rockových kapel vůbec. Několikrát jsem se s nimi potkal na turné s Prohibition.
Další album nahrané ve stejném roce, ale vydané až v roce 1996, na kterém hraji, je Barbapoux od Dragibus, francouzské kapely, která dělá krátké coververze tradičních dětských písní z celého světa. Tehdy mě poprvé nahrával Patrick Müller (nyní nahrává 80 % toho, co dělám). Dragibus tehdy založili Lore Bargès a Franq De Quengo, kteří tehdy měli rozhlasový pořad Songs of Praise na pařížském Radiu Aligre. Franq se později podílel na pařížském festivalu Sonic Protest, který v roce 2023 po mnoha letech skončil.
Existuje i starší nahrávka, kterou jsem pořídil v roce 1994, sólová záležitost na vícestopém záznamu. Vyšla v roce 1998 na Rectangle, ale není to plnohodnotné album, takže se asi nepočítá.
Rozhlasový profil Bisou a reQords slyšte v pořadu Svět jiné hudby na Radiu Ponava.