Slovní spojení “circuit bending” označuje poťouchlé úpravy jednodušších elektronických hudebních hraček, nástrojů a efektů. Objektem svéhlavé aktivity se může stát jakékoli zařízení, které vyluzuje zvuk, má dostatečný počet kontaktů a je napájeno na baterie – posledně zmiňovaná vlastnost není podmínkou, ale začínající spolehlivě ochrání od fatálních úrazů elektrickým proudem. Circuit bending se oproti sofistikovanějším modifikacím (např. vyvedení ovládacích knoflíků filtrů, stavba přídavných funkcí a efektů) jeví jako záměrně ignorantská aktivita. Cílem není konstrukce zapojení s očekávatelnou funkcí, ale vytváření nepředvídatelných zpětných vazeb v již existujícím zapojení pomocí nedestruktivních zkratů. Nejjednodušší podoba circuit bendingu spočívá ve “šmátrání” rukou na desce plošných spojů v otevřeném zařízení. Kapacita a elektrický odpor rukou pomůže v zapojení najít místa citlivá na dotyk. Vliv rukou vytváří podivné zpětné vazby a zesilovač se po zásahu prstem snadno rozkmitá. Kontakty je možné účiněji zkratovat drátkem, méně otrlí mohou namísto drátků použít různé rezistory a kondenzátory, čímž se také snižuje možnost zničení modifikovaného zařízení. Zajímavě znějící kontakty pak lze propojovat přes další vypínače, přepínače, tlačítka a potenciometry, nebo je vyvést na propojovací panel typu “patchbay”, známý z modulárních syntezátorů.
Přes oprávněnou počáteční nedůvěru k poněkud odvážné metodě lze konstatovat, že při jisté míře obezřetnosti se dá možnost destrukce przněného zařízení snížit na minimum. Neproduktivní zkraty se obvykle projeví pouze jako hlasité loupnutí či prásknutí v reproduktoru – takové bývá nejlepší ihned přerušit. Největší nebezpečí circuit bendingu tak lze spatřovat spíše v tom, že pomalu odvádí od původní slastné ignorance a nenásilnou metodou poskytuje možnost k pochopení základních principů elektroniky. Ale i pro ostřílené hudební experimentátory a vlastníky sofistikovaných modulárních systémů může být podobná činnost osvěžujícím způsobem pro získávání zajímavých zvuků. Původní “metodu” je navíc možné libovolně komplikovat a do zařízení přídávat další součástky či ovládací prvky. S trochou zručnosti se tak lze přiblížit zvukovému světu nákladných modulárních syntezátorů.
Mezi často upravovaná zařízení patří nejrůznější hudební hračky, levné klávesy pro děti, odložené kytarové krabičky a podobná elektronická veteš. Hledání dobře znějících zkratů ale nemusí být omezeno na hudební nástroje a předmětem zájmu se může stát jakýkoli přístroj vyluzující zvuk, třeba i rozhlasový přijímač. Odložené radio se najde ve spoustě domácností, a díky stavu VKV FM éteru v tuzemsku nemusí být na škodu takový přijímač zneužít pro zvukové experimenty. Kapesní rádio je možné pomocí několika málo součástek změnit v generátor nestabilních tónů, šumů, prskanců a dalších tuze zvláštních zvuků.
Jako další inspirace dobře poslouží web Reeda Ghazaly, vynikající kniha Nicolase Collinse Handmade Electronic Music: The Art of Hardware Hacking (2006), a hlavně další stovky internetových návodů, plánků a videí pod heslem “circuit bending” – k nalezení jsou skutečně bizarní kousky, jako sbor dvanácti Pikachu, sovička Furby doslova stažená z kožichu, nebo příruční – spíše přínožní – syntezátor v holínce.
