Inspiraci rozhlasovým vysíáním je u Johna Cage možné hledat už v raném dětství. Jeho otec John Milton Cage byl svérázný vynálezce, a kromě osobní ponorky, v které překonal tehdejší světový rekord, vynalezl také krystalku se zesilovačem, napájenou ze sítě. Mladý Cage byl vášnivým posluchačem rozhlasu, což se projevilo v jeho pozdějších kompozicích. Cage v roce 1939 vytvořil pro rozhlas elektroakustickou skladbu Imaginary Landscape No. 1. Hutné akordy okořeněné čínským cimbálem doprovází několik gramofonů přehrávajících různými rychlostmi desky s testovacím tónem.
Další pozoruhodnou prací je hudba pro rozhlasovou hru Kennetha Patchena The City Wears A Slouch Hat. Surrealistický příběh o tajemném tulákovi, který v divném kraji potkává čím dál tím víc divnější postavy, doprovází divoká spoušť pěti perkusionistů a elektronických zvukových efektů – industriální techno je proti tomu konejšivá ukolébavka. Dnes si lze jen s úsměvem představovat, jak na silně experimentální dílo reagovali tehdejší posluchači.
V roli hudebního nástroje se rozhlasový přijímač objevil poprvé ve skladbě Imaginary Landscape No. 4 z roku 1951. Přijímačů je tam rovnou tucet a každý obsluhují dva hudebníci – jeden ladí frekvenci, druhý mění hlasitost a tónovou clonu. Kouzlo skladby tkví v tom, že skladatel ani interpret nemohou vědět, jaký zvuk zrovna zazní. Instrukce k metodice přelaďování přijímače jsou ale zcela přesné a nic na tom nemění ani fakt, že partitura byla vytvořena pomocí starobylého věšteckého textu I-ťing – podobnou metodou vznikla i známější Cageova kompozice Music for Changes.
Další skladba, jejíž instrumentaci tvoří výhradně rozhlasové přijímače, nese prozaičtější název Radio Music. První veřejné provedení Radio Music se odehrálo 30. května 1956 na koncertě v Carl Fisher Hall. V Cageově životopise Begin Again na provedení vzpomíná divadelnice Judith Malina. Publikum bylo na rozdíl od negativních reakcí hudebního tisku otevřené experimentálním formám – tvořili jej z velké části newyorští avantgardní malíři a příznivci radikálního souboru Living Theatre. Koncert kromě děl Bouleze a Stockhausena představil práce skladatelů později známých jako „New York School“, např. smyčcové kvartety a klavírní skladby Mortona Feldmana, Earla Browna a Christiana Wolffa. Následující video ukazuje skladbu Radio Music v modernějším provedení. Teatrální složku díla nelze opominout, koncentrované tváře brilantních hudebníků při produkci zdánlivě zcela nahodilé hlukové koláže mohou vykouzlit další úsměv na rtech:
Adaptaci Radio Music do současných podmínek se věnuje Lindsay Vickery v článku Adapting John Cage’s Radio Music for digital performance. Text popisuje možnou automatizaci skladby pomocí platformy Arduino a také v přesném grafu ukazuje klesající počet stanic vysílajících na středních vlnách. Zdá se, že Cageovy radiové skladby čeká sympatičtější osud, než mají jiné „klasické“ kompozice, které jsou postupně zkrášlovány a kreativně přemísťovány do rozmanitých kontextů. Z původně chaotické změti zvuků se za padesát let postupně stává šum, popř. různé interference. Dalším hudebníkům takový osud natolik sympatický nepřišel, a pro skladbu použili ladění na stále plném pásmu velmi krátkých vln:
Provedení Radio Music svádí otázkám zda se v budoucnosti objeví specializovaná tělesa zaměřená na interpretaci „staré hudby“, vybavená původními přijímači z 50. let a jak případně naloží s prázdnými pásmy. Skladba ale vyvolává filosofické otázky o podstatě hudby i v současnosti, a v tom je díky své experimentální formě velmi úspěšná – pokud tedy lze hodnotit úspěšnost skladby natolik přiblblým kritériem, jako jsou vášnivé diskuze v komentářích na YouTube. Ty ukazují, jak Cageovy radiofonické kompozice po půlstoletí od prvních provedení stále dokážíúčinně narušovat zaběhanou představu o tom, co ještě hudba je, a co už není.
