Přicházející zimní měsíce jsou tím nejvhodnějším obdobím pro příjem signálů na více než dlouhých vlnách. Pásma vymezené kmitočty od 300Hz do 30kHz se nachází poměrně daleko od běžných rozhlasových pásem – nejbližší dlouhé vlny zaujímají rozsah 153kHz – 279kHz. Frekvenčně tyto elektromagnetické vlny obsazují podobný rozsah, jaký je schopen v akustické podobě rozeznat lidský sluch (obvykle cca 20 – 20 000Hz). Principiálně jde o stejné vlny, které se pohybuje např. v měděných vodičích ke sluchátkům. Radiové vlny jsou však z kovových vodičů osvobozeny a pohybují se “éterem” všude kolem nás. Velmi dlouhé vlny na rozdíl od vyšších frekvencí bez větších problémů pronikají skrz různé překážky, proto jsou zužitkovány ke komunikaci s ponorkami skrz vodní hladinu nebo v hornictví. Nezvyklé pásmo nelze naladit na běžných rozhlasových přijímačích, pro jeho příjem je třeba postavit nepříliš komplikovaný konvertor nebo rovnou celý přijímač, který plní vlastně analogickou funkci jako běžný mikrofonní předzesilovač – jen je namísto mikrofonu připojena anténa. Hlavním problémem při poslechu velmi dlouhých vln je elektromagnetické rušení ve městech a také běžné rozvody elektřiny – harmonické násobky síťové frekvence 50Hz působí natolik rušivě, že je třeba vyhledat lokace co možná nejvíce vzdálené od elektrického vedení. Alternativní řešení tvoří počítačový software SpectrumLab, který používá důmyslné filtry a pro příjem velmi dlouhých vln má již připravené přednastavení, stačí do mikrofonního konektoru zvukové karty připojit anténu – pro první experimenty postačí minimálně 10 metrů drátu na střední kolík jacku. Poněkud bizarně vyhlížející sestava umožní alespoň letmo nahlédnout do světa příjmu velmi dlouhých vln.
Posluchačsky nejzajímavější jsou na velmi dlouhých vlnách především efekty tzv. přírodního radia. Nejčastějším zvukovým jevem je atmosférické praskání a jiné poruchy, vznikající při bouřkových výbojích. I značně jednoduchý přijímač dokáže zaslechnout statické poruchy z bouří vzdálených přes 3000 km. Panorama bouřkových efektů připomíná typické praskání vinylu. Právě v zimních měsících značně klesá množství lokálních bouřek a nastává vhodná příležitost pro příjem daleko podivnějších signálů, než jsou pouhé atmosférické poruchy. Vzácné hvízdavé signály se na pásmech vyskytují při zvýšené sluneční aktivitě. Vznik pozoruhodných hvizdů dosud nebyl zcela objasněn, má se za to, že jej vytváří atypický druh blesku, který neudeří do Země, ale je magnetosférou přetažen z jedné polokoule na druhou. Působivé zvuky tvoří autentické vysílání naší planety a její magnetosféry. Ještě vzácnější fenomén nastává během období slunečního maxima, které se opakuje přibližně každých jedenáct let. Při výskytu polárních září se podobných hvizdů objevuje celá řada, jednotlivé tóny se slévají dohromady a tvoří “chorus”, který vzdáleně zní jako štěbetání ptactva při východu slunce.
Průkopníkem příjmu přírodního radia je kalifornský radiový experimentátor Stephen P. McGreevy. Na svém výpravném webu Auroral Chorus prezentuje kromě návodů ke stavbě důvtipných příručních přijímačů také množství nahrávek rozličných fenoménů v pásmech velmi dlouhých vln. Mnohahodinový materiál postupně otevírá cestu do zvláštního zvukového universa planety Země. Fascinující přírodní ambient je občas doplňován voice-overem se zasvěcenými komentáři. McGreevy své nahrávky průběžně doplňuje, za dobrým příjmem neváhá cestovat do liduprázdných oblastí jako je Death Valley nebo do pustých kanadských lesů. Web přibližuje trochu podivínsky vyhlížející koníček také pomocí množství zajímavých fotografií.
Mixtape nahrávek přírodního radia byl smíchán z McGreevyho archivu a z vlastnoručně pořízené nahrávky pomocí přijímače domácí výroby, jehož schéma navrhl brněnský bastlíř Jára “Krysa” Sedlář. Ke stažení zde k poslechu níže:
VLF_mixtape by Radiovy_Koutek on Mixcloud