Slovenské duo Rajmund Kákoni & Eugen Prochác vzniklo v roce 2002. Základem repertoáru dvojice akordeonisty a violoncelisty jsou originální skladby pro toto obsazení z pera domácích a světových skladatelů, přičemž většina z nich je napsaná přímo pro ně. Repertoár je pak doplněn transkripcemi skladeb z různých stylových období. Po debutové nahrávce Visions – Slovak Music For Cello And Accordion (Hudobné centrum) vydalo duo nyní na východoslovenském labelu HevHetia druhé album: Accelerande.
Rajmund Kákoni (1950) je mezinárodně uznávaným akordeonistou a též pedagogem VŠMU v Bratislavě, kde vychoval řadu nadějných instrumentalistů, včetně Jaromíra Zámečníka, vítěze Světového poháru akordeonistů ve Venezuele. O 12 let mladší violoncellista Eugen Prochác je taktéž pedagogem, působil několik let v Portugalsku, v roce 2000 založil v Banské Štiavnici Festival pěkné hudby, jehož je dodnes uměleckým ředitelem.
Ano, i tohle CD obsahuje tzv. pěknou hudbu. A bohužel první tři skladby mají dokonce nebezpečně blízko takovému tomu promenádnímu hudebnímu letnění, ale nikoliv způsobem postmoderního spojování nízkého umění s vysokým, jak to činí v současnosti např. Petr Kofroň, Jiří Kadeřábek či Marek Piaček (abych jmenoval slovenský příklad), ale opravdu ve smyslu absolutní předvídavosti i výrazové jednotvárnosti ve jménu ničím nenarušeného příjemného pocitu. Je to škoda, nevyužít kapacitu tak výrazných autorů (až na romantika Saint-Saënse, ten už s Modlitbou op.158 nic udělat nemohl), a jen si kladu otázku, zda kompozice Hexadonum a Duas cançöes sem palavras (Dvě písně beze slov) napsali současní skladatelé Ladislav Kupkovič (roč.36) a Portugalec Tiago de Sousa Derriça (roč.86) pro akordeon a violoncello právě takhle, ploše, bezbarvě a bez výrazové invence?
Naštěstí album, počínaje čtvrtou položkou (a desátým trackem), začne nabírat na obrátkách; jednoduše se tam začne něco dít. Largo pro violoncello a varhany Ilji Zelenky (1932-2007) konečně ukazuje akordeon v plné kráse a síle, jež ani zbla neevokuje protivně znějící garmošku; naopak! Dokáže nahradit zvuk varhan stejně královsky, hutně a plnokrevně, takže hudební materie je bohatá na syté barvy emotivně plných tónů. Po svižné a dosti odlehčené miniatuře v podobě Sedláckého tance rumunského romantika Constantina Dumitrescu se rozezní Dva smutné tance Juraje Hatríka (nar.1941); první se vyznačuje nápaditým spojením barokní nálady s lidově baladickou, druhý je členitější, výrazově i dynamicky proměnlivější. Neobyčejně virtuózní Humoresku op.5 Mstislava Rostropoviče, patrně nejlepšího violoncellisty 20.století, hraje slovenská dvojice jako úchvatnou ostinátní jízdu (v délce 2:18). Na albu nesměl samozřejmě chybět Paul Hindemith a jeho tklivě zpěvná a barevná Smuteční hudba.
A pak přijde absolutní vrchol! Osmitisícovka v podobě šestiminutové soudobé kompozice Ecinitna, již v roce 2012 napsal Jevgenij Iršai (roč.51), slovenský skladatel ruského původu (na Slovensko emigroval v roce 1991) – z toho nejhlubšího violoncellového rejstříku a nervózních akordeonových záseků se posléze vyřine tonálně rozšířený tok, ústící do kantilénových a v závěru meditativních vod. Skladbu Sačidao napsal gruzínský skladatel Sulchan Cincadze (1925-1991) jako smyčcový kvartet; duo ji hraje taktéž tanečně, dokonce i s oním basovým drnčením. Závěrečné dvě skladby jsou z pera Astora Piazolly, argentinského mistra akordeonu (respektive bandoneonu) – Butcher´s Death je značně narativní, s hlavním slovem dramaticky zhuštěného akordeonu, Michelangelo´70 je ve znamení vášnivého a ve finále hodně vypjatého nového tanga, čímž album Accelerande patřičně vygraduje.
Rajmund Kákoni & Eugen Prochác: Accelerande
HevHetia (https://www.hevhetia.com/Hevhetia)