Rework: Philip Glass Remixed
Orange Mountain Music (www.orangemountainmusic.com)
Jaký má smysl remixování vážné hudby? Může jít i o něco více než jen o marketingový tah? Série Recomposed důstojné značky Deutsche Grammophon už několikrát ukázala, že přístupy k takovému zadání se mohou diametrálně lišit a výsledky mohou být i něčím víc než jen lehkým ozvláštněním tanečních rytmů. V té šlo ovšem především o hudbu minulosti (nejnověji Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho, které Max Richter místo remixování skutečně překomponoval). A u hudby soudobé? Celkem nepřekvapí, že největší pozornosti se dostává minimalistům. V roce 1999 se remixéři chopili Steva Reicha, o něco později Frederica Rzewskiho (tedy skladatele minimálně částečně s minimalismem spřízněného). Většinou se kolem takových desek vynoří hlasy o tom, kterak taneční hudba vděčí za mnohé právě americkým minimalistům a jejich kompozičním technikám. Nemůžu se zbavit pocitu, že se tato souvislost přeceňuje, že naprostá většina tvůrců klubových tanečních rytmů v minimalistech našla spíš dodatečně spřízněné myšlenky.
Tuto myšlenku každopádně nesdílí Beck, hlavní kurátor nového alba remixů ku poctě Philipu Glassovi, jenž v rozhovoru pro New York Times tvrdí, že populární hudba posledních čtyřiceti let toho má v sobě z Glasse mnoho. Na dvoudiskovou kompilaci nahnal kromě sebe jedenáct dalších tvůrců, aby se po svém vypořádali s díly slavného newyorského taxikáře. Jedna kolekce remixů Glassovy hudby vyšla již v roce 2005 pod názvem Glasscuts, na ní ovšem najdeme spíše jména druhé ligy poměrně plytkých tanečních rytmů a zpracovány jsou hlavně novější položky Glassova katalogu. Předělávači na Rework oproti tomu jsou svou vlastní tvorbou rozhodně nadprůměrně zajímaví a k remixování si vybrali ranější éru, tedy 70. a 80. léta. Hned čtyřikrát je ve hře album Glassworks, které v roce 1982 znamenalo skladatelův výraznější průlom k širším posluchačským kruhům. Tyondai Braxton, Peter Broderick a Memory Tapes z něj remixují v tradičním smyslu – tedy původní materiál míchají s elektronickými rytmy a vlastními zvuky –, Japonec Cornelius skladbu Opening prostě znovu sám zahrál na klavír, jen trochu nepřirozeně rozmáznutý ve stereu. Části ze slavné opery Einstein on the Beach se chopil Nosaj Thing, zatímco Amon Tobin překopal kousek, na němž s Glassem spolupracoval Foday Musa Suso, zpěvák z Gambie. Dalším z remixérů je Dan Deacon, který svůj hold minimalismu vzdal již na letošním vlastním albu America (tam jsou tedy slyšet spíš ozvěny Reicha než Glasse).
O všech skladbách na této kompilaci se dá říci, že jsou dobré, ale většina z nich by byla dobrá i bez povědomí o tom, že má jít o poctu nějakému skladateli. Každý producent si udržuje vlastní hudební jazyk, překvapí jen Jóhann Jóhannsson, známý jinak jako tvůrce hudby pomalu plynoucí, který tentokrát dodal svému remixu slušnou rytmickou razanci. Je to tedy materiál Philipa Glasse využitý těmi zajímavějšími z aktuální elektronické taneční scény. Jednu výjimku tu najdeme, a to od samotného dramaturga. Beck pod názvem NYC 73–78 natočil dvacetiminutovou suitu různě laděných částí – akustických, elektronicky tanečních i zpívaných – které plynule přecházejí jedna do druhé a nechávají posluchače hádat, co z hudby je vypůjčeno od Glasse a co je Beckovo. O co méně je citací, o to více je cítit atmosféra jedné epochy v jednom městě. Právě letopočty v názvu vymezují dobu, kdy Philip Glass pracoval jako řidič taxíku a hledal vlastní hudební jazyk, radikální ve své jednoduchosti a průhlednosti. Beck se tedy skvěle předvedl jako tvůrce, o trochu rezervovaněji bych viděl jeho volby dalších remixérů. Ačkoliv každý z nich je dobrý, kromě zmíněného Cornelia k zadání přistoupili tak nějak stejně a navzdory jejich rozdílným stylům je kompilace málo kontrastní. Ačkoliv jsem skeptický k „popularizační“ stránce takovýchto projektů, pro mě osobně bylo příjemné si při této příležitosti znovu poslechnout originály a připomenout si, že tehdy byla Glassova hudba skutečně silná.
