- Inzerce -

Richard Dawson: Nothing Important

Richard Dawson je ten nejdivnější folkový písničkář s kytarou, jakého si dovedete představit. Jeho akustická kytara je zkreslená místy do až hardrockového zvuku, místy skřípe jako přebuzené staré rádio. Má na ní nylonové struny a to vytváří v kombinaci s nakřáplým zkreslením jakýsi až „africký“ zvuk.

Humpoláckým, ale přitom rafinovaným stylem hry připomene Billa Orcutta, jisté styčné plochy najdeme v intenzitě projevu a ušlechtile primitivním stylu. Dawson dokáže však místy být i velmi ztišený a poetický.

Polovina ze čtyř skladeb na Nothing Important je zpívaná, a Dawsonův zpěv rozhodně také není tuctový. Jeho pěvecký projev drží krok s obhroublou kytarovou hrou a od vyprávěných pasáží se lehce dostane až k hulákání, během kterého záměrně ztrácí nad svým hlasem kontrolu. S dolaďováním zpívaných tónů si hlavu nedělá, to ale nahrávce neškodí, ba naopak. Hlas mu občas přeskočí, selže – zalyká se stejně jako zkreslená kytara pleská vytahanými nylonovými strunami. Hudba sama je sice zkreslená a působí na první poslech neučesaně, má ale místy až jakýsi renesanční charakter. Dawson vypráví zpívané příběhy trochu jako středověký minnesengr nebo africký griot. Příběhy to jsou leckdy temné, prošpikované bizarním a suchým anglickým humorem. To je hlavně případ nejsilnější skladby na albu, The Vile Stuff, která líčí dobrodružství a bizarní nehody několika kamarádů školního věku po výletu s lahví míchaného alkoholu. Šestnáctiminutová skladba graduje do nečekaných obrátek, ve kterých jí udržuje i prajednoduchý, ovšem dokonale funkční rytmický doprovod. Iluze dupání ve špinavé hospodě, kde Dawson pro pobavení ostatních zpívá groteskně temný příběh o chlastu, úrazech a macbooku politém petrželovou polévkou je naprosto reálná. 

Nothing Important je silná deska a byla by silná i kdyby obsahovala jenom skladbu The Vile Stuff. Dawson se od první, taktéž vynikající, desky Magic Bridge posunul směrem k větší syrovosti a živelnosti. Se zájmem čekám, s čím přijde příště.

Atmosférický videoklip ke skladbě The Vile Stuff, navíc s anglickými titulky (které opravdu budete potřebovat).

Richard Dawson: Nothing Important
Weird World (https://www.weirdworldrecordco.com)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.