- Inzerce -

Richter & syn: Něco zacyklit je mnohem složitější než to pustit tam a zpátky

V listopadu loňského roku vyšlo na pražském labelu Polí5 nové album dua Richter & syn, v posledním desetiletí nejaktivnějšího hudebního projektu věhlasného představitele zdejší alternativní scény, kytaristy a zvukového experimentátora Pavla Richtera a jeho syna Jonáše, jenž je vedle elektronické zvukové tvorby sledovatelný též ve vizuálních uměleckých disciplínách.

Již od prvního alba Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné (též Polí5, 2012) osciluje tvorba dua mezi elektronickými experimenty ambientního i beatového či různě minimalistického charakteru a ohlasy alternativně rockových postupů. V samplingu se tu pak setkávají terénní nahrávky nebo i rozličná mluvená slova. I podle nové desky lze říci, že v kompaktnosti projevu tento projekt stále perfektně zraje. Nahrávka sice byla vesměs hotova již v roce 2018, kdy byli Richter & syn třeba i dle bandcampového profilu Richtig Music velmi aktivní, finalizaci tohoto alba ale výrazně zpozdila bohužel také nemoc jménem Covid 19. Doufám tedy, že tímto počinem duo zase najíždí na tehdejší tvůrčí intenzitu, protože jeho produkce vždy stojí za pozornost.

Hned úvodní skladba Kao nás vtáhne do svého osobitého zvukového světa, hutný ambient vzešlý z terénních nahrávek umí ve správný moment proříznout nakřáplé kytarové plochy či noisově zkreslené vokální úryvky hostujícího letitého uměleckého souputníka Pavla Richtera, performera Štěpána Pečírky. Nástupem samplované jazzověji znějící rytmiky na Kao plynule naváže členitější kompozice Hoře. Atmosferický úvod se postupně zredukuje na komornější syntezátorovou hmotu doprovázející hlasové úryvky pocházející z povídky Krb Václava Zemana. Ty ale pod rukama Richterů bez jakéhokoli kontextu nabývají nového sdělení, působí zde osudově až postkatastroficky, což poté umocní ještě závěrečná dramatická instrumentální vlna kytarově syntezátorové psychedelie. Jisté odlehčení přinesou následující dvě kratší (tzn. okolo šesti minut) skladby, Sluneční zajíček je po zkoumavém úvodu ambientně zasněný, Do Who pak staví na ostinátní mnohovrstevnaté rytmické struktuře, kytarové vstupy mohou fanouškům kapely King Crimson připomenout zvukovou estetiku Roberta Frippa z období například okolo alba Discipline.

Celek uzavírá zase rozsáhlejší titulní kompozice opět i s hlasem Štěpána Pečírky, jež nejlépe ukazuje Richterovic metodu dekontextualizace textového materiálu. Pavel Richter k ní dodává: „text Něco zacyklit… je z videokonference jistého schizofrenického vědce na YouTube, jež je ještě podpořena metodou simultánního čtení. Zde nejde o samotný obsah, ale text dostává abstraktní význam.“ Na počátku jsme tu vystaveni jakési hemživé sazbě mnoha naivně elektronicky simulovaných nástrojů od fléten po cinkavé perkuse, ta se začne delšími harmonickými plochami zpevňovat a teprve v sedmé minutě se nad ní ozve elektronicky rozostřený hlas vědomě hovořící o čemsi osudovém, co posluchači ale rozhodně jasné nebude, nebude ani pořádně vědět co hledat v díle Nielse Bohra a i k vyvozené potřebě kyslíku pro svobodné fungování jazyka zaujme spíše opatrný postoj. Ač Richterové pracují s mluveným slovem více jako s hudebním nástrojem, nelze si myslím nevšimnout i jejich jisté ironie směřované k projevům přemoudřelých jedinců, a to tentokrát ani nemusejí citovat Václava Klause jako na minulém albu Vzpomínka. Abych se přiznal, posledních pět minut této skladby jsem si zálibně pouštěl mnohokrát dokola, zřejmě opravdu málokdy se mi naskytne na nahrávce setkání s vokálem, který se tak intenzivně snaží přesvědčit posluchače o své vlastní nedůvěryhodnosti, až je výsledek veselý a povznášející. Jde o naprostý opak od běžně oceňovaných snah o dojem autentičnosti projevu, jež můžeme sledovat zřejmě už od samých počátků nahrávání hudby.

Album Něco zacyklit je mnohem složitější než to pustit tam a zpátky tak z mnoha důvodů doporučuji k poslechu. I v rámci tak široce rozvíjeného typu hudby, jakým je atmosféricky laděná elektronika, si otec a syn Richterovi zjevně stále nacházejí a rozvíjejí pozoruhodný autorský rukopis.

Richter & syn: Něco zacyklit je mnohem složitější než to pustit tam a zpátky
Polí5 (https://www.polipet.cz)


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.