- Inzerce -

RIP Robert Brylewski

3. června skonala v kómatu legenda polské alternativní scény Robert Brylewski, jedna z nevýznamnějších ikon punku, reggae a nové vlny bývalého východního bloku. Tato osobnost vzešlá z punku v šedavém socialistickém Polsku trápeném neustálou krizí a poklesem životní úrovně nastoupila alternativním životním stylem na složitou spirituální cestu, kterou dokázala svou neutuchající tvůrčí silou předávat dál. Kromě řady nahrávek charakteristických originálními přístupy ke kytarové hře i zvuku po Brylewském zůstává především dobovou reflexí obohacená autobiografie vedená formou rozhovorů Punk a reggae v Babylonu z roku 2011, přeložená do češtiny v roce 2013.  

„S punkem přišla trocha chaosu… Vyhovoval všem mým vzpurným vrstevníkům, my jsme neměli tak svázané ruce jako Češi nebo Maďaři. Byla tu větší pohoda.“ Po punkových počátcích s The Boors založil Robert Brylewski, vyrostlý v drsných, ale i kreativních poměrech socialistické Varšavy, na sklonku sedmdesátých let novovlnnou kapelu Kryzys, údajně inspirován Palácem kultury v polské metropoli.

První a legendární dlouhohrající deska, tehdy již pod hlavičkou Brigada Kryzys (po rozpadu a návratu v jiné sestavě), neoficiálně známá jako „černá“, vyšla krátce po převratu generála Jaruzelského a vyhlášení výjimečného stavu. Hudebníci se tehdy setkávali s policejním násilím na každém kroku, Brylewski i ostatní členové kapely byli několikrát zbiti brutálními bolševickými úderkami ZOMO.  Především úvodní píseň Centrala odráží naději, kterou pro Brylewského znamenala Solidarita: „V tom textu se dá najít mnoho vrstev, mystický motiv, vztah k absolutnu. Ale pro mě je ta píseň výsledkem euforického prožívání masopustu Solidarity.“ 

Armia pak byla punková mašina, kterou Brylewski založil po setkání s Tomaszem Budzyńským na festivalu Jaroczyn, asi nejvýznamnější události pro rock, punk a novou vlnu v rudé části střední Evropy. „Něco bylo potřeba vymyslet, nadhodil jsem název Armia, a to se ujalo. Ale předponu ‚anti‘ jsme přidali hned poté, co nám začalo docházet, co znamená ‚armáda‘ v našich podmínkách. Dopadlo to tak, že jsme si říkali Antiarmia, pro kamarády Armia.“ I přes drsné nástupy a valivé stěny tří kytar se hudba Anti-Armády prolínala s novovlnnými motivy v netradičním zvuku, trademarku všech kapel, v nichž Brylewski kdy hrál.

 

„Neúcta k Babylonu v každé možné situaci… Kdybychom slovo ‚Babylon‘ nahradili slovem ‚systém‘, cenzurou by to nemělo šanci projít. Ale my jsme ze sebe chtěli dostat vztek na vládu, která nás pronásleduje po ulicích… to vysvětluje tu strašnou energetickou nálož na první desce Izraele.“ Punkový protest a ironie tak nakonec nezůstaly tou hlavní cestou, po níž se Brylewski vydal. Založení reggae kapely Izrael na bázi tehdy objeveného rastafariánství, biblických motivů ale i například spirituálních indiánských vlivů dalo vzniknout nové komunitě založené na duchovních zážitcích, stimulovaných přirozeně také marihuanou. Toto hnutí, ve zbytku východního bloku téměř neznatelné, tvořilo jinou alternativu společnosti ještě značnou dobu snášející obušky a bajonety Jaruzela společně s všudypřítomnou bídou.

 

Méně známá, i když v podstatě nejtvrdší a nejzemitější kapela Brylewského kariéry, Falarek, v němž se mísí postupy stoner rocku, hard rocku, noise rocku i dalších alternativ, měla pouze nedlouhého trvání. Absorbuje ovšem kytaristův nadhled nad proměnami Babylonu, jehož agresivně kapitalistické a komerční základy zapříčinily dle Brylewského i duchovní pád některých spoluhráčů z Izraele a tím i dočasný rozpad kapely.

 

Jak v rozhovorech pro knihu v souvislosti s příchodem nového milénia za neoliberálního kapitalismu Brylewski rozvádí, zažil tehdy nejhorší osobnostní krizi. Ovšem později se jak Kryzys, tak i Izrael se obnovily a hrály až do drastického zhoršení jeho zdravotního stavu. Alternativní kultura sice utrpěla citelnou ztrátu, ovšem ani předčasný skon neznamená konec oné spirituální síly, kterou Robert Brylewski vyslal a na níž se napojily generace dalších umělců a svobodně myslících lidí. Nejen současné Polsko řítící se opět do propasti šovinismu a autoritativní vlády ji bude potřebovat.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.