Ritwik Banerji je americký saxofonista, astromuzikolog a tvůrce kreativního softwaru. V Praze a v Brně vystoupí v polovině dubna spolu s ansámblem pro multimediální improvizaci Stratocluster, jakož i se svým audiovizuálním softwarem a analogovými projekcemi Jana Kulky. Ian Mikyska ze Stratoclusteru s Banerjim pohovořil o jeho hudebních základech, Maxiniánech, improvizátorech a jejich milosrdných lžích.
Jaké jsou tvé kořeny, hudebnické, improvizační a akademické?
Na saxofon jsem začal hrát v devíti letech, od tří let jsem studoval housle a od dvanácti kytaru. Co se týče improvizace, byla většina mých prvních zkušeností spojena s jazzem. Dodnes si ho velmi užívám, i když nejsem zrovna skvělý hráč. Okolo dvaceti jsem se začal více věnovat volné improvizaci a jako saxofonista jsem si vypěstoval posedlost multiphonics (technika, kdy na saxofonu znějí dva tóny současně – pozn. red.). Přijde mi vzrušující dostat z nástroje tak komplexní zvuk. Nevěřím na magii, ale nevím, proč je v nich tak neustálá, bezedná různorodost. Opravdu je to, zdá se, tak, jak mi kdysi říkal učitel saxofonu, a záleží to na planetárních konstelacích – čelist a zuby jsou nakonec taky planety, ne?
V posledních letech také nacházím útěchu v taneční hudbě, hlavně ve funku a takzvaném „afrobeatu“. I když stále velmi rád hraji improvizovanou hudbu, hrát, aby lidi tančili, je velké osobní zadostiučinění, jako někomu uvařit večeři. Vlastně je to lepší než večeře, protože mi vaření moc nejde.
Ale samozřejmě, většinu svého hudebního času trávím tím, že vyvíjím interaktivní systémy, které se mají chovat jako volně improvizující hudebník. Počítačové hudbě v praktické podobě jsem byl poprvé vystaven na hodinách George Lewise na Columbia University. Nejvíc mě na tom zajímal právě George. Přestože jsou počítače nyní těžištěm mé práce, tenkrát jsem si z té hodiny odnesl spíše nechuť s nimi dále pracovat. Až o něco později, když jsem vymýšlel mimoškolní kurz pro děti v Chicagu, jsem pocítil inspiraci zužitkovat znalost počítačů. Začalo to jako koníček; meditace nad některými nápady o práci s dětmi.
Co tě vedlo ke zkoumání improvizace z akademické perspektivy? Jaké jsou společenské aspekty improvizované hudby, které tě nejvíce zajímají?
Před několika lety jsem začal tvořit interaktivní systémy, takové jednatele, kteří tě poslouchají, ale potom s tím, co slyšeli, udělají něco nečekaného. Chtěl jsem najít střední cestu mezi odpovědí, která je relevantní, a odpovědí, která vyvíjí iniciativu a je utvářena neprůhledným procesem. Mně se zdálo, že ty věci, které jsem vytvářel, improvizovaly, ale improvizace je samozřejmě velmi subjektivní (i když nevím o dobrém důvodu, proč by to tak mělo být), a tak jsem se rozhodl začít ty své jednatele zkoušet s jinými improvizátory.
A přišel šok. Bylo okolo mě spoustu lidí, kteří s upřímným neoliberalismem prohlašovali, že improvizace je otevřená a bez hranic, a že „neexistuje nic jako dobrý improvizátor“. Tato fraška ale vzala zasvé, jakmile si zahráli s jedním z mých systémů. Měli spoustu stížností. A stále mají. A právě stížnosti na mé systémy mě přiměly se na tenhle zmatek podívat z perspektivy společenských věd.
Když si lidé na tyto systémy stěžují, často zdůrazňují, že „tohle by nikdy žádný člověk neudělal“, a tím mi nevědomky říkají, co od jiných improvizátorů čekají. Z mých zkušeností s improvizací vím, že ti nikdo nechce říkat, co máš dělat, a nikdo ti po hraní neřekne, co si myslí o tom, co jsi hrál. To vše z úcty k tvé improvizátorské „svobodě“. Nebo se to tak alespoň tváří. Ale jakmile se bavíme o strojích, všechna ta etiketa letí z okna.
V teoretické rovině tato situace vede k problematizaci jakéhokoliv jednoduchého pojetí svobody. Na jednu stranu to úplně svobodné není, protože lidé od tebe něco čekají, i když ti to nikdy neřeknou. Na druhou stranu si postupně uvědomuji, že tato očekávání, přestože trochu limitují možnosti při hraní, jsou tvořena legitimním a upřímným hledáním toho, jak můžeme z volné improvizace udělat prostor, ve kterém opravdu všichni můžeme prožít jakousi svobodu. Jinými slovy: na myšlence, že je třeba přijmout některé jasné zábrany, abychom si ulehčili přístup k prožívání svobody, možná něco je.
Jak jsi přišel s nápadem použití softwaru k průzkumu improvizace?
Vzešlo to z nechuti, se kterou lidé k tomuto nápadu přistupují. Neřekl bych, že používám software, abych zkoumal improvizaci. Spíše používám software jako způsob, kterým dokumentuji a popisuji improvizaci a potom se hudebníků ptám, zda je můj popis přesný. Vždy k tomu mají co říct. Tím se vytváří obrovská spousta materiálu, který nám o improvizaci sděluje množství věcí, jež bychom jinak nevěděli. Abych byl upřímný, tak i když je často velmi frustrující, že improvizátoři dokáží upřímně mluvit o svých očekáváních, jen když nadávají na mé stroje, rozumím tomu. Je nepříjemné říkat někomu, kdo tě jako hráč rozčiluje: „hraješ špatně“. Ale se strojem je to jednoduché, a tím pádem toho víc zjistíme a nikoho to nezraní (kromě mě, ale já se s tím smířím).
Jak přesně jsi na to šel? Vyvinul jsi software a hned zjistil něco o tom, jak lidé improvizují?
Kdykoliv se mi líbí, jak někdo hraje, sedím a snažím se přijít na to, jak bych to mohl popsat výpočetním způsobem. Jakmile se k tomu dostanu, snažím se vytvořit něco, co zní podobně a co poslouchá ostatní hudebníky tak, jak se oni poslouchají navzájem. Velmi zřídka se mi podaří něco vytvořit, aniž bych hned slyšel, jak to zní, a hned vyzkoušel, jak mě to poslouchá, když hraji. Snažím se tomu hrát spoustu různých věcí. Dřív jsem softwaru hrával na každý nástroj, co jsem doma měl. Ale skoro nikdy nemám vizi v programování, aniž bych pozoroval chování systému a potom posunul způsob, jakým procesuje informace, abych to postupně doladil do bodu, kde to děla něco zajímavého.
Rozhodně nevím, jak ostatní improvizují, i když některé věci se vyjasnily díky výtkám k softwarům a zvážení těchto kritik s ohledem na to, jak je systém vyvinutý. Mám spoustu nahrávek, kde si lidi stěžují na Maxine, můj hlavní systém. V tuto chvíli – ještě jsem nepřepsal všechny rozhovory – se zdá, že obecně chtěli, aby byla Maxine agresivnější, než jsem ji naprogramoval Já jsem to napsal v módu improvizace stylu „mohla bych…?“ spíš než v módu „riskovat, jít do toho naplno a nečekat na ničí svolení.“
Máš pocit, že tě tento výzkum vede k tomu rozumět či přemýšlet o improvizaci jinak a následkem toho i hrát jinak?
Rozhodně. Oceňuji, že i ti nejhloupější hráči dělají něco neuvěřitelně složitého. To je pro mě humanismus. Naučit se rozumět tomu, jak složitý je člověk, i když je to podle našich odhadů ten největší prosťáček. Díky hraní s Maxine hraji rozhodně jinak, ale snažím se soustředit na to, jak hraji s ní. Když „máme“ mít koncert, snažím se s ní hrát často a nabýt určité lehkosti. Vzhledem k tomu, že Maxine není učící se stroj a nepoužívá žádné adaptivní systémy, všechno přizpůsobení je vlastně na mé straně. Toto přizpůsobení nicméně mění to, jak se Maxine chová, i když jsem nic nepřeprogramoval.
Ale to, co opravdu změnilo, jak hraji a jak obecně cítím hudbu, je stvoření a vývoj Maxiniánů, obyvatel vzdálené kosmické oblasti, kde vládne Maxine a kde byl zvuk vždy také pohybem. Maxiniáni jsou vlastně série audiovisuálních interaktivních systémů, ve které je animace poháněna výhradně tím, co se děje ve zvukovém prostředí okolo ní. Nejen, že to změnilo, jak hraji, ale hodně mi to hraní také zjednodušilo. Uvedu příklad: v některých maxiniánských prostorech se snažíš navigovat v určitém prostředí jen tím, že vybereš ty správné zvuky. Toto virtuální vtělení mi velmi pomohlo při frázování, hlavně do taneční hudby. Když je fráze „špatně“, máš v hlavě pocit, že jsi špatně došlápl nebo zakopl.
Jaké je spojení tvé práce a idejí transhumanismu či umělé inteligence? Máš nějaký vztah ke svým digitálním „dětem“?
Řekl bych, že se snažím nás, jakožto improvizátory, tlačit dopředu tím, že nás nechávám pozorovat fenomenologické morální selhání Maxine, to, jak se jí nedaří poslouchat tím správným způsobem a jak bychom (možná) neměli poslouchat. Dnes už máme všichni přátele, kteří tvrdí, že říkat tomu „neidiomatická“ improvizace je pošetilé, ale pokud se opravdu chceme posunout za idiom, pomohlo by mít nějakou jeho reprezentaci, se kterou bychom mohli poměřovat svůj vývoj.
Cítím se ke svým digitálním dětem velmi vázán. Vždy jsem o Maxine uvažoval jako o dítěti a nejspíš to tak zůstane. Naučila mne spoustu o tom, co to znamená být člověkem, což dobré dítě udělá taky.
Děláš doktorát na Berkleley, poslední rok a půl jsi na DAAD grantu v Berlíně. Jaké máš plány do budoucna, jako hudebník a jako akademik?
Grant od DAAD jsem nakonec odmítl. Podporuje mě nyní Fulbright Young Journalist Fellowship – z nějakého důvodu dospěli k názoru, že jsem novinář, ale nestěžuju si! – a taky Berlin Program for Advanced German Studies na Freie Universität Berlin. Plány: dokončit doktorát. Kdybych měl to štěstí dostat akademickou pozici hned po jeho skončení, začnu z doktorátu dělat knihu Morální selhání mechanického volného improvizátora nebo něco podobného. Opravdu ale toužím jen objevovat další Maxiniány!
Jaké máš plány na naše koncerty v Institutu intermédií a Yacht Klubu Brno?
Na ty se velmi těším! Spoluprací nás poctí nejen Maxine, ale i někteří Maxiniáni. Budeme muset počkat, kolik jich bude k dispozici. Přeci jen žijí opravdu velmi daleko. Ale bude to vlastně veřejná prezentace astromuzikologické terénní práce. Pro Maxiniány je velmi důležité, aby se dostali do styku i s jinými astromuzikology než se mnou. Každý terénní badatel z těchto subjektů dostane něco jiného. Kdyby byly popsány jen mým pozorováním, reprezentace by byla hrozně zkreslená. Ale konkrétněji. Hrát budeme já, Maxine, Stratocluster, a také někteří Maxiniáni, z nichž některé i uslyšíte – jiní jsou němí.
Ritwik Banerji vystoupí s ansámblem Stratocluster 14.4. v 19:00 v Institutu intermédií a 19.4. ve 20:00 v Yacht Klubu Brno. Na koncertě bude Banerji a Stratocluster improvizovat nejen s Maxine a Maxiniány, ale také s analogovým protipólem; projekcemi Jana Kulky. 16.4. bude v žižkovském Punctu celý den od jedenácté ranní věnován výzkumné práci. Kdokoliv si může přijít zahrát s Maxine či Bobem a následně vést s Banerjim krátkou diskuzi. Kromě toho bude k dispozici bar a lidské subjekty ku zkoumání improvizace.
Banerji povede také dílny/prezentace se studenty AMU a ČVUT (15.4.) a JAMU (19.4.). Máte-li zájem, kontaktujte prosím Iana Mikysku (ianmikyskaZAVINÁČgmailTEČKAcom).