- Inzerce -

Rob Luft: Riser

Nejnetrpělivěji očekávaným letošním jazzovým debutem ve Velké Británii bylo do 28. července album Riser třiadvacetiletého kytaristy Roba Lufta. Tento mladíček, vítěz prestižní ceny Kenny Wheeler Music Award a druhý v soutěži Jazz Guitars 2016 v Montreux, vydal první album na nejprogresivnějším britském labelu Edition Records.

Rob Luft je autorem všech deseti kompozic na téměř padesátiminutovém albu (v jednom případě je spoluautorem). Společně s ním se na nahrávce podílel výkvět mladého britského jazzu: baskytarista a kontrabasista Tom McCredie tvrdí muziku např. v triu Elliota Galvina, jehož excelentní album Punch jsem tady již recenzoval, tenorsaxofonista Joe Wright patří k solitérům na poli improvizované hudby (a proto často vystupuje sólově), Joe Webb (Hammondovy varhany, piano a harmonium) je členem tria Little Lions, kde ostatně bubnuje poslední člen Luftova kvinteta, Corrie Dick; toho můžete znát ze souboru Dinosaur, který u nás letos koncertoval v rámci festivalu Spectaculare a jehož loňské album Together, As One bylo britskou senzací roku (recenze zde). Není proto překvapením, že debutová deska Roba Lufta splnila očekávání…

Hned úvodní Night Song vás vtáhne do poslechu, který je místy opravdu vzrušivý. Antré je tak trochu crimsonovské, stejně tak závěr je ve znamení nadupaného kytarového minimalismu a´la Fripp. Mezi tím teče propracovaný jazz-rockový proud, podbarvený hammondkami, s hutnou rytmikou a hbitou, místy až psychedelickou kytarou. Ovšem nejcharakteristějším zvukem Luftova alba je umně proaranžovaný, sytě probarvený fusion-jazz, často baladického charakteru (titulní Riser, následující Beware ), rytmicky i výrazově proměnlivý (Different Colour of Silence), s ambientními (Blue, White and Dreaming) či art-rockovými prvky (Shorty, Dust Sett). Nad tím vším ještě výše ční trojice skladeb, jež považuji za opravdové skvosty. V prvé řadě sice nepříliš rozměrná (2:33), ale přesto bobtnající zvláštní atmosférou, které se nenabažíte, pocta britskému avantgardnímu kytaristovi Dereku Baileyemu (1930-2005) pod názvem Slow Potion. Šestiminutový St.Brian I. je sycen bohatými barvami, hustým rytmickým předivem (obvzláště bicí jsou výtečné!) a vypjatějšími party kytary a saxu. A skutečné vyrcholení alba obstarává nejdelší kompozice We Are All Slowly Leaving (8:15). Zprvu akustická lyrika, po třetí minutě vyvře probarvená elektrifikovaná masa, jež nabývá postupně na hustotě; kapela zrychluje, vyloupne se sólo tenora, posléze ostře nabroušené kytary, v závěru se rozprostře odplouvající ambient…

Tak tuhle desku nelze opustit ani pomalu!

 

Rob Luft: Riser

Edition Records (https://editionrecords.com)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.