Název alba mluví za vše: obsahuje osm duetů fléten a barytonu bez jakýchkoli elektronických přísad typu zkreslování zvuku, delayů či smyčkování. Zkrátka unplugged záznam po čertech neobvyklé nástrojové kombinace – nástrojové, neboť zpěvák Thomas Buckner zde nemá úlohu frontmana ani nesděluje texty, ale vytváří společně s flétnistou Robertem Dickem předivo zvuků a krátkých motivků, v nichž mnohdy není poznat, který zvuk pochází z jakých úst.
Robert Dick je jedním z flétnistů, kteří svůj nástroj nejen mistrně ovládají, ale rovněž redefinují a rozšiřují jeho možnosti: pro flétnu je něčím jako pannini pro housle a Hendrix pro kytaru, píše se v tiskové zprávě přiložené k albu. Hyperbola? Po poslechu CD musím říci, že tiskovka nijak nepřehání. Dick hraje na basové flétny, flétnu, kterou si nechal vybavit posuvným náustkem (glissando headjoint) podle vlastního návrhu, a na pikolu a dostává z těchto nástrojů zcela nečekané zvuky: někdy se podobají lidskému hlasu, jindy třeba baskytarovému slapu.
Thomas Buckner v sobě nemá nepříjemné „strýčkojedličkovství“ mnohem slavnějšího Phila Mintona a daří se mu z mého pohledu neuvěřitelné: hrát „na hubu“ a nepůsobit přitom jako Scatman John ani vesnický idiot, ale jako soustředěný tvůrce přesvědčený o vážnosti své věci. V kombinaci s flétnami je jeho hlas navíc vyloženě příjemný a dodává nahrávce dramatičnost a prostor.
Flétna a hlas nejsou v širokém spektru zvuků těmi, které bych poslouchal nejraději, tohle album si mě ale bezezbytku získalo. Zplna hrdla doporučuji: je po technické stránce mistrovské, hudebně překvapivé, podmanivé i zábavné a ani chvíli zbytečně natahované či vařené z vody. Tohle není Bittová a Stivín!