Roby Glod / Roberta Piket / Mark Tokar / Klaus Kugel: Op Der Schmelz Live
Nemu Records (www.nemu-records.com)
Nemu Records se sídlem v Kölnu nevynikají častou frekventovaností (tato deska má teprve číslo12), zato co titul, to vybroušený kamínek do diadému. Platí to i o albu Op Der Schmelz Live, nahraném živě v kulturním centru Op Der Schmelz v luxemburském Dudelange už v únoru 2010 (vyšlo v dubnu 2013). Původně (podle dostupných materiálů) se zřejmě uvažovalo, že bude přisouzeno Roby Glod Quartetu, výkony všech čtyř zúčastněných jsou však natolik rovnocenné, že se vydavatelé rozhodli uvést v záhlaví celou čtveřici jmenovitě. A tady jsou: saxofonista Roby Glod (s altkou i sopránkou) žije v Luxemburku, pianistka Roberta Piket je z New Yorku, kontrabasista Mark Tokar má sídlo na Ukrajině a hráč na bicí Klaus Kugel, známý především z hudebního spřežení s Vjačeslavem Ganělinem, bydlí ve zmíněném Kölnu a může být označen za šedou eminenci (nejen) tohoto kompaktu. Více tedy než o mezinárodní kvartet, existující nejméně čtyři roky, jde o seskupení čtyř sólistů, oddaných přemítavě meditativnímu komornímu jazzu (ostatně stále všudypřítomnějšímu nejenom na tomto labelu), jehož program není sestavován z obvyklých prefabrikátů, nýbrž z intimní, niterné svébytnosti hráčů.
Všech šest skladeb (na čtyřech se podílí Kugel a Glod, na jedné Piket) v rozmezí od šesti do osmnácti minut, zvukově velice plasticky nahraných Borisem Thomém, využívají hudebníci do poslední noty prostoru, který mají k dispozici, aby neprovokativně snuli svá líčení, aby zaujali tím, jak dokážou vynorovat a vypiplat osobité zvukové i souzvukové čarodění od záchytného prodlévání po závodivé tempování s bohabojnou mírumilovností, uhraňující rozemnutostí i s odvažovaným odvazováním. Jemně rozmarný sax (ten i onen), klouzavý, zaoblený, matově hebký i záskočně obhlédající, místy svébytně rozkurážený i osobitě zurčivý, zápolivě podpolný klavír, který vedoucímu nástroji nezůstává nic dlužen, skladby přičinlivě rozhrnuje a štafetově přebírá vůdčí melodii, odsekávaný kontrabas, který se dobírá k odemykanému čtverákování, zakrabaceně dranžíruje skladbu, průdušně ji rozkotává, aby ji mistrně rozhaloval vzlínavými tóny, a i když basa tvrdí i tuto muziku svým vybručovaným vybrušováním a schopností bravurně vybírat zadíravé zákruty, bicí ji občas trumfují, neponechají nikoho ve štychu, jejich nezhrublá šramotivost, roztoužněné výbušninky, souměrně zaplňované podmalovávání sled skladeb vymakaně přitajemňovávají a přispívají svou šátravostí, vrčivostí, odcinkáváním k jejich vygradování; v tom je Kugel mistr.
Jestliže jsem hudebníky uvedl jako sólisty, osvědčují tuto vinětu i v samotném zasólování, které tu neberou jako výslužku ani jako pouhou příležitost pro představení svých dovedností, nýbrž jako zaujaté osobnostní příspěvky k odhalování emotivnosti skladeb, a okamžitě zase veplouvají bez ostychu do souhry – víc: do souhernosti a průhernosti celku v nevirválné semknutosti či rujné usebranosti. Ani samostatná hra rytmického tria se z tohoto závodivě úprkovaného blaženství nevymyká, ale když nad jeho trojrozměrnost vzlétne náletový sax, je vábnivost hudebního líčení bez diskuse. A tak do finišové pásky vbíhají všichni čtyři ve vyrovnané formaci. Bylo by škoda, kdyby toto CD (byť po třech letech po konání koncertu) nevyšlo!