Jak si vybíráte repertoár? Hledáte v aktuální produkci čínských kapel, nebo spíš lovíte v historii?
Obojí. Ale stále převažuje ten revival, tedy starší věci. Hrajeme čínskou bigbítovou klasiku z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Momentálně máme na repertoáru asi třicet písní, z nichž některé jsou staré třeba dvacet let nebo víc. Máme na repertoáru i „fakelore“, tedy to, co Číňané berou jako folklor, ačkoliv víme, že to autentický folklor není. Jsou to zlidovělé písně z filmů, písně takzvaně na lidovou notu. Hrajeme i rockovou verzi Internacionály v čínštině nebo budovatelskou píseň z padesátých let. Vybíráme i nové věci – tedy relativně nové. Já se s s jednou písní třeba seznámil v roce 2006 nebo 2007, ale tehdy už to byla rhythm and bluesová verze původně folkové balady z osmdesátých let. Dvě nejnovější položky, které hrajeme, jsou svým způsobem aktuální v tom, že jsou poměrně nacionalistické až rasistické, ale zároveň jde v Číně o velké hity. Zdálo se nám totiž, že především v období kolem olympiády Čína nebezpečně „hnědne“. Jedna z těchto písní se v překladu jmenuje Číňané (Čung-kuo-žen), což vyzní zajímavě, když to hraje skupina složená ze samých Čechů.
Vůči komu se vymezuje čínský rasismus?
Oni to tedy vnímají jako píseň patriotickou, ale Číňan se v ní vymezuje rasově, je tam odkaz na žlutou pleť, černé oči a černé vlasy. Nepřipouští se možnost, že by Číňan mohl mít jinou barvu pleti, což začíná být komplikované v současné době, kdy se v Číně usazuje čím dál více cizinců a rodí se stále více dětí ze smíšených manželství. V Pekingu vzniklo Ruské město, v Kantonu Africké město, kam se stahují lidé z Afriky. Jejich děti, které se tam narodí, už mají často čínské občanství, jsou to tedy Číňané černé pleti. A čínská kultura toto není ochotná reflektovat. Narazil jsem kdysi na anekdotu, kdy jakýsi cizinec, který učil v Číně angličtinu, zadal studentům esej na téma rasismus. A jeden z nich napsal: „V Číně nemáme rasismus, protože tu nemáme černochy.“ Čínský rasismus ale může mít pozitivní i negativní variantu a neprojevuje se příliš násilně. Pro bělocha to může často znamenat dokonce pozitivní diskriminaci, pokud vypadá jako příslušník národa vnímaného v Číně jako kulturní a prosperující. Projevuje se to například na postoji rodičů vůči partnerům jejich dcer. Je-li to Američan nebo Evropan, většinou nic nenamítají. Černoši nebo Arabové mají mnohem větší potíže.
Pro cizince se v čínštině používá označení lao-waj. Těžko se to překládá, ale toto spojení slov zahrnuje kromě označení kohosi „z venku“ jistou úctu a zároveň familiérnost. Tento výraz se ale nepoužívá právě pro černochy nebo Araby. Kromě toho v Číně existuje rasismus vůči národnostním menšinám a i ten může mít různé podoby. Orientalistické sny, které si Západ promítá třeba do Tibetu, platí v Číně také, je to pro ně jakési vysněné místo. Říkají, že mají k Tibetu pozitivní vztah a nechápou, co Tibeťanům vlastně na čínské vládě vadí. Na druhou stranu třeba vůči Ujgurům mají podobný vztah jako Češi vůči Romům.
Jak Číňané reagují, když Evropan hraje čínskou hudbu?
Samozřejmě jsou poctěni, když se cizinec zabývá jejich hudbou a kulturou obecně. Existuje spousta čínských televizních programů, kde se cizinci předvádějí, jak ovládají bojová umění, kaligrafii nebo zpívají čínské písně. Ty pořady jsou oblíbené, i když už to není taková senzace jako dřív, protože cizinců, kteří tyto věci zvládají na vysoké úrovni, je čím dál víc. Velká pochvala je, když vám Číňan řekne, ty mluvíš čínsky jako Ta-šan, což je čínské jméno jednoho Kanaďana, který mluví čínsky lépe než spousta Číňanů, má vlastní pořad v televizi a je to velká celebrita – mimochodem, je to takový vysoký blonďák.
Pokud jde o hudbu, záleží na tom, o jakou hudbu jde. My hrajeme rock, což je v Číně okrajový žánr. Když Kungpao hrálo v čínské televizi, playlist musel projít kontrolou a nakonec byla vybrána ta nejpopovější odrhovačka.
Co je tedy dnes hlavním proudem čínské hudby?
Je to takový pop, v němž jednotlivé písničky z mého pohledu dost splývají. Největšími hity jsou romantické písně ve volnějším tempu. Neřeší žádné společenské problémy, musí jít o nekonfliktní témata. Muži zpívají takovými hladkými hlasy a cení se, když ty hlasy nepůsobí příliš školeně, spíše obyčejně a průměrně, snad aby se s nimi mohli posluchači lépe identifikovat. Hlavními stylovými vlivy jsou popové verze rhythm and blues, trochu také hip hop. Cizí vlivy většinou přicházejí filtrované přes Koreu a Japonsko, tedy ne přímo ze Západu. Je to hudba masová a zároveň oficiální, podporovaná státními médii, běžně hraná v rádiích a televizních hitparádách. Cokoliv by mohlo navozovat nějaká rušivá témata, je vytěsňováno. To má ale základ v čínské kultuře, protože i staré městské lidové písně byly spíše takové jemnější, k příjemnému poslechu. K tomu patří i fakt, že Číňané moc netancují, tanec nebyl posledních tisíc let součástí tamní kultury. Přesněji, společenský tanec je moderní importovaný jev, jinak tanec existoval pouze v rituálním nebo reprezentačním kontextu, případně v rámci opery jako její pohybová složka.
Kungpao kombinuje západní instrumentář a čínské tradiční nástroje. Je to běžné i v čínské současné hudbě?
Je to čím dál běžnější, a to právě v mainstreamovém popu. Pokud v Číně přijdete do restaurace a slyšíte tam hru na tradiční nástroje, často se jedná o instrumentální verze populárních písní nebo písně zlidovělé. Ale i v rocku je to teď častější, než tomu bylo v devadesátých letech. Nejzásadnější a zakladatelská postava čínského bigbítu Cchuej Ťien využívá vlivy tradiční čínské hudby, jak co se týče nástrojů, tak melodií, které kombinoval s rockem, blues nebo reggae. V jeho kapele hrála důležitou roli citera zheng a většina písní v repertoáru Kungpao, které jsme od něj převzali a v nichž hraji na zheng, ho mají i v původní aranži. Vliv na častější používání těchto nástrojů v rocku a popu měly i technické okolnosti, třeba lepší kvalita snímačů pro akustické nástroje.
Pro nás měly čínské nástroje velký význam, protože Kungpao vzniklo poté, co se dva ze členů vrátili ze stáže v Číně a přivezli si odtamtud nástroje. V současnosti vždy asi polovinu koncertu odehrajeme s čínskými nástroji.
Jste v kontaktu s čínskými muzikanty?
Trochu ano. Cchuej Ťien má dokonce nějaké kontakty na Českou republiku a jedna z jeho bývalých manželek tu pracovala u nějaké firmy. On sám byl na našem koncertě v hospodě Na Slamníku, což je za rohem od čínské ambasády, takže se neustále rozhlížel, jestli ho nikdo nesleduje. Já sám se věnuji etnomuzikologickému výzkumu, takže se pohybuji spíše v akademických kruzích nebo mezi lidovými hudebníky. Ale od té doby, co jsme začali dávat videa na internet, objevují se nám u nich reakce od Číňanů.
Byly obavy Cchuej Ťiena ze sledování oprávněné? Jaký je vztah současného režimu k takovým hudebníkům?
Problémy měli hlavně v devadesátých letech. Teď je to individuální a záleží to na tom, jak moc kontroverzní se který hudebník snaží být. Někdy stačí, že jeho hudba je dostatečně mimo mainstream a má tedy dostatečně malý dopad. Nikdo je pak ani nepronásleduje, ale zároveň ani nepodporuje. Cenzura v Číně neprobíhá formou nějakého vylučování, ale spíš naopak. Když někdo složí dostatečně patriotickou píseň, má větší šanci dostat se do hitparády. Pokud naopak někdo vydá třeba vlastním nákladem CD s vyloženě problematickou písní, tak se prostě nechá ležet na krámech a ono se to v tom moři čínské hudby prostě ztratí. CUI Jian měl problémy se zákazy, ale spíš v devadesátých letech. Sám jsem byl na jednom velkém koncertě v Číně, kde vystupoval on a několik dalších kapel. Koncert se konal na obrovském Stadionu dělníků, kde vládla zvláštní atmosféra. Mezi bloky sedaček, přibližně po dvou stovkách lidí, stály řady policistů, aby se nevytvořil větší dav. Před veřejným vystoupením v médiích či na větším koncertě musí muzikanti předložit playlist ke schválení, a kdo to poruší, může „dostat distanc“ – třeba zákaz hraní v daném městě.
Jak české publikum reaguje na rock z Číny? Bere to jako recesi? A berete to vy sami jako recesi?
Líbí se mi přístup skupiny Laibach, u které člověk neví, jestli dělají parodii, nebo je to myšleno vážně. Když hrajeme českému publiku, většinou naše úpravy opravdu bere jako recesi. Na jedné akci se nám ovšem stalo, že jsme ohlásili, že zahrajeme jednu budovatelskou píseň v punkové úpravě a vysvětlili, o čem je, načež z publika vyskočili dva anarchisti a začali nadšeně tančit. Když jsme stejnou věc hráli v Číně, reagovali na ni hlavně čtyřicátníci, padesátníci, příslušníci starší generace, kteří se začali pohupovat do rytmu. Ti nějak nechápali ironii toho stylového posunu, modernější pojetí jim nevadilo a nehledali v tom nic subverzivního. Byla to prostě píseň jejich mládí. Čínská mládež zase už nechápe ty ideologické souvislosti, současná společnost se totiž ke komunistické ideologii moc nehlásí. Mao ce-tung se dostává na index, dokonce se vyškrtává z učebnic. Na druhou stranu u jeho mauzolea se stále stojí fronta a na venkově se stal regulérní součástí lidového panteonu. Což je zvláštní, protože za kulturní revoluce venkov trpěl nejvíc. Ta situace nejspíš vznikla v důsledku toho, že po vesnicích tehdy chodili komisaři a nutili lidi rušit domácí oltáře s předky. Vesničané zjistili, že když portréty předků nahradí Mao ce-tungem, budou mít klid a oltáře budou moci nechat na místě. Čínské lidové náboženství je synkretické a je schopné do sebe absorbovat různé věci. Dnes to někdy vypadá tak, že na jednom místě je soška Buddhy, k tomu čínský Bůh války a bohatství, vedle je Mao a třeba ještě kalendář s portréty současných politických vůdců.
Místní čínská komunita na nás moc nechodí. Je to i tím, že to jsou lidé, kteří po večerech moc času nemají, protože pracují třeba v restauracích. Kromě toho nemáme podchycenou inzerci ve zdejších čínských novinách – vycházejí tu jedny – a dát si do nich inzerát je pro nás moc drahé. Ale věci se začínají měnit s tím, jak dorůstá generace potomků zdejších imigrantů. Ti na nás začínají chodit. Ale souvisí to také s tím, na jakém místě hrajeme. Zatímco Češi se chodí bavit na pivo, Číňané chodí na jídlo a bigbítový koncert Na Slamníku tedy pro ně moc není. Když jsme u jídla; náš název připomíná to známé jídlo, ale lze to napsat i vyslovit dvěma způsoby, přičemž ten, který používáme, znamená vyhlášku nebo komuniké.
Vybíráte a upravujete repertoár společně, nebo máte nějakou hlavní autoritu?
Hlavního šéfa nemáme. Někdy si dokonce část publika stěžuje, že nemáme frontmana, že se neustále střídáme u mikrofonu. Ale já sám se poslední dobou snažím ještě víc tlačit kapelu do stylizace „sinologického osvětového sdružení“, oddílu kulturní práce, kde tudíž ta hierarchie funguje jinak. Také jsme si museli zvyknout, že hrajeme v různých sestavách, protože členové různě odjížděli do ciziny. Takže jsme schopni hrát jako trio i kvintet.
Myslím, že osvětová funkce Kungpaa je stále větší s tím, jak některé starší hity upadají v zapomenutí. Já mám rád mezi čínskými kapelami řadu těch, které spadají až někam k art rocku a ty v Číně nejsou moc populární. Takže písničky, které zná publikum v Čechách, jsou pro Číňany neznámé. Jako kdyby čínská kapela hrála méně známé písně od Karla Gotta, Visacího zámku a Nohavici.
Někdy si vybíráme vyloženě kvůli textu. Vybral jsem třeba jednu punkovou písničku o tom, jak v je Číně špatný vzduch, protože se v kapele shodneme na tom, že nejvíc nám na Číně vadí právě stav životního prostředí. Některé písničky, které jsme si ale kvůli textu vybrali, nám pak hudebně nesedly, tak jsme je vyřadili. Někdy zase hrajeme píseň, s jejímž obsahem osobně nesouhlasím. To je právě případ některých textů, které působí rasisticky – ačkoliv Číňan by vám řekl, že to tak není. Když ale takovou hraje kapela složená ze samých bělochů, získává ta věc určitý komentář. U některých písní by to tak ale nefungovalo a muselo by se to publiku nějak vysvětlovat. Za ta léta přicházely písně podle toho, co se komu líbilo, bez nějakého plánu. Teď uvažujeme nad tím, že bychom začali dělat určité koncepční bloky písní.
Také jsme začali dělat ještě jiný druh repertoáru. Při nějaké příležitosti jsme improvizovali a vyšly nám z toho Muchomůrky bílé od Mejly Hlavsy, jejichž text jsme pak přeložili do čínštiny. Zápolili jsme dcela s překladem názvu, protože Číňané nevědí, co to jsou muchomůrky. Houby sice jedí, ale do lesa na ně nechodí a u těch jedovatých nemají žádné obecně známé názvy, takže jsme nakonec zvolili Bílé jedovaté deštníky. Pak jsme takto ještě předělali Průšu od Fanánka Hagena a přemýšlíme o tom, co dál podniknout v tomto směru.
V poslední době jsme udělali i vlastní písně, jednu z nich na text básníka známého pod pseudonymem Ukazovák (Š‘-č‘). Text je z roku 1978, jmenuje se Vzteklý pes a jeho pointa zní: „Až já budu vzteklý pes, vykašlu se na lidská práva.“
19. května se bude konat v klubu Futurum koncert k výročí skupiny Kungpao. Více na www.kungpao.cz