- Inzerce -

Rok jubilantů a strašení soudobou hudbou

Tak nám začal rok české hudby, pokud to náhodou někomu uniklo. Rok české hudby je pořádán na oslavu té skvělé skutečnosti, že se někteří naši skladatelé narodili, nebo naopak zemřeli v roce se čtyřkou (případně devítkou) na konci. Na stránkách věnovaných Roku české hudby se dočteme: „Hudba je reprezentativní součástí české kulturní identity. Jména Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Josef Suk, Jan Dismas Zelenka a další, jsou spolehlivými markanty, které lidé rozpoznávají ve světě jako „české“. Výročí všech výše jmenovaných a řady dalších spadají do let zakončených čtyřkou a z tohoto důvodu jsou chápány tradičně a spontánně jako Roky české hudby nejen u nás, ale i v zahraničí.“ Kromě dlouhé řady mrtvých skladatelů ale můžeme oslavit i jednu zcela živou instituci, totiž Hudební informační středisko, našeho drahého vydavatele, od jehož založení letos uplyne padesát let.  

Na Nový rok večer oficiálně zahájila Rok české hudby Česká filharmonie přenášená Českou televizí, takže vše bylo skrznaskrz veřejnoprávní a státotvorné. Uprostřed programu „toho nejlepšího z klasiky“ náhle moderátor, jímž byl sám generální ředitel České filharmonie David Mareček, ohlásil světovou premiéru a okamžitě uklidňoval televizní diváky, aby nepřepínali na jiný kanál ve strachu z náročné soudobé vážné hudby (záznam koncertu bohužel není na stránkách ČT k dispozici, abych mohl citovat doslovně). Světovou premiérou byla ve skutečnosti orchestrální úprava Dvořákových písní, doprovázených původně jen klavírem, hudba vhodná k odpolednímu čaji.

Možná by nebylo nutné věnovat přihlouplému moderátorskému vtípku vůbec pozornost, ale zdá se mi, že pokud je tím moderátorem právě šéf našeho „reprezentačního týmu“ vážné hudby, je to trochu problém. Jasně, v programu České filharmonie soudobá vážná hudba místo nemá, její ředitel by ale nemusel  podporovat nesmyslné stereotypy o nestravitelnosti soudobé kompozice. Rok české hudby je sice věnován v první řadě mrtvé hudbě, ale i ten Dvořák se Smetanou (o Janáčkovi nemluvě) byli kdysi soudobými skladateli. Bude za sto let Rok české hudby připomínat iněkteré skladatele dneška, nebo bude muzeem voskových figurin?


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.