Třetím albem, prvním na prestižní značce Edition Records, se 22. června přihlásilo Roller Trio; zove se New Devices a předcházela jej pověst jazzové události na britských ostrovech. Album to je výborné, ale přelomové určitě nikoli…
Trio z Leedsu způsobilo skutečný poprask svým prvním, eponymním albem; po zásluze bylo nominováno na cenu Mercury Awards za rok 2012. O dva roky později vyšla druhá deska Fracture, jež potvrdila kvality tria. Jenže poté odešel kytarista Luke Wynter a dvojici James Mainwaring (sax) a Luke Reddin-Williams (bicí, syntezátor) posléze doplnil Chris Sharkey, který kromě kytary stejně jako jeho předchůdce ovládá baskytaru a syntezátory. S příchodem tohoto instrumentalisty se ale přece jen zvýšil podíl elektronické složky v soundu tria. Tomu také odpovídá idea nové nahrávky: vyjádření zmateného vztahu mezi člověkem a technologií, která se čím dál více podílí na tvorbě hudby a na komunikaci. Hudba je to tudíž místy temná, ostnatá, hrozivě industriální, onde zvukomalebná, melodická. Trio dokázalo s těmito kontrasty zacházet mistrně, ale jejich minimalistický způsob budování kompozice po celý čas většinou neopouštějí; počáteční vzrušení z poslechu tak postupně opadává, neboť pro posluchače se vývoj té které skladby stane předvídatelný. Ale setrvalá dynamika, energie a občas i strhující instrumentální výkony zabraňují vyprázdnění, potažmo nudě.
Již úvodní Decline Of Northern Civilisation odkrývá (vědomě, či maně) inspirace v minimalismu Terryho Rileye a ještě markantněji raných Soft Machine a osmdesátkových King Crimson. Elektronikou zhutnělé frázování a rytmické figury, riffy saxu a kytarová zahušťování odkazují ovšem k současné vlně tzv. power-jazzových trií. Těch v Evropě přibývá jako hub po dešti a nemusíme za nimi ani daleko za naše hranice; třeba polská scéna je neobyčejně kvalitní (např.Trylobity Group, The Flash!,) a u nás funguje např. česko-norská formace KIAP. Ty se Roller Triu přinejmenším vyrovnají. V čem jsou ale Britové nedostižní, to je tvorba zvukových barev. A to ve všech devíti skladbách. V Milligrammar je to frippovsky kytarové kouzlení, A Whole Volga je vrásněna a špiněna elektronikou v kontrastu s živočišnými bicími, vrstvenými minimalistickými plástvemi v Mad Dryad prorůstá melodický sax a probíjejí se kytarové výkřiky. V kompozici Enthusela burácí basová kytara a rozkvétá elektronicky vyostřená sopránka, The Third Persona je zadumaná, temná, s výrazným motivem, jenž ale slouží jen jako prostředek k vykreslení nálady; vybavil jsem si vyjádření jazzového flétnisty Martina Brunnera, který tento způsob označil jako mlha, nic víc (sic!). Lyrickou ňůejdžovou zvukomalbu v Sever So Slightly naštěstí narušují industriální údery a´la buchar a olizují elektronicky špinavé jazyky, v Nobody Wants To Run the World se střídá dronový spodek se zlomenými rytmy, na nichž vyrůstají kontrapunkticky vedené hlasy tenorsaxu, syntezátoru a kytary. Album uzavírá skladba Dot Com Babel, jež z průzračného klidu dospěje v horečnatý stav; dalo se to čekat vzhledem k názvu, ale ta gradace je vskutku strhující!
Abych to tedy kriticky shrnul: Pokud bude příští album propracovanější, bude to bomba. A přímo jaderná…
Roller Trio: New Devices
Edition Records (https://editionrecords.com)