Co zbyde, když se poslední vzpomínka rozplyne v mlze postupné degenerace paměti? I na to se ptá James Leyland Kirby, který poslední částí projektu Everywhere at the end of time uzavírá dvacetileté zkoumání paměti pod hlavičkou The Caretaker.
Když Kirby v září 1999 vlastním nákladem vydal desku Selected Memories from the Haunted Ballroom, hudební svět ještě nevěděl, co je to hauntologie, zárodky hypnagogického popu teprve klíčily, metody mediální archeologie zajímaly úzký okruh akademiků a v ranku experimentální hudby se nezdálo, že by dominující téma příštích dvou dekád měl být výzkum sdílené paměti. Vše se mělo velmi rychle změnit s nástupem dostupného rychlého internetového připojení, rozvojem P2P sítí, postupným vznikem streamingových platforem a přirozenou reakcí, ve které nové generace hudebníků prolézají nekonečné webové archivy v hledání dříve nedostupných inspirací. Kirbyho vize ohledávání slyšitelné minulosti, formulovaná na prvotině publikované pod pseudonymem The Caretaker, v mnoha ohledech předběhla dobu o dobrou dekádu. Zároveň nastavila vysoký autorský standard, ze kterého Kirby nikdy neslevil, a to jak po tvůrčí tak po badatelské stránce.
Jméno The Caretaker odkazuje ke Kubrickovu filmu Osvícení, z jehož zvukové stopy si Kirby půjčoval první materiál, který podroboval postupnému rozpadu. Dekonstruované šlágry tanečních sálů dvacátých a třicátých let dvacátého století narativně navazovaly na hudbu, která hraje v hlavě hlavní postavy snímku, odsouzené navždy dozorovat prokletý hotel Overlook. Kromě práce s jasnými hororovými konotacemi si tím Kirby vykolíkoval pole, na kterém do letošního jara zkoumal hranice mezi nostalgií a nedůvěryhodnostní vlastních vzpomínek. Estetika salonní orchestrální hudby propůjčila jeho tvorbě zdání familiernosti. Pečlivá producentská práce pak s každým jednotlivým nánosem šumu a digitální simulací neduhů starého gramofonu zpochybňovala, co je vlastně zdrojový zvuk. A s tím i posluchačův pocit, že hudbu, ukrytou někde v nánosech zvukových defektů, důvěrně zná.
Samotné nahrávky ale nebyly jediný produkt, který The Caretaker vytvářel. Při hledání zdrojového materiálu mu rostlo pod rukama množství found footage nahrávek, ze kterých sice používal jen krátké úryvky, zbytek ale poctivě uchovával. Jako autor se intiuitivně snažil dopátrat těžko popsatelných momentů, ve kterých si na něco skoro vzpomeneme, s každou další deskou ale narůstal badatelský přesah jeho tvorby – při konstrukci zvukového prostředí, které zkoumá hranice lidských aurálních vzpomínek generoval archiv nahrávek, které jsou nakonec odsouzeny k zániku. Kolem roku 2006 (a desky Theoretically Pure Anterograde Amnesia začal experimentovat s konceptem rozpadu svého tvůrčího alterega a jeho paměti. Postupně tak opouštěl svět nostalgické fiktivní historie. Namísto konstruování světa, který existuje jen ve vzpomínkách posluchače začal dekonstruovat samotný koncept paměti a jejího záznamu. The Caretaker se tak ze okruhu latentního hororu přesunul do světa dechberoucí hrůzy z toho, jak je definitivní zapomnění slastné.
Na deskách z posledních deseti let The Caretaker rád pracoval s opakujícími se samplovanými motivy, jejichž kvalita se nenápadně měnila, a to tak, že posluchači jakoby jednotlivé zvuky utíkaly mezi prsty. I po několikátém poslechu například skvělého soundtracku k sebaldovské filmové eseji Granta Geea je těžké si vybavit byť ty nejsilnější melodické momenty. Zlom v konceptuálním uchopení procesu zapomínání pak přišel v roce 2016, kdy James Leyland Kirby ohlásil, že The Caretakerovi byla diagnostikována Alzheimerova choroba a poté, co projde všemi šesti medicínsky popsanými fázemi tohoto onemocnění, přestane existovat. S paralelami mezi fyzickým rozpadem paměťového media a amnézií si Kirby pohrával vždy, takto doslovný návod ke čtení své tvorby ale dával málokdy.
Šest částí finálního Caretakerova opusu postupuje podle předem předepsaného scénáře, který aproximuje postupný rozpad vzpomínek a osobnosti pacienta trpícího tímto neurodegenerativním onemocněním. V prvních fázích jen ztěžka tušíme postupně sílící ztrátu paměti, ve finálních momentech jsme svědky naprostého rozpadu jakýchkoliv uchopitelných struktur, ze kterých jen tu a tam vyleze na malý okamžik motiv, který připomíná již přehraný materiál. Závěrečný díl vydaný letos v březnu pak osciluje na hraně totální dezorientace ze ztráty referenčních hudebních motivů a zneklidňujícího blaha, které nastává, když doznívají poslední tóny archivních sborů. Ty vedou k definitivní prázdnotě poslední minuty, ve které dozní praskot gramofonu a hraje jen čisté, digitální ticho.
Mohlo by se zdát, že doslovnost, s jakou Kirby dekonstruuje zvukové artefakty vzpomínek svého alterega hraničí s patosem, badatelská verva, kterou vložil do každé vteřiny šesti hodin Everywhere at the End of Time vytrhává The Caretakera ze spárů trapnosti nebo nudy. Definitivní selhání paměti dvacetiletého projektu doplnil ještě bonusovým, časem omezeným releasem Everywhere, An Empty Bliss. Ten připomíná dřívější fáze Caretakerova života a pravděpodobně vznikl jako poslední veřejný archiv nezpracovaných materiálů, které podle Kirbyho stojí za pozornost.
Everywhere at the End of Time je kromě jiného fascinující několikadiskovou nahrávkou, která mimo svá hlavní témata nenápadně upozorňuje na široké spektrum problémů, které jsou spojené se zdrojovým materiálem. V době, kdy je většina západní společnosti dennodenně bombardována nevyžádanými vzpomínkami vyvolanými algoritmy sociálních sítí, jsou otázky po limitech vlastní paměti, etice sdílených archivů nebo vlastnictví a reálnosti té které vzpomínky palčivější než kdy dřív. Zneklidňující je ovšem hlavně v osobní rovině. The Caretaker si už nebude pamatovat nic, po doznění poslední vteřiny uhrančivé prázdnoty závěrečného tracku Place in the World Fades není možné než nepřemýšlet, které z osobních vzpomínek jsou opravdu naše vlastní a jak dlouho vydrží, než budou přemazány definitivním tichem.
