- Inzerce -

Rozmáchlý, věčný Kyjev

Hold metropoli válkou zasažené země.

Když před rokem začala válka, kyjevský tvůrce elektronické hudby Heinali (Oleh Shpudeiko) svou zemi neopustil a snaží se nadále spolupodílet na jejím kulturním životě. Vystoupením ve lvovském leteckém krytu zahájil řadu benefičních streamů,  na aktuálním albu Kiyv Eternal do svých krátkých skladeb vplétá terénní nahrávky, jež během poslední dekády ve městě, jež mu bylo domovem sedmatřicet let, pozachycoval. Své album koncipoval jako rozloučení s místem a časem, které se již nikdy nevrátí, nikdy nebudou stejné, zároveň jako objetí městu, které jako by – jak píše v doprovodné poznámce – po skončení první vlny útoků „ožilo, dýchalo“.

Terénní nahrávky Heinalimu slouží jako jedna z ingrediencí jedenácti tracků a jde o záznamy městských sounsdcapes i třeba hlášení v tramvaji číslo 14. Vedle nich tu zní řada prskavých ruchů, vše ale podmalovávají pseudoorchestrální rejstříky, jež odkazují k „závažnosti“ klasiky i meditativnosti ambientu, jenž může posloužit jako omluva rudimentární / naivistické kompoziční propracovanosti. Velice často se zde jedná o ruchy opentlené repetice, což Heinali skutečně působivě využije až v závěrečných třech skladbách – nejdelší Night Walk, titulním kusu a závěrečné, bolestně ustřižené Codě.

Kyjev jsem nikdy nenavštívil, nevím tedy, zda album zachycuje genia loci a předává jej dál, nebo jej zachycuje jen pro samotného tvůrce. Do jaké míry má působit (auto)terapeuticky? To musí posoudit někdo jiný. Mým uším zní hudba, již Heinali tvoří, jako ukázkový zástupce žánru, jenž si bere ze zdánlivě neomezených možností digitálních technologií a chce promlouvat na vážná témata. (Mám-li v hudbě beaty, jsem producent a tvořím track, pracuji-li bez nich a rozostřeněji, jsem skladatel elektronické hudby.) Heinaliho album, jež vyšlo na bandcampu i na žlutém vinylu, doporučuji milovníkům darkwave, temnějších kliků a katů, nehladivého ambientu – a třeba těm, jež zaujalo dílo italského Giulia Aldinucciho.

To, co doprovodné materiály deklarovaly jako nejzávažnější aspekt díla, mi nahrávka bohužel nezprostředkovala; působí na mě jako univerzální soundtrack ke smutnění na libovolné téma. Možná jsem to v ní ale pouze nenašel. A možná se ve svém vzdychání mýlím a v některých situacích je dávka patosu namístě.

Heinali: Kyiv Eternal
Injazero (https://heinali.bandcamp.com)


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.