Hlukové dekonstrukce stupňující abstrakci a vyjevující absolutní entropii.
Již od roku 2007 se trojice pražských experimentátorů Jana Klamma, Ondřeje Paruse a Patrika Pelikána snaží obohacovat svými elektronickými vrtochy noisové podzemí. Jejich společná kapela Ruinu využívá takřka opačný přístup než dnes tolik populární harsh noise wall, nehledá tedy toužený extrém v neměnnosti textur, ale naopak v konstantním rozkládání a transformování předchozích stop, ať už produkovaných vlastnoručně či převzatých odjinud. Ke tvorbě elektrifikovaného chaosu si přitom může přizvat i Martina Klappera, jenž si od své videotvorby pravidelně odskakuje i k obsluze magnetofonových pásek a dalších tvořičů hluku v široké paletě českých i zahraničních projektů. Jednu z jejich kooperací prezentuje i takřka hodinu trvající opus Take What You Can and Give Nothing Back, vydaný digitálně i na kazetě labelem Klang-und-Krach. Ačkoli ten nahrávku oficiálně zveřejnil až letos v červnu, materiál na ni byl pořízen již kolem roku 2014, a nám se tak nově naskytla příležitost obohatit se o další střípky z dřívějších etap vývoje těchto alternativních stálic.
Ať už to tak zamýšleno bylo, či nikoli, kryptický název alba replikuje úsloví anglických námořníků pro maximální využití síly mořského dmutí během zajíždění do loděnice. Vskutku, i zde recenzovaný počin se vyznačuje jistou maximalizací předem daných možností a metod. Skrz jeho průběh lze totiž snadno zpozorovat snahu dotáhnout pro Ruinu tak typické zabstraktnění a deformaci do jejich limitům, a to ještě krajnějším než u jiných releasů kapely. Za tímto účelem se Klamm tentokrát ujal kláves upravených circuit bendingem a jiných elektronických přístrojů, Parus se krom dalšího produkování syntetických efektů stal i hlavním vokalistou a Pelikán využil havajskou kytaru i sopránsaxofon. Klapper pak do díla přispěl 6 walkmany a řadou kazet.
Společně hudebníci předvádí své síly ve dvou táhlých kusech pojmenovaných jednoduše A a B. Výraznější rozdíly mezi pásmy budeme však hledat marně. Obě představují závratnou koláž singularit a nahodile rozmístěných drobných vzorců, jež jsou neustále zkreslovány, měněny ve výšce i hlasitosti, kráceny, rozdělovány či někdy i zpětně doplňovány. Celková textura může být přesycena šumivými frekvencemi, nebo naopak může zdůrazňovat prázdnotu minimem použitých elementů a jejich jemností. Ač některé komponenty přesáhnou svým výskytem trvání několika minut (např. chrchlání „jů es ej“, objevující se dokonce v obou skladbách), většina součástí je užita čistě punktuálně na značně malém prostoru. Konstantní proměna signálů přitom jen zřídkakdy umožní poznat jejich pravé zdroje nebo identitu slyšených slov, což vnáší do poslechu i vítaný moment tajemství. Paradoxně, právě díky nepřetržité změně kvality i distribuce zvuků nepůsobí deska rozplizlým a nesourodým dojmem, ale naopak vytváří vnitřně ucelený a kompaktní celek, v jehož švitoření může člověk místy i zapomenout na chaotičnost struktury a abrazivnost jednotlivých fragmentů. V těkavosti a abstrakci materiál jasně překonává dříve vydané nahrávky Ruinu, a ukazuje tak nové hranice (de)kompozičních metod skupiny.
Nejen Martin Klapper, ale dokonce i Ruinu na Take What You Can and Give Nothing Back zkrátka zintenzivňují své stávající postupy a přinášejí ještě závratnější zvukový rozklad. Jejich labyrinty sonických erozí nenabízejí jen příjemný zážitek z členitosti a dynamičnosti textur, ale vybízejí i k detektivnímu pátrání po původu individuálních prvků a jejich postupnému vývoji uvnitř skladeb. A proto je vřele doporučuji k poslechu.
Ruinu ft. Martin Klapper: Take What You Can and Give Nothing Back
Klang-und-Krach (https://klangundkrach.bandcamp.com)