Rupp / Müller / Fischerlehner: TAM
Not Applicable Recordings (www.not-applicable.org)
The Astronomical Unit: Super Earth
Gligg Records (www.gligg-records.com)
Berlínské trio, jež tvoří kytarista Olaf Rupp, trombonista Matthias Müller a bubeník Rudi Fischerlehner, vydalo svůj debut Tingthingk v roce 2011 a pro názvy jednotlivých skladeb použilo výrazy z takzvané „Pidgin English“, což je de facto zkomolená angličtina, kterou se hovoří převážně na ostrově Papua a Nová Guinea. Tento nápad vznikl při mixu, kdy muzikanty napadlo, že se jejich tvorba podobá jakési neproniknutelné džungli. Jejich hudební jazyk skutečně vytváří neologismy založené ovšem na daných vzorcích. Autodidakt Rupp má právě díky svému „nevzdělání“ kořeny v naprosto svobodné improvizaci nezatížené žádným školometským balastem a svou techniku označuje jako analogovou zrnitou syntézu či sonický pointilismus. Jeho spontaneita mu však otevřela dveře k takovým velikánům, jako byli či jsou Lol Coxhill, Paul Lovens, Butch Morris či dokonce John Zorn. V kapele Die Dicken Finger, která bývá označována jako průnik Napalm Death a Ruins, si zase osvojil offroad-coreové postupy a další rozměr mu dodalo i působení v triu Weird Weapon po boku basisty Joe Williamsona a Tonyho Bucka. Müller získal své ostruhy mimo jiné v German-French Jazzensemble pod taktovkou Alberta Mangelsdorffa a cit pro kolektivní improvizaci si tříbí například ve čtyřiadvacetihlavém Splitter Orchester (například po boku Claytona Thomase, Liz Albee, Kaie Fagashinského či Axela Dörnera) a v neposlední řadě se letos zapojil do berlínského bigbandu Satoko Fujii. Fisherlehner dokáže být až (nesentimentálně) romantický (například v duu s pianistkou a zpěvačkou Toniou Reeh), futuristický (v perkusivně-elektronické formaci Fiium Shaarrk) či se do toho pořádně opřít jako v Peter van Huffel´s Gorilla Mask, což je soubor, jehož styl bývá označován jako noiserockfreejazz.
Jejich nový opus TAM byl inspirován dřevěnou podlahou, kterou náhodně objevili – světe div se – v Praze (viz obal). Už sám název, k němuž by vlastně měla patřit i ona šipka, evokuje směřování stále dál a dál. Není to ovšem jeden směr, ale hned za rohem bychom jistě našli další a další odbočky. Není to sice prvoplánově zrovna muzika od podlahy ale řáckou dávku podprahové i nadprahové zemitosti to bezesporu nepostrádá. Rozervaný ambient kopírující povrch plný drobných úlomků a nesourodých a přesto latentně organizovaných částic prachu. Pozvolné krůčky střídá běh i klopýtání, pozastavení se a otáčení se v kružnicích i těkajících přímkách a vlnočarách. Skrumáže geniálních nápadů, které se proplétají, prolínají, přitahují i pozitivně odpuzují. Každý nástroj je využit až do mrtě a neobjevují se žádné šablony. Rupp dokáže být vskutku pointilistický, rozbrkaný, drásavý, exaltovaný i rozmáchlý, Müller střídá vzdušné poryvy s probubláváním a esoterickým zalkáváním se a Fischerlehner duní, cinká, využívá okrajů bubnů a rychlé běhy a veletoče usměrňuje v určitých pasážích do filigránských úderů a plechotání. To vše velice ústrojně zapadá do sebe a nevytváří nahodilý chaos či nervní roztříštěnost. A konec ústí do temných zákoutí a ztrácí se za pomyslnou oponou. K poslechu či ke koupi je album například na bandcampu.
Matthias Müller spojil na počátku nového tisíciletí své síly v duu Superimpose s vyhledávaným sidemanem, bubeníkem Christianem Marienem, jenž se ovšem věnuje i čistě sólovým „exhibicím“ a začasté doprovází nejrůznější performery a tanečníky. V roce 2007 pak přesídlil do Berlína australský světoběžník Clayton Thomas, žák Petera Kowalda a spolupracovník mimo jiné Alexandera von Schlippenbacha, Marylin Crispell, Jona Rose či Mary Halvorson (v Praze se představil v roce 2012 na festivalu Alternativa se skvadrou Thymolphthalein vedenou jeho soukmenovcem Anthonym Paterasem). Slovo dalo slovo, a tak vzniklo power-trio The Astronomical Unit, které debutovalo v roce 2010 albem se signifikantním názvem Relativity na prestižním labelu Jazzwerkstatt.
Jejich novinka Super Earth sestává z dvoudílné suity s podtituly Primor a Anti Matter. První část je aktem zrození, kdy se z hudebního planktonu postupně vytvářejí komplexnější organismy. Je to proces prvotní evoluce (nebo spíš pre-evoluce), která má svůj pomalý vývoj, a tak je intro logicky delší než vyvrcholení. Podobně je tomu i u Antihmoty v druhé části, kde ovšem dochází ke konci k větší kompaktnosti a řádu. Jsou to jakoby dvě strany jedné mince. V obou si však konkrétno podává ruku s abstraktnem. Je to fragmentární mozaika, neboť Thomas není žádný tvrdič muziky, Marien není udavač rytmu a Müller není doprovodná dechová sekce. Vše je rozloženo na anionty a kationty, či spíše do ještě mnohem menších částic. Poslech vás odvede do mimokosmů, které jsou však všude kolem nás.
