Pogus (www.pogus.com)
V letech 1968–1973 vydávali skladatelé Larry Austin a Stanley Lunetta pozoruhodný časopis o aktuální americké hudbě Source: Music of the Avant Garde, některá jeho čísla také s přílohou v podobě LP desky. Po čtyřiceti letech, díky iniciativě Ala Margolise, uzřely světlo světa v ucelené podobě na třech discích citlivé digitální reedice nahrávek, dokumentující důležité období hudebního myšlení, které v hudbě rehabilitovalo improvizaci a namísto odlidštěné hudby z pásu začalo prosazovat empatickou live electronics. Ambiciosní projekt má letos dovršit antologie z textů a partitur, kterou k vydání pod názvem The Source Book připravuje vydavatelství Kalifornské univerzity.
Dramaturgie projektu je vesměs statistická: každý disk pokrývá dvě původní elpíčka, celkem 13 skladeb od 12 autorů. Kromě dnes již klasických kusů experimentální hudby, jako jsou The Wolfman Roberta Ashleyho, Wave Train Davida Behrmana a I Am Sitting In A Room Alvina Luciera, známých z jiných pozdějších vydání, Source nabízí pestrou paletu progresivních přístupů ke zvukům, otevírajících říši hudby novým audio procesům a prostorům bez hierarchizovaných médiových či kulturních omezení. Larry Austin je jako jediný zastoupen dvěma kusy. Intermediální „opera aperta“ Accidents pro elektronicky preparovaný klavír, kruhový modulátor, zrcadla, scénickou akci a světelnou projekci byla napsána pro Davida Tudora, který v ní opatrnými gesty dekonstruuje klasický nástroj, vyluzuje na něm pouze vedlejší zvuky, jež vznikají náhodnými doteky kladívka o strunu. Ryze elektronický kus Caritas vytvořil Austin pro instalaci Agape na Stanfordské univerzitě v rámci projektu s umělou inteligencí; speciální obří skulptury-reproduktory pro 10-kanálovou reprodukci jsou dílem Father Lee Lubberse. Je skvělou ukázkou pionýrských pokusů o strukturální propojení zvuku s obrazem na bázi rodících se digitálních technologií. Pro audiovizuální účely vznikla též kompozice Lowella Crosse, lakonicky označená jako Video II (B)/(C)/(L). Pochází z cyklu Musica Instrumentalis, v němž se autor snažil nastolit korespondence mezi nezávisle generovanými technickými obrazy – zvukovými i vizuálními –, přičemž elektronické hudby je tu použito jako základu pro vizualizaci prostřednictvím televizních monitorů. Pozdější experimenty v rámci stejného cyklu přivedly Crosse k médiu laseru a učinily z něj vynálezce moderních laserových světelných show. Allan Bryant, jeden ze zakládajících členů souboru Musica Elettronica Viva, je představen kusem Pitch Out, zajímavým akustickým experimentem, v němž se naskytující možnosti živé elektroniky mísí s DIY estetikou. Na principu DIY je založen též instruktivní Phlegethon Marka Rienera. Jeho brikolérská realizace nutí interpreta sestrojit si nejdříve z ohybného drátěného věšáku svůj nástroj, jehož tvar pak ovlivňuje zvukovou formu kusu. Moosack Machine Stanleyho Lunetty pochází ze stejnojmenného cyklu zvukových skulptur, v němž autor od 50. let testoval možnosti generování, kombinování a procesování elektronických zvuků ve víceméně samočinných, nepřetržitě hrajících formách. Skladba má dvě části: v první jsou zvuky výsledkem oscilátorů, síťových regulátorů a vstupních senzorů, ve druhé jsou zdroje zvuku ještě početnější a složitější. Ze sonoristického hlediska je to typická ukázka raných zvukových experimentů, akcentující prostorovost a procesualitu. Arthur Woodbury realizoval svůj Velox na počítači a jeho strukturu dodatečně opatřil syntezátorovými efekty. Této genezi odpovídá i výsledná zvuková podoba kompozice – je uhlazenější, vystavěna na efektech a ztělesňuje tehdejší značně romantické představy o artificiálních zvucích a zvukových prostředích computerové budoucnosti. English Phonemes italského experimentálního básníka Arriga Lora-Totina patří do žánru zvukové poesie. Kus byl realizován v rozhlasovém studiu Švédského rádia v Stockholmu a premiérován na tamním významném festivalu experimentální poesie Fylkingen. Je to dekonstruktivní „verbofonie“ pro dva hlasy, navazující na autorovy výzkumy v oblasti fonémiky a sémantiky. Rozmanitou tvorbu Alvina Currana reprezentuje zvukový environment Magic Carpet, inspirovaný strunovou instalací Paula Klerra, ke které Curran přidal zvonkohru a proměnil celý prostor instalace ve vyzývavý hudební nástroj; pro Source na něm nahrál verzi své skladby sám, ale během instalace v římské Galerii Arco D’Aliberti byl nástroj určen pro všechny návštěvníky. Kompilaci uzavírá působivá nahrávka „zvukového rituálu“ Tiger Balm od Anney Lockwood – nádherné manifestace hudebně-environmentálního myšlení této skvělé skladatelky. Konkrétní hudba z pásu se v něm mísí se živými zvukovými a hlasovými akcemi, prováděnými sice podle přesných pokynů v partituře, ale s otevřeným prostorem pro empatickou improvizaci, která je na nahrávce slyšet.
Některé kusy z velkorysého výběru sice po létech ztratily svou údernost, jelikož byly příliš poplatné technologickým aspektům nastupujících elektronických médií, většina z nich však nezestárla. Naopak, skutečnost, že dnes patří do zlatého fondu moderního zvukového umění, je zásluha odvahy tvůrců i prozřetelnosti dramaturgů.