Album The Scent of Voluntaris“ od německého jednočlenného projektu Salò Salon pojednává o vzestupu německé iracionální a existenciální filosofie (Schopenhauer, Klages, Nietzsche…) a o jejím tragickém/pesimistickém životě a přijetí. Posluchač se má připravit na soundtrack k podkopávání či přímo absenci (iluzorní) racionality. Nepodepisující se autor celého konceptu dříve tvořil dark ambient-noise projekt Frostwinter, z nějž se dle jeho prohlášení část nálady přenesla i do Salò Salon, třebaže ten se nese zcela ve víru moderních ideologií a filosofických proudů za nekompromisního noir vizuálu. V poměrně náročně představeném konceptu se to nepříjemnými kvazi-totalitními znaky a symboly jen hemží, ovšem zároveň z určitých ikonografických motivů a titulů skladeb cítím i van pojetí Salò od Piera Paola Pasoliniho (nemusím snad rozvádět). Vzhledem k tomu, že se dřívější díla Frostwinter vztahovala k otázce práv zvířat, tak určité názorové zakotvení umělce vyhrabeme, ve zbytku jsme ale odkázání pouze na vlastní čtení či instinkt.
Přestože na The Scent of Voluntarism padá skutečně mnoho slov, na dostatečnou charakteristiku díla stačí pouze tři, a to navíc začínající na „i“– intenzita, introverze, intelektuálnost. Naskládaná nadýchaná hluková tělesa, či tzv. ambient noise walls (v noisové terminologii okrajový termín, některými vysmívaný, ne však mnou, označující „změkčené“ neměnné stěny ambientních či drone zvuků) vás zkrátka nenechají vydechnout ani na vteřinu, podobně i samply v uších těžknou díky pro mnohé neproniknutelné filosofické němčině. Introverze se v díle promítá v tom smyslu, že jakkoli i ambient, noise a industriál mají někdy potenciál strhnout divoký večírek, „The Scent of Voluntarism“ bude slušet snad pouze temná, opuštěná a hluboko položená knihovna s dobrou akustikou.
O vysoké intelektuálnosti celého počinu už tu pak padlo mnohé, ovšem u žánrů death-industrialu, powerelectronics či martial nezřídka během poslechu zběsile googlíte významy znaků okultních, extremistických organizací či projevy duševních a civilizačních nemocí. Ovšem ambient-industriál prolnutý s na jednu stranu těžkopádným a systematickým, ale zároveň s až magickým a impulzivním myšlenkovým světem, to má už při pouhém pomyšlení punc něčeho skutečně stimulujícího a silného. Jako člověk, který tím není úplně nepolíben, budu pochopitelně z podobného počinu asi odvázanější, ovšem i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále, tak proč ne i toto. Navíc zvuková stopa může sama o sobě výše uvedený myšlenkový svět otevřít těm, kteří by se k němu z pouhého textu asi těžko dostali. Každopádně na tomto albu je Salò Salon ještě o stupeň náročnější, než předchozí velmi povedené dílo Agonal Pessimism, na němž jste mohli slyšet provařenější totalitní/autoritářské hymny a projevy za dunivého a dusivého podkladu s pochodovými vsuvkami. Takže bych radil zůstat v knihovně o hodinu déle a dál si i autorovu starší tvorbu.
Hodnotit pouze hudební stránku celého konceptu je vlastně zbytečné, neřku-li zavádějící. Nejdynamičtěji se hučivý a atmosfericky hlomozící podklad společně s úvodním intenzivním samplem chová v heideggerovské „Kampf und Dasein“, což je vlastně asi jediná skladba, která by se dala z desky vyjmout případně jako „singl“, ostatním kusům by již vytržení z kontextu uškodilo. Vezmeme-li soundtrackovou charakteristiku díla doslova, pak musíme konstatovat naprostý úspěch – The Scent of Voluntarism je stejně těžké, intenzivní, temné, ale zároveň propracované a nekompromisní, jako německá iracionální a existenciální filosofie. Konečně nahrávka ve své ambivalenci zohledňuje alespoň na první pohled těžko překlenutelný rozpor – tím, jak je extrémní a intelektuálně náročná, nebude moci být „pro každého“, ovšem zároveň je z ní cítit jakási podivná otevřenost, takže by vlastně „pro každého“ klidně mohla být, protože přemýšlení svým způsobem bolí dost podobně, jako uši při noisových pásmech.
Salò Salon: The Scent of Voluntarism