Newyorská houslistka, skladatelka, vokalistka a básnířka Sarah Bernstein se ve svém kvartetu spojila s klavíristou Krisem Davisem, bubeníkem Chesem Smithem (tedy se dvěma hudebníky, o jejichž nejrůznějších spojeních se v současné době dozvídáme z mnoha stran) a se Stuartem Popejoyem, obhospodařujícím elektrickou basu nejen zde, ale i v dalším Bernsteinině projektu Iron Dog (kde ještě funguje Andrew Drury; viz alba z let 2010 a 2012). Těch formací je více, například Unearthish s bubeníkem Satoshim Takeishim (album na Phase Frame 2011), Frikativ Quartet (se Scottem Tixierem, Matem Manrim a Rubinem Kodhelim), duo s Kidem Millionsem, se kterým účinkuje na CD Live at Gravesend (2015 Gravesend After Hours) nebo sólová záležitost, používající označení Exolinger. Tyto aktivity mají samozřejmě svá rozlišení, Sarah Bernstein se však všude etabluje jako nápaditá skladatelka, využívající posttonality, polyrytmie, improvizace, sklonu k free jazzu, k dekonstruování, k minimalismu, ke zvukové defloraci, prostě k osobitému ztvárnění mesaliance komorní a jazzové hudby se stopami vývoje obou hudebních proudů.
Tak je tomu i na nejnovějším albu Still/Free se zmíněným kvartetem, vyšlém na přelomu let 2015 a 2016. Hned titulní kompozice, kterou houslistka rozehrává jako rozpomínání na něco blízkého, ztajemňovaného, trvalého, přivábí sametově vlínavou melodií, kterou klavír dointimňuje i prodůrazňuje a bicí s basou podharašují, nicméně celkové vyznění můžeme označit jako něžně střídmé, váhavě jemné a léčivě vstřícné. Ani při dalších skladbách nepůjde o zlomkrční násilnosti; ať je skladba citlivější, citovější, nebo razantnější, Bernstein nikde nic neláme přes koleno, vše uplývá v určité decentnosti a jednolitosti.
Paper Eyes rozednívá klavír v nabádavé improvizaci, ale hned se nad ním rozezpívají hebké housle, ale nešvitoří, spíše se do tématu vhlubinovávají, netroškaří, vedou si svoji sondážní pouť rozčarovávaně i začarovávaně, promlouvají, chlácholí, za součinnosti piana námět ohmatávají. Basa s bicími se střeží, aby je nepřeválcovaly, naopak přispívají k podpoře podmaňujícího, až baladizujícího závěru.
Naopak Cede okamžitě najíždí do úprkového ataku, postbopově hybného a zrytmizovaného. Vše se s neokázalou disonancí sune krok za krokem –pochodově i pohodově, s rozmařilou vystupňovávaností, poddusávanou bicími. Když housle zastoupí klavír, prodlužuje a vynásobuje jejich směřování, bicí hru svádějí do výrazného pohromování a basa se chopí rozbíhavého a rozbíravého sólování. Což je možné zevšeobecnit pro celkový přístup: celá čtveřice se obvykle semkne, rozdělí si úlohy, každý nástroj na několik mžiků přebírá odpovědnost, aby se opět nenásilně seskrumážily a dospěly do rozperného zakončení.
Jak napovídá sám název, Nightmorning v sobě skrývá nočnění i probouzení. Housle tuto obojakost vévodivě protahují, rytmika probleskovává i dotahuje; je to však opětovně basa, která přichvátá s povlovným, nostalgizovaně zamýšlivým sólem, které přejde do houslového nadsazení. To je povelem k akci: všichni vespolek celou situaci zdramatizují, zvýluční a zrozsochatí; víc: uminutě rozjímají s pronikající otřesností, čehož využijí housle, aby vzlétly do výšek a zamístily se tam. Když se posléze zasnoubí s klavírem, bicí je obřemenovávají a proklesťují jim prostor k sebevyjádření.
I 4 = (s ponecháním, jak vidno, otevřeného výsledku) otevírají prostor do předem neočekávaného hájemství a postupně se ho dobírají, situují se v něm a přeskočně je náhalují. Děj tentokrát probíhá propauzírovaně, s prostřípkováváním jednotlivých nástrojů, které se vlichocují i výstřelkují, prubírují, zachvacují i uchvacují, vytěkávavě kolotočují a vymrskávačsky vytěkávají. Když se pak semknou do otevřeného vyúsťování a všichni čtverylkují a prosmyčně vídrholcují, housle akci prochlácholí, klavír si vydluží melodicko dramatickou probíravost a vede všechny průtažně do záskočného přechodu a odmítavého doznění.
Ale to už jsou v Jazz Campu opět na scéně graciézní housle s přerývaným poselstvím a s rytmikou, která je podráží i proráží, housle se neustále vymaňují z tohoto prekérnění rytmiky, jenomže tentokrát nejde pouze o nějakou soubojnost soubornosti nástrojů. Ke slovu přichází Bernstein i jako básnířka; její „propamatovávající“, „hybné, nehybné“ verše, které najdeme v bookletu, proznívají více než desetiminutovou skladbou, prolínají se s vnukavou hudbou, která je provírá, podtrhuje, produsňuje, dotvrzuje a zopakovává až do uminosti a znekonečňování „proti zdi“. Vše se prorychluje, ale nakonec zesynchronizovává a celek zrovnovážní a dospěje do srázného zakončení, neboť „to je snadné“.
Závěr už všechno jenom dopotvrzuje: Wind Chimes jsou skutečně vyvichrovávaně vybuzené, vyvolávaně excitované, vydestilované od vyhledavačského vytěkávání až k obludivému vyřicování. Odhalovačné postludování znenáhla vplyne do odzádešnění.
Sarah Bernstein si nehraje na Paganinku. Její projev je v souladu se zaměřením každé ze sedmi kompozic, mívá své příjemné i přijatelné extravagance, avšak při veškeré svojskosti nemíní nadrůst výkon kvarteta. Ten je homogenní a s výraznými výkony všech – nejen v sólování, nýbrž i v pojetí celku. Obdobnost postupů nebrání tomu, aby každá skladba měla svoji specifičnost, takže škála vyjádření má svou rozmanitost, svá odlišení i svá přibližování. Prostě Sarah Bernstein je osobnost, se kterou musíme počítat.
Sarah Bernstein Quartet: Still/Free
Leo Records (www.leorecords.com)