Sarah Cahill: A Sweeter Music
Other Minds (https://www.otherminds.org)
CD A Sweeter Music, na němž hraje americká pianistka Sarah Cahillová (1960), je pozoruhodné zejména ve dvou ohledech: svým aktuálním protiválečným obsahem (což v takto koncentrované podobě nebývá zvykem v oblasti vážné hudby), a také skladebnou technikou zpracování některých skladeb.
Popud k této kolekci dala sama klavíristka, když jak sama píše, poté, co začala válka v Iráku v roce 2003, uvažovala o setrvalé síle protestní hudby a začala obvolávat skladatele, zvláště ty, o nichž věděla, že mají pevné politické přesvědčení. Toto CD obsahuje tedy 9 z 18 kusů, které Cahillová zadala, přičemž počítá s tím, že zbytek ještě nahraje pro další vydání. Kompozice z tohoto CD také provedla živě jak na premiéře v UC Berkeley, tak při cestách po Spojených státech.
Skladba Be Kind to One Another (Rag) od Terryho Rileye vznikala jako noční improvizace, kterou si oblíbila jeho vnoučata; pro koncertní provedení ji zarámoval spojujícími mezihrami a evolučními pasážemi. Titul pochází od výroku Alice Walkerové učiněném krátce po 9/11: „Musíme se teď naučit být jeden na druhého laskaví“. Podle Terryho se tedy v jeho opusu jedná o výrok (ve smyslu deklarace) pro mír, a jako takový neobsahuje dramatický obsah. To bychom nejspíš jako posluchači potvrdili; čím však skladba zaujme po formální stránce je, že v podstatě velmi plynule a koherentně přechází z pasáží artificiálních do jazzových a naopak.
O své skladbě Steppe Music říká skladatelka Meredith Monk: „Ve Steppe Music jsem se snažila psát pro piano, jako kdybych psala pro hlas – prozkoumávala jsem barvu, texturu, rezonanci, gesto raději než bych se držela svého modálního klávesového stylu. Tento kus je druhem aurální (sluchové) krajiny nebo topografie, kde každá sekce má jiný úhel pohledu od leteckého po mikroskopický“. Skladba zpočátku motivicky připomíná zvony, je zpracována minimalisticky, a staví na akordech v polyharmonii – určitě snáze hratelných na pianu než kdyby měl tyto souzvuky secvičit sbor.
Následuje sedm miniaturních kusů The Peace Dances od Frederica Rzewského. Tvoří Knihu 4 ze série Nanosonát, jež Frederic komponuje od r. 2006 (knih má být celkem sedm). Zpočátku začal komponovat War Dances, ale nešlo mu to, tak přešel do mírových tanců. Sedmý z tanců přitom představoval dárek ke 100. narozeninám skladatele Elliotta Cartera (1908-2012), což je mimochodem sama o sobě dosti zajímavá postava, nejen pro svůj dlouhý život: mezi svojí devadesátkou a stovkou publikoval přes 40 děl, po své stovce 14 dalších. Jednotlivé tance se od sebe stylově ani celkovým vyzněním neliší, přestože v jednotlivých parametrech ano (někde jsou rychlé běhy, jinde pomalé a krátké souzvuky, staccato, trylek, údery, bas proti diskantu, fugato apod.) Písně mají odrážet různé tradiční nápěvy nebo jejich části, což však – alespoň na první poslech – příliš patrné není.
Pokud jde o skladbu War Is Just a Racket, jejímž autorem je Kyle Gann, ta je založená na využití stejnojmenného textu – proslovu generála Smedleyho Butlera z r. 1933, v němž v podstatě kritizuje válečnou mašinerii USA, s tím, že válečné výboje Ameriky byly podřízeny zájmům zvláště finančního kapitálu. Než ovšem dospěl Butler k závěru, že válka je pokoutní obchod, jak by se dal přeložit výraz „racket“, strávil podle svých slov 33 let a 4 měsíce v aktivní vojenské službě u mariňáků. Svůj projev, který by dle mého mínění stál celý za překlad, uzavírá slovy: „Když se na to dívám zpětně, mám pocit, že bych býval mohl dát Al Caponemu pár rad. On byl schopen přinejlepším vést svůj pokoutní obchod ve třech okresech. Já ho dělal na třech kontinentech.“ Poměrně vzácná a následováníhodná sebekritika, není-liž pravda? Kyle tedy na jedné straně vychází z poznatku, že politická hudba je skutečně efektivní pouze s textem, na druhé straně Sarah chtěla sólovou skladbu; vypůjčil si proto techniku, kterou Christian Wolff použil v r. 1971 v Accompaniments pro Frederica Rzewského; při ní klavírista odříkává text normální rychlostí, a akordy spojené s určitými slabikami hraje se slovy, v rytmu determinovaném promluvou. Myslím, že se to i zde podařilo skloubit tak, že se text s hudbou nepřekrývají k tíži jedné či druhé složky.
Carl Stone komponoval Sonamu s ideou pracovat s konceptem spektrality, metaforické i technické. Tímto chtěl zde vyjádřit představu po skončení války, v níž nás straší fyzické pozůstatky, duchové, civilisté a kombatanti. Vzniklo tak spojení akustického piana s živou elektronikou, což nazývá autor po technické stránce „spektrální konvolucí“. Posluchač tak slyší různé pomalu hrané clustery na piano, do nichž vstupují různé elektronicky tvořené pazvuky.
The Long Winter považuje autor Phil Klein za diář hudebních fragmentů, mnoho z nich založených na stejných či podobných tématech, které pak byly posbírány, vybrány a upraveny do celku, jako film s několika vzájemně propletenými narativy. Skladatel si představuje sám sebe v zemi žijící v obklíčení, aby si posléze uvědomil, že skutečně v takové zemi žije, když vzpomíná na svůj prožitek pádu newyorských Dvojčat, což sledoval ze střechy vedlejšího baráku. Proto také první část celkově meditativní Dlouhé zimy se nazývá Crash, tj. srážka, zatímco druhá libozvučnější část Embers, tj. uhlíky, vykresluje stav po srážce.
Skladba Yoko Ono, Toning, jak již název napovídá, je klavírní kus, který se má hrát výlučně pro účely vylaďování a ozdravování těla a mysli interpreta. Z pohledu posluchače to připomíná intonační cvičení; zazní harmonicky akord, následován kvartou hranou melodicky, atd. v různých transpozicích. To vše pod Gándího heslem „Vnější mír je k ničemu bez vnitřního míru.“ Myslím, že tyto „terapie“ však mohou být účinné jedině tehdy, pokud jim člověk věří, což je podmínka nutná, nikoliv však nutně dostačující.
Konečně CD uzavírá skladba The Residents: drum no fife, kterou podobně jako v případě War Is Just a Racket doprovází mluvené slovo, zde ale v mužském provedení. Anonymní autor/autoři textu i hudby skrytí pod jménem The Residents filozofují: „Pokud by život dával smysl, byli bychom již vyhlazeni před dávným časem. Ale není tomu tak, proto zápasíme o živobytí, přijímajíce boj stejně jako život samotný.“
Nejen poslední skladbu, ale i celé CD bych svým hudebním vyzněním i mimohudebním obsahem považoval za ideální pro (nejen) vánoční meditaci, a nevyloučil bych ani jeho užití pro autogenní trénink.
