4AD (www.4ad.com)
Neuběhly ani dva roky od desky Bisch Bosch a Scott Walker je tu s novou nahrávkou, což je na jeho dřívější poměry snad až zbrklé tempo. Tentokrát mu ovšem dělá společnost skupina Sunn O))), tedy pánové Stephen O’Malley a Greg Anderson, věrozvěsti pomalu se valících metalových prodlev. Taková spojenectví vyvolávají velká očekávání a z nich mohou být velká zklamání. Pokud přejdeme možné zklamání domácího posluchačstva ze skutečnosti, že název desky není česky, ale že znamená anglicky „napitý“, můžeme se ponořit do hudby.
Od první vteřiny úvodní písně Brando není pochyb, kdo má v této spolupráci navrch. Bez jakéhokoliv úvodu nás Walkerův hlas vede svými nezdravými a špatně nasvícenými vizemi. Stejně jako na předchozích deskách rozvíjí matoucí příběhy plné odkazů k historii, literatuře či filmu, k nimž v bookletu nabízí i vysvětlivky. Forma písní je vždy určována vypravěčem. V průběhu těch přibližně deseti minut, které má každá z pěti písní, hudba chvíli plyne v rychlém tempu, aby se pak vylekaně zastavila u opakování jedné fráze, či v tichém očekávání toho, co přijde dál. Občas se objeví něco na způsob fragmentárního refrénu, třeba slova „Ho, ho Watanay“ z indiánské ukolébavky, která je ve verzi Pavla Žalmana Lohonky zavrtaná pod kůží několika generací českých táborníků. V písni Herod 2014 získává obraz matky uklidňující dítě výhrůžnější zabarvení. Stejně důležitý jako význam slov je jejich zvuk a Scott si dokáže mistrovsky pohrávat s odstíny přednesu, od ustrašeného šepotu po bojovné zvolání nebo teatrální deklamaci. Zpětně si takto přivlastnil závěrečnou Lullaby, kterou napsal původně pro německou zpěvačku Ute Lemper na její album Punishing Kiss již v roce 2000.
Na první poslech je hudba méně pestrá než na Walkerových vlastních albech – elektrické kytary se zdají dominovat a potvrzovat očekávání, že jde o prosté spojení Walkerova hlasu s typickými zkreslenými plochami Sunn O))). Postupně se ale odkrývá mnohem pestřejší scenérie a ukazuje se, že páni metalisti dokáží pracovat s více než padesáti odstíny černi, k čemuž napomáhá i fakt, že Walker do studia dorazil s některými ze svých dlouholetých spolupracovníků. Analogové syntezátory, trubka, cinkání kovadliny, švihání biče a jako veledůležitý prvek také ticho, nad nímž zpěvákův hlas zůstává viset. V mixu písně Bull je schován hlas skotské písničkářky Dot Allison a ve stejné písni dostávají prostor agresivně rozjeté bicí, což je prvek pro SunnO))) spíše cizorodý. I ony elektrické kytary se objevují v různých rolích: kromě statických ploch se rozběhnou k melodickému riffu jak z nějaké popové odnože metalu osmdesátých let, jindy úsečně odsekávají atonální akordy nebo jsou všelijak škrábány a skřípány.
Hudební zklamání se u Soused rozhodně nedostavuje. Spíše než o spolupráci rovnocenných partnerů by se ale dalo mluvit o nových muzikantech, které si Scott Walker pořídil do své kapely. Laťka propracovanosti a působivosti je od desky Bisch Bosch nastavena vysoko, že ve srovnání s ní je nová deska přeci jen mírně jednobarevná. Temnota, jíž je napitá, ovšem stále má stále vysoké promile uhrančivosti.
K písni Brando natočila video režisérka a choreografka Gisèle Vienne, která již dříve spolupracovala s projektem Stephena O’Malleyho KTL.