Scott Walker: Bish Bosch
4AD (https://4ad.com)
Mé první setkání se Scottem Walkerem zprostředkovala kdysi dávno píseň The Seventh Seal, tehdy ovšem v podání syntetických kýčařů In The Nursery. Nadchla mě, ale teprve o pár let později jsem objevil kouzlo originálu z roku 1969 a Walkerova hlasu, který v této krásně vygradované písni přezpíval obsah Bergmanova filmu Sedmá pečeť. Někdejší hvězda popového mainstreamu, která v šedesátých letech v triu Walker Brothers (kteří nebyli bratři a ani jeden z nich se nejmenoval Walker, Scott je vlastním jménem Noel Scott Engel) v popularitě zdatně konkurovala Beatles, se rozhodla opustit snadné písničky a stáhla se do ústraní, v němž začala vytvářet vlastní svět. (Podobný proces opouštění populárních forem můžeme v posledních letech sledovat u zpěvačky Björk.) V mnoha ohledech je „nový“ Scott Walker (řekněme od osmdesátých let) vzdálený světu populární hudby, jak je to jen možné. Písňová forma je rozebrána na kusy a přestavěna do bizarních tvarů, místo efektních smyčcových aranžmá doprovázejících ho v hitech pro dospívající dívky se mísí kakofonické plochy, agresivní zvuky nebo naopak dlouhé pauzy a doprovod redukovaný na minimum. Co na druhou stranu zůstává, je Walkerův mohutně znějící hlas. V současném popu středního proudu by zněl nepatřičně, jako by patřil spíše do éry Franka Sinatry.
Na své sólové dráze Scott Walker s alby šetří: Po čtyřech ze šedesátých let vydal jedno v osmdesátých, jedno v devadesátých a minulé, The Drift, v roce 2006. Právě na něj Bish Bosch celkem plynule navazuje temným surrealismem zvuků i textů. Ačkoliv po celou úvodní píseň See You Don’t Bump His Head udržuje kontinuitu dupot elektronického basového bubnu, jinde se během jedné písně vystřídá několik kontrastních ploch: dva opakované tóny na cembalu, hardrocková rytmika, dva takty na mandolínu, bicí sekce z brazilského karnevalu. Vedle klasických nástrojů a trochy elektronických efektů jsou vytěženy méně obvyklé zdroje jako rytmizované prdění a velice efektně využité broušení mačet. A orchestrální smyčce i žestě, místy jako vypůjčené od Iannise Xenakise, nevytvářejí popovou přikrývku, ale agresivně penetrují ucho. Desetiminutovou Epizootics!, rytmicky nejrozjetější kus na desce, zahajuje naštvané bručení basklarinetu, v Pilgrim stojí hudba výhradně na víření několika bubínků, jen jednou přerušeném drhnutím kontrabasu.
Může to nějak smysluplně držet pohromadě? Ano, může a je to zásluha hlasu, který nad vším ční. Jako by zpěvák stál bez hnutí na scéně a kolem něj se přesouvaly kulisy. Proti množství instrumentálních zvuků stojí jeho hlas bez jakýchkoliv efektů (s výjimkou dvou krátkých pasáží s echem) a vypráví. Není to již přímočaré vyprávění jako v roce 1969, ale stále je za každým textem cítit příběh, ať je to o posledním dni rumunského diktátora Nicolae Ceausesca a jeho ženy, nebo o Zerkonovi, dvorním šaškovi Huna Attily. Základní téma je skryto pod vrstvou odkazů k historii, náboženství, vědě atd., které mohou zvědavci dešifrovat a lovit v internetových encyklopediích, ti ostatní poeticky domýšlet. Vrcholně poetické formulace se nevylučují s fascinací tělesnými detaily a pochody, posvátno s brutalitou. Walkerův přednes dává svou kultivovaností vzpomenout na vlastní popovou minulost, i když melodie, v nichž se pohybuje, v sobě nemají nic z tehdejší přehlednosti a pravidelnosti. Jsou to litanie, trochu liturgická deklamace, trochu „Sprechgesang“ – mluvozpěv hudebního expresionismu počátku 20. století (srov. Pierrot Lunaire Arnolda Schönberga).
Celé album působí jako jeden monolitický celek, navzdory tomu, kolik zvuků kolem našich uší v jeho průběhu proletí počínaje úvodním strojovým bušením a konče rolničkami a zvonkohrou hrající zprofanovanou vánoční melodii na konci The Day the Conducator Died (An Xmas Song). Bish Bosch je hudební exkurzí za démony lidské duše, není to hudba pro každodenní relaxaci. A také je to výjimečné dílo, které mezi letošními nahrávkami nemá v dotaženosti a umělecké odvaze konkurenci.
P.S.: Bish v názvu je hovorová zkomolenina anglického „bitch“, Bosch je Hieronymus. Zkoušel jsem si představit, jak se Karel Gott odhodlá k radikálnímu kroku a nazpívá desku nazvanou Kua Mucha s texty Pavla Zajíčka a orchestrálními aranžemi Mirka Srnky. Pak jsem uviděl plakát na Gottovo turné nazvané po výrobci hnojiv. To už se dá brát jako vykročení.