vs. Interpretation, festival odvážného umění, se bude konat od 27. dubna do 1. května 2016 ve Studiu Alta a na dalších pražských scénách, mezi jinými v divadle Alfred ve dvoře, ve Veletržním paláci Národní galerie aj. Letošní vydání festivalu, pořádaného nadací Agosto Foundation, se opět zaměří na zvukovou improvizaci a nabídne také související diskuze a dílny. Festival rozšíří svůj interdisciplinární dosah na další média, jakými jsou pohyb, zvukové umění, film, výtvarné umění a nové přístupy v hudební skladbě.
Vystoupení jsou propojena několika koncepčními liniemi. Jednou z nich je představení rostoucí libanonské scény zrcadlící rostoucí scénu domácí, které do Prahy přivede několik z průkopníků improvizační hudby na Středním Východě, Mazena Kerbaje, Sharifa Sehnaouie, Raeda Yassina a další. Posledně jmenovaný a Paed Conca, ve spolupráci s místním dechovým ansámblem, také představí svůj projekt Praed+, který je příkladem záměru vs. Interpretation spojovat činnost mezinárodních umělců s místními uměleckými komunitami. Ve stejném duchu uvede Christof Kurzmann (Rakousko) v premiéře novou skladbu ve spolupráci s Pražským improvizačním orchestrem v rozšířeném mezinárodním obsazení. Uznávaný tanečník Julyen Hamilton (Velká Británie) obdobně uvede svou novou práci za pomoci mezinárodních i místních tanečníků a hudebníků. Festivalový program, jenž bude ve své finální podobě zveřejněn počátkem února, čítá na čtyřicet umělců, mezi nimiž najdeme větší i menší hvězdy zahraniční i domácí provenience. Namátkou: Andrea Parkins a Bob Ostertag z USA, Lê Quan Ninh a Jérôme Noetinger z Francie, Tony Buck a Steve Heather z Austrálie, Andrea Neumann a Ute Wassermann z Německa a mnoho dalších.
Některým z hvězd přehlídky věnuje HIS Voice prostor v sérii osmi článků, s nimiž se ode dneška až do začátku festivalu budete setkávat ob úterek. Jelikož libanonská scéna bude mít během festivalu nejčetnější zastoupení, začneme degustací archívu (tedy aktualizovaným článkem z tištěného HIS Voice), který stručně představí libanonskou scénu a více se věnuje Sharifu Sehnaoui.
Kytarista…
…Sharif Sehnaoui (spolu s trumpetistou Mazenem Kerbajem) patří mezi nejdůležitější hybatele libanonské experimentální a improvizační scény. Nejenže je sám aktivním hudebníkem koncertujícím kromě arabské části světa často po Evropě a USA, ale je duší jedinečného a jediného na improvizaci zaměřeného arabského festivalu Irtijal (koná se každoročně na jaře v Bejrútu) i vydavatelství Al Maslakh, jež „publikuje to nepublikovatelné na libanonské umělecké scéně.“
Sharif Sehnaoui pochází z rodiny, kde láska k hudbě a vůbec umění je něčím naprosto samozřejmým. Všechny děti rodu dostávaly lekce klavíru. Po několika generacích byl však Sharif první, kdo se hudbou začal zabývat seriózněji. Během libanonské občanské války se jejich rodina musela několikrát stěhovat, což s pianem nebylo nikdy snadné, takže klavír nakonec zanechal svému osudu a zhruba ve čtrnácti letech se oddal kytaře. Zprvu hrával své oblíbené rockové písně. V Paříži, kam odešel ve svých osmnácti, začal objevovat jazz a postupně také free jazz, až přes Johna Coltranea a Cecila Taylora (jehož obdivovatelem se stal na několik let, během nichž kupoval a poslouchal vše, co šlo sehnat) dospěl k Peteru Brötzmannovi, Evanu Parkerovi a AMM a improvizační minimalistické scéně.
Důvodem k přestěhování do Francie nebyla nějaká vlastní touha, nýbrž pragmatická reakce na realitu v ulicích Libanonu devadesátých let. „Původně jsem Libanon opustit nechtěl, ale v té době byly všude vojenské kontroly a mně se několikrát stalo, že jsem se s nimi dostal do konfliktu. Po jedné takové noci, kdy mě opravdu těžce zbili (zlámaná žebra, poraněné vnitřnosti) a navíc jsem skončil ve vězení za urážení armády, jsme se s rodinou – poté co mě s největším úsilím a s nasazením vlivných kontaktů dostali na svobodu – domluvili, že pro mě bude lepší jet studovat do zahraničí.“
Kromě hudby studoval Sharif Sehnaoui filosofii, přičemž hlavním předmětem jeho zájmu byl čas. „Zajímal mě koncept času, jak mu rozumět v našem moderním světě, s odhlédnutím od klasického lineárního pojetí. Na improvizaci mě jednak bavila svoboda a nekonečné možnosti, které poskytuje, ale taky mě fascinovalo vnímání času při improvizaci. Jako příklad můžu uvést jeden koncert Freda Van Hovea – hrál hodinové nepřerušované sólo a já byl tak uchvácený, že jsem vůbec netušil, jak dlouho už hraje a jak mezitím plynul čas, protože ten proud hudby se zdál být úplně mimo členění času, nepravidelný a elastický… Později tento koncert vyšel na Potlatch Records pod názvem Flux.“
Improvizace tedy pro Sharifa znamená osvobození od nejrůznějších pout, což s sebou přirozeně nese i větší rizika. „Člověk nemá žádnou záchrannou síť a přitom se neustále pohybuje na hraně, kdykoli může spadnout, a tohle riziko si nese pořád s sebou, dokud ho nezačlení přímo do své hudby a nesetře hranice mezi zvukem a hudbou, přesností a chybou, krásou a škaredostí…“
Zřejmě i několikaletá posedlost pianistou Cecilem Taylorem měla vliv na to, že Sehnaoui při své hře používá akustickou kytaru spíše jako perkusivní nástroj než jako klasický drnkací strunný nástroj. Kytaru má položenou na klíně a někdy ke hře užívá různé paličky (některé navíc vpreparované mezi struny), jindy kovové ladičky, kterými různě rozvibrovává části kytary. Běžné je pro něj též užívání kovových válečků, jimiž přes struny na různých místech kytary přejíždí. Přirozená je pro něj i hra na tělo kytary, kde se v rychlém tempu střídají údery paličkami do strun a dřevěné desky, čímž se vytváří iluze dvou nástrojů. Když hrál v roce 2012 Sharif Sehnaoui na podiu nickelsdorfských Konfrontací, dosáhl v určitém momentu tak nečekaného basového tónu, pro kytaru naprosto netypického, že někteří diváci se chodili dívat blíž, aby zjistili, jak je to možné. Mnohé z těch zvuků ve skutečnosti nevytváří přímo úder na struny, vznikají jako vedlejší efekt ve zbytku jejího těla.
Než ale Sharif dospěl do stadia, kdy je schopen takovéto „efekty“ přirozeně zakomponovat do své hry, musel intenzivně zkoušet a hledat. Sám k tomu říká: „Když jsem začínal, měl jsem rád různé rockové a jazzové kytaristy a nechtěl jsem sice znít jako oni, ale musel jsem se naučit hrát. Jakmile jsem objevil možnost rozeznít kytaru jinak, začal jsem všemožně experimentovat. Inspirace přicházely různé. Ovlivnilo mě například to, že Cecil Taylor popsal piano jako osmdesát osm naladěných bubnů, nebo když jsem viděl Barryho Guye bubnovat paličkami na struny kontrabasu preparovaného pomocí železných tyčí. Dlouhý proces pokusů a omylů, hledání nových zvuků, nových technik nebo jiných způsobů hraní starých technik nesmí nikdy skončit. Pravým kouzlem improvizace je nikdy nepřestat zkoušet a hledat. Postupem času jsem zjistil, že rozvíjení těchto nápadů až do dosažení nové úrovně mistrovství je přirozeným rozšířením počátečního improvizovaného přístupu. Hrál jsem perkusivně pomocí čínských hůlek už od poloviny 90. let, ale v roce 2008 jsem tuto techniku začal cvičit přinejmenším čtyři hodiny denně. Dělal jsem schválně technicky velmi náročná cvičení, dokud se mi nezačala dařit. Hůlky musely mít tu správnou hmotnost a rovnováhu. Zkoušel jsem, jak široké spektrum zvuků můžu vytvořit se základní výbavou sestávající z akustické kytary, páru jídelních hůlek, dvou měděných tyčí a kovové ladičky. Vynořovaly se stále nižší a nižší tóny. Akustická kytara umí vážně překvapit, netušil jsem, že bude možné z ní dostat tolik různých tónů a zvukových vln, které si s ní běžně nespojujeme.“ Nutno podotknout, že díky natolik intenzivnímu cvičení si bejrútský kytarista poškodil zádový sval a na několik měsíců měl doktorem přísně zakázáno hrát.
Další klíčovou postavou libanonské scény volné improvizace je Mazen Kerbaj, s nímž Sharif chodil do školy. Spřátelili se však až o něco později. „Asi jsme se skamarádili proto, že jsme v poválečném Bejrútu oba hledali něco jiného, než co se nám právě nabízelo, něco intelektuálně náročného. Mazen kreslil komiksy a zoufale pátral po něčem, co by stimulovalo jeho kreativitu a posunulo ho dál. Přitom v té době v Bejrútu opravdu nebylo snadné se něčeho chytit, skoro nic nefungovalo, ještě nebyl internet, chyběly tam obchody s muzikou a knihami, téměř se nehrála živá hudba. Mazen měl od svých rodičů představu, jak dynamický býval umělecký život v zemi před válkou, protože jeho otec byl skvělý herec v avantgardně laděném divadle a jeho matka malířka a umělecká kritička. Daroval jsem mu jeho první trumpetu, levnou studentskou Yamahu. Zůstali jsme v kontaktu, i když jsem odjel do Paříže, navštěvovali jsme se, jak jen to situace dovolovala, a poslouchali jsme a hráli co nejvíc hudby.“
Okolo obou kamarádů se vytvořila skupina asi dvanácti hudebníků, kteří společně improvizovali a různě experimentovali, za zmínku stojí především Christine Abdelnour nebo Abdallah Ko. Ostatní však postupně odpadli a věnují se jiným věcem, zato se však objevili dva spříznění muzikanti, jenž svým způsobem hraní velice dobře zapadali do jejich stylu. „Nezávisle na nás měli podobné hudební zájmy, a když jsme začali být známí, prostě přišli a říkali, že si chtějí zahrát, protože hrají podobně jako my. Nejdřív jsme jim nevěřili, ale skvěle se osvědčili.“ Byli to Charbel Haber (kytara) a Raed Yassin (kontrabas). Tak vzniklo tvrdé jádro libanonské improvizační scény.
Kromě standardních spoluprací ve světě volné improvizace najdeme Sehnaouie nejčastěji právě po boku libanonských přátel. Akustické A trio s Mazenem Kerbajem a Raedem Yassinem, jejichž výsledná sonická struktura je protkaná uchu snadno rozpoznatelnými rytmickými linkami (nejčastěji perkusivního charakteru, jak jinak); případně audiovizuální projekt Wormholes s Kerbajem, který zde tvoří obrazovou část na skleněném stole pomocí inkoustu, rozpouštědel, vody a různých štětců.
Netradiční jatka
Počátky festivalu Irtijal (v překladu „improvizace“) a stejně tak i vydavatelství Al Maslakh (v překladu „jatka“) mají společného iniciátora, kterým byl především Mazen Kerbaj, rozhodujícím faktorem se však stal zážitek z cest. „Mazen pořád mluvil o tom, že bychom měli pořádat v Libanonu koncerty, ale mně to připadalo jako hodně špatný nápad, jimiž bychom proti sobě poštvali místní diváky, protože by nechápali, co to děláme, a možná by nás i začali ohrožovat za kažení tradic. Na konci devadesátých let jsem ale hodně cestoval po Evropě se stanem a dostal se i na festival Konfrontationen v Nickelsdorfu. Právě tam mi došlo zcela jasně, že chci začít dělat festival v Libanonu, a to za každou cenu. Přípravy nám trvaly pár let, ale Irtijal spatřil světlo světa v roce 2001. O pár let později jsme založili Al Maslakh, také jako důsledek Mazenovy touhy dostat do země, v níž žije, hudbu, jakou chce. Ze začátku jsme si všechny události a produkce financovali sami, ale během let se festival pěkně zavedl a dnes je nejstarším hudebním festivalem města Bejrútu, který navíc dostává podporu z různých fondů a institucí. Ale i nadále je to boj.“ Sharifovy obavy, které měl před založením festivalu, nebyly vůbec liché. „Publikum na našich koncertech zprvu reagovalo spíše s nepochopením, byli šokovaní nebo se nám smáli, případně nás obviňovali z ničení hudby. Říkali třeba, ať se nejdřív naučíme hrát, než začneme vystupovat na veřejnosti. Sál nikdy nezůstal do konce stejně plný, jako byl na začátku. Lidé se při produkcích bavili, šeptali si nebo se smáli, uráželi nás při hraní, v tisku a na internetových fórech. Důležitou podporu nám ale poskytl Jack Gregg – postava raného free jazzu v USA i Evropě, který ale skončil v Libanonu na jazzových standardech a doprovázení lokálních hvězd jako byl Fairuz. Byl ovšem respektovanou osobností a rozuměl tomu, o co se snažíme, což nám velice pomohlo. Dnes už je to mnohem lepší, naše hudba si získala značný respekt a vypěstovali jsme si i docela silné publikum, stejně jako experimentální scénu: zvýšil se počet hráčů, stylová pestrost i celková úroveň.“
Díky vytrvalému nasazení se tedy podařilo v Libanonu rozjet novou tradici navzdory silně zakořeněné tradiční hudbě, která připouští improvizaci pouze v rámci pevně stanovených pravidel a zcela volná forma nekonvenčního přístupu k hudebním nástrojům je jí úplně cizí. Nemalou měrou domácí scéně pomohl pravidelný import světových hudebníků, kteří hrají spolu s místními.
Když se podíváme na aktivity klíčových libanonských improvizátorů, zjistíme, že nezanedbatelnou roli v nich hraje i humor. Ať už jsou to Kerbajovy kresby (jež tvoří nedílnou součást obalů vydavatelství Al Maslakh či plakátů festivalu Irtijal), samotné pojmenování vydavatelství Jatka nebo v neposlední řadě soubor Johnny Kafta Anti-Vegetarian Orchestra. Jejich propagační plakáty většinou obsahují fotografii hudebníků v řeznických, silně zakrvácených zástěrách (někdy s hudebními, jindy s řeznickými nástroji), což v očích některých citlivějších duší vyvolává odpudivé reakce. K tomu Sharif Sehnaoui již jen dodává: „Nesmíme se brát tak vážně, ale promluv si o tom s Mazenem, to je jeho téma číslo jedna!“
Na festivalu vs. Interpretation vystoupí Sharif Sehnaoui spolu s Mazenem Kerbajem, Christinou Abdelnour a bubeníkem, kterého v Čechách poslední roky vídáme hlavně během vystoupení tria The Necks, Tony Buckem. Ten tvoří proměnlivou složku kvarteta Rouba3i, do kterého si libanonská trojice zve vždy hostujícího perkusionistu.