Italský one-woman projekt operuje na temněambientní straně poprůmyslové hudby a šarmu má na rozdávání stejně jako talentu.
Ačkoliv charismatická Italka Alice Kundalini aktivně tvoří své znepokojivé hudební výlety už od roku 2014, přiznám se, že mou pozornost upoutala až albem Midori z roku 2018. Tuto desku, stejně jako aktuální počin Huntress, vydal respektovaný anglický label Cold Spring Records a tehdejší materiály vskutku nepřeháněly, když označily She Spread Sorrow za nadějný projekt, který spíše než o rozvíjení klasických postupů temnější a extrémnější tváře industriální hudby usiluje o vlastní specifické hudební vyjádření. To ovšem neznamená, že bychom v její hudbě nezaslechli nic z odkazů na blízkou či dávnější minulost temně elektronické scény.
Sama Alice má v tomto směru ve své domovině rozhodně na co navazovat, ať už jsou to jména jako Maurizio Bianchi, Pieorpaolo Zoppo nebo Marco Corbelli, jehož Atrax Morgue se do celkového přístupu She Spread Sorrow podepsal asi nejvýrazněji. Krom legend apeninského poloostrova ovšem nebylo obtížné slyšet na Midori i stopy po takových Anenzephalia, ambietních poloh Grey Wolves či dokonce přístupnější období Prurient (zejména kolem desky Frozen Niagara Falls). Toto všechno tvořilo poměrně zajímavou, atmosferickou a docela i posluchačsky vděčnou směs, na níž si pochutnali i fanoušci méně extrémních hudebních poloh, naštěstí ovšem bez laciného podbízení se obecnému vkusu (je li v souvislosti s extrémní elektronikou vůbec možné o něčem takovém mluvit). Stejně jako na Huntress i na Midori byl velmi výrazným prvkem paradoxně poměrně minimalistický hlas na hranici šepotu a kradmého vyprávění, který celému albu a vlastně i projektu přidal na zapamatovatelnosti a osobitosti. Ovšem tam, kde bylo album Midori hledačské, nastupuje novinka s přeci jenom konzervativnějším a přímočařejším výrazivem i kompozicí.
I zde zůstává hlavním výrazový prostředkem minimalisticky položený vokál, ovšem tam, kde si Alice Kundalini na předchozí desce dovolila i sem tam přístupnější pasáž či zasněnější ambientní postup, přichází na Huntress ke slovu spíše odlidštěná elektronika a nekompromisní syntezátory dávající vzpomenout spíše na klasické hymny Hamburger lady či Not your country. Tento obrat ke konzervativněji a zároveň temněji pojaté elektronice nepřichází náhodou, jelikož má deska dle dostupných promo materiálů výrazně znepokojivější hudebně/ideologický koncept. Schizofrenní příběh „lovkyně“, dívky jménem Blue, provází posluchače celou kolekcí a otevírá mu její nitro ve vztahu k jiné ženě, její vrstevnici i kořisti. Pocity spojující nenávist a sympatii, lhostejnost i empatii, bolest i odpuštění, zatracení i vykoupení, to vše slouží jako ideální platforma pro rozvíjení dusivých dark ambietních či až hlukově elektronických kompozic.
Dříve sloužil hlas Alice Kundalini spíše jako průvodce po umělecky hledačských putováních, zde se stává aktivním protagonistou, zvukovým nástrojem vhodně doplňujícím neurotické, minimalistické plochy, tu a tam okořeněné kovovým hlukem, subbasovým výpadem či nějakým tím přímočarým rytmem. Posluchači tak přijdou na mysl právě klasikové extrémního industrialu, jako Atrax Morgue, Grey Wolves, Anenzephalia nebo okultního ambientu typu Melek-Tha, MZ.412 popřípadě až něco ze starých Throbbing Gristle. Žádné z těchto jmen by však u posluchače nemělo invokovat konkrétní hudební představu, jelikož Alice Kundalini v tandemu se svým životním partnerem Lucou Sigurtou, jenž se postaral o technickou produkci alba, dokáže s úspěchem využívat postupů zděděných po klasicích extrémních žánrů, aniž by se uchýlila k přímé citaci či výraznějšímu připodobnění se. Vše, co She Spread Sorrow na Huntress vytvářejí, je velmi specifický a charismatický hudební mix, který si přes jasnou „genetiku“ uchovává vlastní unikátní tvář.
Ať už je to produkcí, silným jednotícím konceptem či větším soustředěním na konkrétně znějící pasáže, deska Huntress mi přijde celkově propracovanější, syrovější a svým způsobem i atmosferičtější, než její vysoko hodnocený předchůdce. Je nepochybně příjemné slyšet, že si služebně mladší tvůrci dokáží stále nacházet své unikátní vyznění i specifickou tvář, která jejich díla učiní v časovém kontextu dobře rozpoznatelnými; o to lépe, když i kompoziční a konceptuální stránkou věci mají nepochybně co říci.
Doprovodný text vydavatele hovoří o Huntress jako o výsledku více než tří let studiové práce a za sebe mohu říci, že je to výsledek vynikající. Navzdory tomu, co by člověk u tak dlouho vznikajícího díla z ranku extrémní elektroniky čekal, nepůsobí vůbec přeprodukovaně, ale naopak se drží velmi syrového a místy až minimalistického, o to však účinnějšího vyznění. K mé spokojenosti se She Spread Sorrow ve studiu věnovali spíše cizelování a osekávání než hromadění nápadů, zvuků a technických fines. Výsledkem je sebevědomá, originální a poutavá nahrávka, která sice možná nenadchne eklektické experimentátory, ale všem temným duším dopřeje bezmála čtyřicet minut nevšedního spojení dark ambientu, industrialu a power electronics v nejlepší tradici originální italské postindustriální scény. S klidným svědomím mohu tedy na závěr konstatovat, že milovníkům klasiků i novátorů italského či šířeji evropského post-industrialu by deska Huntress rozhodně neměla uniknout.
She Spread Sorrow: Huntress
Cold Spring (https://coldspring.co.uk)