Kultura posedlá minulostí
Simon Reynolds – Retromania: Pop Culture’s Addiction to its Own Past
(496 stran, Faber & Faber, 2011)
Hudební vydavatelství chrlí nekonečnou záplavu reedicí klasických alb, dávno rozpadlé kapely se vrací v comebackovém boomu a veteráni se místo natáčení nových desek raději vydávají na celosvětová turné, na nichž přehrávají v kompletní podobě svoje nejslavnější alba. Žebříčkům vévodí retro a mrtvé hvězdy. Na začátku „desátých let“ nového tisíciletí jako kdyby se populární hudba zastavila a nechala se unášet fascinací vlastní slavné historie. „Nestává se náhodou největším nebezpečím pro budoucnost naší hudební kultury… její minulost?“ ptá se v předmluvě knihy Retromania publicista Simon Reynolds a na dalších více než čtyř stech stránkách důsledně pitvá naši posedlost retrem.
Reynolds se ve svých knihách zatím věnoval hlavně uzavřeným historickým obdobím v jejich kulturních i sociopolitických souvislostech – ať už šlo o taneční revoluci rave v devadesátých letech v Energy Flash (19998) či post‑punkovou vlnu na přelomu sedmé a osmé dekády v Rip It Up and Start Again (2005). V novince Retromania se poprvé obrací k současnosti a všímá si stavu populární hudby, která podle něj ztratila svoji esenciální schopnost žít „tady a teď“ a místo toho se už jen ohlíží do minulosti. Naše doba by se podle Reynoldse dala charakterizovat předponou „re‑“ vytknutou ze slov jako recyklace, reedice, revival nebo reunion. Ne náhodou začíná kniha autorovou poutí po muzeích rocku v Británii i USA a exkurzí do světa sběratelů desek a jiných historických pamětihodností. Jejich vyšinutá nostalgie po minulosti se na začátku tisíciletí stala běžným a univerzálním pocitem západního světa. Jeho kořeny jsou v postupné ztrátě ekonomické i politické dominance západu po 11. září 2001 a finanční krizi, souvisí ale také s překotnou technologickou revolucí, díky níž jsou artefakty minulosti vzdálené na jediné kliknutí myší. Reynolds si pomáhá termínem „paměťový boom“, který na přelomu tisíciletí použil profesor srovnávací literatury Andreas Huyssen a nástup YouTube v roce 2006 malebně popisuje jako „objevení nového kontinentu“. Z retra se stala nová exotika, do níž se díky osobním strojům času můžou vypravovat jak posluchači, tak i muzikanti, kteří se z tvůrců proměnili v archiváře či ještě lépe – kurátory. Způsob, jakým tvoří hudbu přední současní muzikanti jako Flying Lotus, Gonjasufi nebo skupina Vampire Weekend, připomíná kreativní práci s muzejními exponáty a dřívější avant‑garde se stala arrière‑garde. Současný pop podle Reynoldse tak už nereflektuje realitu, ale jen kombinuje dřívější reflexe reality.
Symbolem naší doby je vedle YouTube i přehrávač iPod, který může ve svém prakticky neomezeném paměťovém prostoru shromáždit vše podstatné z historie hudby. Tváří v tvář této hypersaturaci přichází něco, co Reynolds nazývá „nostalgie po nudě“ – tedy po okamžiku, kdy nezaplněný volný čas mohl utvářet prostor pro objevování něčeho, co tu ještě nebylo. Postmanovo ubavení se k smrti má ještě jeden důsledek – jak se minulost kultury stala díky internetu všudypřítomnou a demokraticky dostupnou všem, začaly se uzavírat dveře do budoucnosti, kterou je čím dál obtížnější si představit. Reynolds s pomocí myšlenek amerického post‑moderního filosofa Frederica Jamesona srovnává aktuální fázi hudebního vývoje se současnou globální ekonomikou, která je postavená na spekulacích s financemi a „spektralizaci“ peněz. Zatímco bublina meta‑peněz splaskla při nedávné finanční krizi, na podobné zhroucení estetiky meta‑hudby podle Reynoldse stále marně čekáme.
Retro jako na dlani
V prostřední ze tří kapitol si Retromania stylově odskočí do historie populární hudby, aby zmapovala vlny retra v popu. Od jazzmanů z padesátých let odmítajících inovace be bopu až po vzývání „nezkaženého“ padesátkového rock´n´rollu v revivalech žánrů jako jsou mod, rockabilly, pub rock nebo punk sepisuje Reynolds pozoruhodné paralelní dějiny hudebníků, které nezajímají inovace či technologické novinky, ale raději se ohlíží do bezpečí minulosti. Často tak činí s obrovským úsilím a vynalézavostí, jež nelze než obdivovat. Severoanglická klubová komunita Northern Soul vznikla například na konci šedesátých let jako kult dřevního zámořského soulu a funku a stvořila si časovou bublinu, v níž vzývala zapomenuté vinyly muzikantů, kteří nikdy neatakovali žebříčky. Tato „historie popu přepsaná lúzry“ v Retromanii je zajímavý, byť možná zbytečně zevrubný exkurz, který podle Reynoldse předznamenává současnou fascinaci obskurními deskami zapomenutých žánrů. Potomky těchto ztracenců v minulosti jsou dnešní muzikanti, kteří si svoje portfolio vlivů stahují po gigabitech z úložišť Rapidshare nebo Mediafire.
Vedle čistého retra napodobujícho minulost se vším všudy, se ale v poslední dekádě objevily také nové žánry, které s minulostí pracují velmi kreativně. Reynolds samozřejmě zmiňuje všežravé taktiky plunderfonie či mash‑upu, ale větší pozornost věnuje britské hauntologii (termín, který on sám pomohl zpopularizovat svými články v časopise Wire), freak folku, či zámořskému hypnagogickému popu s příbuznými výstřelky jako jsou chillwave či witch house. Tato „meta‑hudba“ otevírající zasuté vzpomínky na minulost je podle něj zároveň antitezí současného individualismu – hauntologické nahrávky labelu Ghost Box oživují atmosféru „socialistické“ Británie před nástupem Margareth Thatcherové, divní folkaři vrací hudbě její komunitní rozměr a hypnagogici James Ferraro či Ariel Pink probouzejí brakové žánry osmdesátých let z časů „chůvy MTV“ jako výraz nostalgie po společně sdílených zážitcích. V kontextu současné masové kultury jsou tyto pokusy o vzdorování, či aspoň převrácení retrománie vzhůru nohama ale pořád značně marginální.
„Pořád věřím, že budoucnost tam někde je,“ končí Reynolds svoji knihu a vyjmenovává hudební artefakty, které mu způsobovaly „rauš z budoucnosti“ – ten neodbytný pocit otevřených možností, kterými se hudba může ještě vydat. Jeho povzdech, že současná hudba už na podobné šoky rezignovala, by mohl někdo lehce zaměnit za mudrování stárnoucího pána (Reynoldsovi bude za dva roky padesát) ve stylu „za mého mládí bylo všechno lepší…“. Jenže autor si pro tento povzdech připravil na stovkách stránek předtím argumentační i faktografickou munici. Celý text navíc podkresluje jeho vnitřní souboj s rezignací a přiznáním toho, že minulost nemůže být nikdy překonána. Retromania je Reynoldsova zdaleka nejosobnější kniha a po velkých epochách v historii popu je tentokrát jejím hlavním hrdinou on sám – věčný hledač nových cest v hudbě, který má pocit, že se definitivně ocitl v kreativní pustině. Je to také kniha nejvěcnější, ačkoliv i tady často odkazuje na současnou kritickou teorii.
Jako svůj nejděsivější zážitek z éry internetu a jistý druh epifanie popisuje Reynolds moment zjištění, že z nelegálních sítí stahuje zároveň třicet alb, které stejně nebude mít čas si nikdy poslechnout. Internet obviňuje z celkové banalizace hudby a z nadprodukce falešné slasti, ale síť by se dala nahlédnou i z jiné perspektivy – byly to soubory ve formátu MP3, které podstatným způsobem narušily pevný řád komerčního provozu hudby dříve do posledních skulinek ovládaného mocným nahrávacím průmyslem. Který důsledek digitální revoluce posledních let je zásadnější je něco, co patrně rozřeší teprve budoucnost, která přijde ačkoliv jsme v ní třebas přestali věřit. Troufám si říci, že stejně tak příští roky docení Retromanii, která je možná nejzajímavější jako pokus o zachycení naší bláznivé doby plné technologických převratů a úzkostí. Až se jednou budeme potřebovat ohlédnout do minulosti fascinované minulostí, těžko najdeme lepší zdroj informací.
