Autor: Lê Quan Ninh 20. květen 2010
Kromě příspěvků členů redakce a pravidelných spolupracovníků HIS Voice najdete na našem blogu čas od času úvahy a glosy externích autorů, především aktivních hudebníků. Prvním z nich je francouzský hráč na perkuse Lê Quan Ninh, který se věnuje jak improvizaci, tak interpretaci soudobé komponované hudby (více o něm v HIS Voice 1/2007).
Skutečně bych chtěl skoncovat s Johnem Cagem! Ale od doby, kdy jsem ho viděl v roce 1982 v Paříži hrát s Davidem Tudorem a Takehisou Kosugim na představení tanečního ansámblu Merce Cunninghama, se mi toho cíle nedaří dosáhnout. Ta událost ve mně stále rezonuje. Ta svoboda, ten zvláštní pocit, který jsem tehdy zažil, hluboce poznamenal můj přístup k hudbě navzdory tomu, že v mnoha věcech se s Cagem neshoduji. Pravděpodobně to souviselo s mou tehdejší intuicí ohledně anarchie v umění… Začal jsem hrát Cageovu hudbu s kvartetem Hélios a kousek po kousku jsem začal chápat jeho dílo, filozofii, vlivy. Trvalo mi například deset let, než jsem se cítil připraven na provedení partu perkusí ve skladbě Ryoanji. Ano, jen čtvrťové noty a pauzy… Ale v mnoha jeho skladbách souvisí požadovaná virtuozita s vnímáním. Naučit se rozvíjet vnímání a podělit se o to, co vnímáte, zabere nějaký čas. A připravena musí být nejen mysl, ale také tělo. Z Cageovy hudby jsem se hodně naučil a stále se z ní učím. Díky ní jsem si v poslední době uvědomil, že příliš poslouchám. Příliš intenzivně. Pochopil jsem, že je nezbytné vytvořit odstup mezi mnou a zvuky. Díky odstupu pak mám větší svobodu pohybu. Ticho a zvuk pak nejsou ve mně, ale mimo mě, a konečně je mohu poslouchat, upřít na ně pozornost. Právě té vzdálenosti je třeba k tomu, abych na ně mohl sáhnout, reagovat na ně. V tomto prostoru mohu kráčet, mohu žít. Mohu v něm být bezstarostný. Nejsem ani ticho, ani zvuk, ani jedno z toho nemám v sobě. Jen vnímám jejich přítomnost.
S několika členy ensemble]h[iatus občas pořádáme koncerty spojené s přednáškou o Johnu Cageovi, kde hrajeme jeho skladby a bavíme se o nich s publikem. Nedávno jsme takto hráli pro studenty a byl jsem překvapen, jak na ně působily ukázky z jeho rozhovorů, které jsme pouštěli. Jednoduchost s jakou vysvětluje svůj přístup (zvuky jsou jako bubliny hladině ticha, hudba nekončí, začne, když posloucháte, končí když poslouchat přestanete), mluví o těch, kdo ho ovlivnili (Thoreau, D.T. Suzuki, Buckminster Fuller atd.) působí dojemně, zvlášť na lidi, kteří s jeho hudbou předtím nepřišli do styku. Na každého může zapůsobit jeho „enfance de l’art“.
Takže ačkoliv se vždy snažím, aby lidé jeho dílo lépe chápali, někdy bych byl rád sám, osvobozen od něj, od významu, který má v mém životě. Ale také cítím, že je třeba o jeho dílo pečovat, protože často může být odmítáno jen pro nedostatek informací. Podle svých zkušeností můžu bez přehánění říci, že devadesát procent koncertů s hudbou Johna Cagea je katastrofálních. Když tu již není on, David Tudor, Nam June Paik a další, jako by mizel ten duch, zvláštní estetická pozice, která jejich umění dodávala takovou výjimečnost a kladla takové nároky. Někdy bych byl rád, kdyby se mě už lidé neptali na Johna Cagea, ale nedávno jsem náhodou viděl rozhovor s Cagem a Mercem Cunninghamem. Byl jsem tak potěšen těmi několika slovy, která v průběhu rozhovoru řekne, až nakonec musím přiznat, že jsem rád za tu blízkost jeho děl a myšlenek.