Je to přesnost, nic navíc, texty jako samostatné básně, texty jako otázky. Úzkost, uvolnění. Smyčce, místa ticha, baryton. Široká škála zvuků, tři jazyky. Řím a Berlín, přátelství dvou výjimečných hudebníků. Teho Teardo a Blixa Bargeld.
2009
Teho Teardo pozval Blixu Bargelda ke spolupráci na hudebně divadelní inscenaci Ingiuria (Prokletí) pro divadelní společnost Societas Raffaello Sanzio. Skupina byla založena roku 1981 a od počátku svého působení neguje klasický divadelní jazyk, přijímá estetiku gesamtkunstwerku, otevírá prostor experimentům. Na scéně se rodí nový jazyk (hra La Generalissima), oživuje se forma oratoria, do představení jsou zapojovány děti a zvířata. Strnulá forma kukátkového divadla členy Societas Raffaello Sanzio odpuzuje, místo ní nabízejí představení založená na vizuální a zvukové stránce. Divadlo nemá být příjemná podívaná, má otevírat a proměňovat.
Inscenace Ingiuria je výzkumem nové umělecké formy s použitím „hlasu jako technické molekulární kompozice“. Představení, při jehož zrodu se Teardo s Bargeldem potkali, zkoumá původ starobylého slova inguria – které má hluboké kořeny i v židovsko-křesťanské tradici – od „prosebných žalmů“ ve Starém zákoně až po násilné prokletí v deníku jednoho z teroristů z 11. září.
Na hudební stránce Ingurie pracoval i Alexander Balanescu, rumunský houslista a zakladatel smyčcového Balanescu Quartetu. První společné album Teha Tearda a Blixy Bargelda jeho kvarteto (obohacené ještě o jedny housle a violoncello) doprovází ve třech písních a tvoří spolu s elektrickými varhanami a barytonovou kytarou nedílnou součást charakteristického zvuku písní.
Roku 2010 je uveden neo-noir film Claudia Cupelliniho A Quiet Life (Tichý život) s Tonim Servillem v hlavní roli. Pod soundtrackem k tomuto filmu je podepsán Teho Teardo, stejnojmennou píseň A Quiet Life však už píše společně s Blixou Bargeldem; později ji dvojice zařadí na společné album Still Smiling.
Jedná se o období, ve kterém Blixa Bargeld prohlásil: „Obrovské monstrum Einstürzende Neubauten se chystá na chvíli usnout na dně oceánu,“ což byla pravda, mezi alby The Jewels (2008) a Lament (2014) se klene zatím nejdelší kapelní pauza – šest let. Bargeld navazuje spolupráci s jinými hudebníky. Podílí se na skvělém albu Alvy Nota Mimikry a také mimo jiné zpívá dvě písně Nico na předělávce její desky Desertshore, kterou vydává roku 2012 uskupení X-TG pod názvem Desertshore / The Final Report. Jedná se o pozornostihodný počin, ale myslím si, že bez osobitého hlasu Nico a jejího vlastnoručně upraveného harmonia Desertshore ztrácí původní naléhavost a drásavost.
Blixa Bargeld i Teho Teardo si vzájemně nabízejí textové a hudební nápady, i takové, které dlouho zůstávaly nevyužité, a pomalu vzniká jejich první společné album Still Smiling. Narozdíl od pozdějšího Nerissima tady každá píseň představuje vlastní svět.
2013 – Still Smiling
Na přebalu desky je černobílý snímek dvojice od Thomase Rabsche. Oba hudebníci mají na hlavě špičatý klobouk připomínající dadaistu Huga Balla, když vystupoval v curyšském kabaretu Voltaire. Ukazují na sebe, ale každý se dívá jiným směrem.
Blixa Bargeld říká, že dělá hudbu proto, aby se něco dozvěděl, a hned v první písni celého alba Mi scusi zaznívají nesnadné otázky týkající se sepjetí jedince s jazykem. Zatímco v italštině se v písni omlouvá, že italsky nemluví dobře, přiznává cizí přízvuk (píseň měla speciálně v Itálii velký úspěch), ve své rodné němčině se ptá: „Kdo jsem v jiném jazyce? Přicházejí metafory se mnou? Mohu se v jiném jazyce líbat? Kdo je ten ‚já‘, který zpívá píseň ve svém těle?“
Jazyková rozmanitost ale pro Bargelda rozhodně není novinkou. Roku 1993 je na album Eistürzende Neubauten Tabula Rasa poprvé zařazena píseň v angličtině. Jmenuje se Blume a existuje ve třech variantách – anglické (s hostující Anitou Lane), francouzské (Diana Orloff) a japonské (Etsuko Sakamaki-Haas).
Ostatně, co se týká otázek v písních, například What if…? je jich plná. Strašlivé pochybnosti sebevražedného atentátníka: „Co když je to všechno jenom chyba v překladu?“
Still Smiling, ale i veškerá další spolupráce německo-italského tandemu se vyznačuje charakteristickým hudebním výrazem, posluchač si je zkrátka nesplete. Oproti tomu tématika textů se rozpíná všemi směry. A že jdou pánové opravdu daleko (v čase). Bargeld do vrzavých smyčců diktuje geologická období země až k Archaiku a zpívá: „Jsem složen ze zničených hvězd / Levé ruce a srdce / Ze zlata prasklých sluncí.“ A připomínka, která stojí v názvu písně Nur zur Erinnerung, zní: „Všechno se musí vrátit na začátek.“
Když ale se Bargeld a Teardo ocitnou ve stávajícím světě, nemohou se k němu vztahovat jinak než s ironií a určitou hořkostí. Však už sám název Still Smiling evokuje nechutnost současného trendu být vždy pozitivně naladěn. Odcizenost a únava provázející koncertní turné je perfektně popsána v závěrečné skladbě Defenestrazioni, včetně přiblbých otázek, kterým už holt oba muzikanti během rozhovorů občas musí čelit.
Come Up and See Me je zase skladba, která se rozvinula z chvíle, ve které Blixa Bargeld seděl na terase střechy hotelu, vypisoval si seznam všech televizních kanálů a zároveň uviděl titulek „Muž, který podělal celou zemi“. Ano, jedná se o Silvia Berlusconiho.
Still Smiling je melodicky bohaté, znepokojující album, které nabízí čtrnáct písní (dvě jsou uvedené jako bonusové, je to italská verze Nocturnalie a potom skladba Negroni). Vydali ho, stejně jako všechna pozdější alba i LP, na Teardově italské značce Spècula. A najdeme na něm i jednu coververzi – jedná se o píseň Alone With the Moon, kterou si vypůjčili od Tiger Lillies.
O rok později s předěláváním písní tolik nešetří a jako pokračování svého debutu vydávají limitovanou edici EP s názvem Spring. Jedná se o pět skladeb, z nichž tři z nich jsou převzaté.
Crimson and Clover, píseň, kterou původně nazpívala americká skupina Tommy James & the Shondells vyšla v prosinci 1968 a během roku 1969 se jí prodalo přes pět milionů kopií, což z ní udělalo nejprodávanější hit kapely. Ohledně významu chytlavého popěvku se vedou debaty, většinou směřující k vysvětlení, že crimson (karmín, karmínová) a clover (jetel) je evokací hojnosti, naplnění a možnosti splynutí dvou lidí. Samotní autoři textu však podávají mnohem prozaičtější vysvětlení. Peter Lucia Jr., bubeník kapely Shondells, uvedl, že crimson vychází z jeho „rodného“ středoškolského fotbalového týmu Crimson z Morristownu v New Jersey a kombinace s clover napadla Tommyho Jamese. A ten to v podstatě potvrzuje: „Byla to prostě dvě moje oblíbená slova, která se spojila. Vlastně to bylo jednou ráno, když jsem vstával z postele, a prostě mě to napadlo, ta dvě slova, a znělo to tak poeticky. Vůbec jsem netušil, co to znamená a jestli to vůbec něco znamená.“
Soli si muore – italská verze Crimson and Clover, byla pro samotnou dvojici překvapením. Teho Teardo šel do obchodu s nahrávkami, aby si opatřil tu americkou, místo ní mu ale nabídli téměř zapomenutou italskou verzi Patricka Samsona z roku 1969. Zatímco Crimson and Clover má charakter milostné písně, v italském textu se mnohokrát opakuje „sám zemřeš, člověk umírá sám.“ Soli si muore je však prokládáno slovy „volglio l’amore“ – „chci lásku, chci milovat.“ „Ach, je poslední noc / modlím se k Pánu / v noci je zima / zemřeme sami / chci lásku.“ Americká psychedelie je nahrazena evropskou nejistotou.
Verzi Blixy Bargelda a Teha Tearda doplňuje velmi zdařilý klip, který je sestřihem (lépe řečeno zrychlením) sedmnáctiminutového filmu Muž bez hlavy (L’Homme sans tête) Juany Solanas z roku 2003. Film získal cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes.
Další „píseň s příběhem“ je The Empty Boat, kterou nazpíval slavný brazilský zpěvák Caetano Veloso roku 1969. V podání jeho anglického zpěvu je The Empy Boat měkce a příjemně unaveně znějící písní. V roce 2014 píseň znovu ožila zvukem violoncella a plným barytonem Blixy Bargelda. Klip k ní vytvořila Francesca Mazzoleni a píseň se později dostala i na album Nerissimo. Stejně jako skladba Nirgendheim.
2016 – Nerissimo
Devět písní. Duben 2016. Kompaktní ucelené album, které vzniklo v poměrně krátkém časovém úseku. Původně se mělo jmenovat Christian & Mauro, název si však nakonec nechali až pro album následující, které spatřilo světlo světa letos.
Album otevírá i uzavírá stejná píseň – Nerissimo, na začátku zpívaná v angličtině, na konci v italštině. Nerissimo – černočerná. „Původní inspirací tu byla palestinská báseň, jejíž autor říká: ‚Nepíšu modrým inkoustem: to bych vypotřeboval moře. Píšu černě: abych spotřeboval temnotu.‘ To mě zaujalo, představil jsem si hlas, který zpívá černě, ne aby všechno ponořil do temné atmosféry, ale naopak aby vypotřeboval tmu,“ prozradil Blixa Bargeld v rozhovoru s Pavlem Klusákem. Synestezie je ostatně jedním z dlouhodobých Bargeldových zájmů, i když Bargeld vnímá „pouze“ souvztažnost barev a písmen, jmen a čísel, nikoli tónů jako například ruský skladatel Alexandr Skrjabin.
Překročit zažitou představu černé barvy jako barvy smutku chce i Teho Teardo, který říká, že černá obklopuje všechny ostatní barvy. Z hudebního hlediska rozšiřuje zvukové spektrum a dodává mu více možností.
Pokud černá barva obklopuje všechny ostatní a zároveň je obsahuje, dá se vnímat jako určitý projev celistvosti, podobně jako lze obraz Hanse Holbeina mladšího (Vyslanci, 1533), který je použit na přebalu desky, interpretovat jako zobrazení tří úrovní bytí: nebes, jak je vykresluje astroláb a další předměty na horní polici, živého světa, jak dokládají knihy a hudební nástroj na spodní polici, a smrti označené lebkou. Ta lebka, tedy objekt ve spodní části obrazu, který autor snímku přesně zkopíroval z malby, na první pohled ovál ležící na podlaze, připomínající snad mořem ohlazený kus dřeva, představuje fantastický vynález rané renesance – anamorfní perspektivu. Lebku můžeme spatřit teprve za použití zrcadlového válce přiloženého ve správném úhlu. Ostatně, Velvyslanci v Londýně… Bargeld je doma v německém jazyce, Teardo v italském, spojuje je však prostor angličtiny.
Podlaha je namísto přesné geometrické mozaikové kompozice originálu odvozena z obrazu Jacksona Pollocka. S celou kompozicí dvojice pracuje ještě dál, když nás nechá celý obraz sledovat během nádherně statického videoklipu k písni The Beast, kde místy jenom díky mrkání či drobným pohybům vidíme, že se nejedná o fotografii.
Stejně jako v prvním albu, i tady je velká šíře témat od mikrobiologické opery Ulgae až k nekonečnému vesmíru, do jehož pozorování se autor textu písně Animelle v noci hrouží. (Což je zcela pravda, ve videorozhovoru z doby covidu, má za sebou Blixa Bargeld velký teleskop namířený k obloze.)
Mimochodem – Ulgae – to slovo vymyslel Blixa Bargeld v hotelu, kde psal texty k písním. Než jsem si ale tohle v jednom rozhovoru přečetla, pátrala jsem po tom záhadném jménu a po tom, jakou má souvislost s Petriho miskami. Samozřejmě jsem nejdřív nic nemohla najít. Nicméně na druhém konci světa, v Koreji, v Soulu žije a hojně vystavuje výtvarnice Jiyoun Jeon (*1966). V roce 2016 namalovala soubor obrazů pod názvem Birth of Ulgae. O těchto obrazech potom napsal údajný (jeho osobu nelze dohledat) Dr. Yung C. Kang (Fmr. Professor at Columbia Univ.) velice pochybnou esej. Nicméně mi stojí za to zde takovou kuriozitu zmínit. Ten člověk, ať už to byl kdokoli, napsal na základě viděných obrazů větu: „Ulgae představuje jediný organismus, který odpovídá mikroskopické povaze duše“.
Nerissimo nabízí osm propracovaných skladeb. Z minula známé hudební nástroje doplňuje basklarinet a soustava zvonků. Pomyslný střed alba tvoří překrásná, téměř sedmiminutová skladba Animelle. Je tajemným zkoumání prostoru, ve kterém je jedinec tolik křehký. „Kam mě to odvádíš? Kam mě to odvádíš? / Jsem tady poprvé.“ Ocitá se v podivném hotelu. „Recepce je několik hodin pozastavena / Hosté se odhlásili / Ale jejich věci tam pořád jsou.“ A do toho neustálé dvojí volání „Pojď, pojď“ a „Zůstaň, zůstaň“. V písni se kříží nejistota místa s nejistotou jazyka, jediná prázdná stránka, nejistota přesahu do „jiných“ světů. „V místnosti visí zarámované certifikáty / V jazycích, které neznám / A fotky bývalých obyvatel / Musíte být k duchům laskaví“. Ujištění, že „to všechno existuje“ přichází až v noci. „V noci se vystřelím daleko do vesmíru / Abych pozoroval kola z mého meziprostoru / Velký vír / Obrovská rotace / Takže to všechno existuje.“
Ostatně za základní premisu, jak se vztáhnout ke světu můžeme považovat šeptané „astonishment and doubt“ (údiv a pochybnosti) v písni Give Me. „Kéž by bylo dost pochybností.“ „Ale pochybností není nikdy dost.“
2017
Slova „out of the blue and into the black“ jako by se ještě vracela k Nerissimu, ovšem pouze co se jmenování barev týká, ve skutečnosti to spojení znamená zčistajasna zemřít. Slova patří písni, která otevírá EP Fall, vydané Blixou Bargeldem a Tehem Teardem roku 2017. Původně tuto píseň pod celým názvem Hey Hey My My (Into the Black) roku 1978 nahrál Neil Young a později ji nazpívalo velké množství kapel. Právě tahle píseň obsahuje verš „lepší je shořet než vyhasnout“, kterým Kurt Cobain ukončil svůj dopis na rozloučenou. Into The Black, Music For Joan Mirò je mimochodem i název sólového EP Teha Tearda z roku 2015. Doporučuji poslouchat spolu se zdařilým klipem, ve kterém se Teardo téměř vznáší v prostorném ateliéru mezi obrazy Joana Miròa a rozmanitými předměty, pomocí kterých vytváří své charakteristické zvukové kompozice.
Další píseň z EP Fall, Ziegenfisch, nás ale opět vede jaksepatří daleko, do empedoklovského světa, do místa a chvil, kdy nebe ještě nebylo nad námi (Als oben noch nicht der Himmel war).
Testosteron Sklaven a jemná italsko-německá píseň Bianchissimo jsou na delší dobu posledními novinkami, které dvojice vypouští do světa. Pro oba nastává čas, ve kterém se každý z nich intenzivně věnuje vlastním projektům. Blixa Bargeld vydává během dvou let dvě alba společně s Eistürzende Neubauten – Grundstück (2018) a Alles in Allem (2020).
Teho Teardo vydává v roce 2019 album Grief Is the Thing with Feathers, pravděpodobně inspirované stejnojmennou knihou Maxe Portera (jejíž název je parafrází verše Emily Dickinsonové). O rok později mu vychází nádherné Ellipses dans l’Harmonie – Lumi al buio. Zároveň se Teardo podílí na divadelních projektech se slavným italským hercem Elio Germanem. Il Sogno di una cosa je inscenace volně inspirovaná stejnojmenným románem Piera Paola Pasoliniho a Il Paradiso di Dante je originálním představením s hudbou a multimediálními instalacemi inspirovanými XXXIII. zpěvem Božské komedie.
Bylo by chybou opomenout desku, který vyšla na samotném konci roku 2023, jedná se o záznam koncertu z berlínské Sonic Morgue, který byl vyvrcholením série evropských koncertů. Na přebalu vinylu je abstraktní malba od Blixy Bargelda a deska obsahuje patnáct písní z obou dosavadních alb i LP.
2024 – Christian & Mauro
S o to větším očekáváním po dlouhé pauze přichází album nové. Christian & Mauro vychází 25. října 2024. Blixa Bargeld, který hledal a nacházel všude možně kovové předměty, do kterých potom mohl s Einstürzende Neubauten třískat, dnes má kovový, stříbřitý lesk na víčkách, je elegantní, naprosto jistý. Jeho spolupráce s Tehem Teardem přesná, zkoumající a přinášející obraz přízračného světa, který má za sebou koncentrační tábory i objevy kvantové fyziky. Takové, které když se jasně formulují a doprovodí silným zvukem houslí a violoncell, navozují chvění.
90 % vesmíru
se zdá být neviditelným
(vesmír) je ve středu dutý
dutý, roztřepený na okrajíchVesmír je béžový a ne tyrkysový
něco mezi středně akvamarínovou a světle tyrkysovou
vesmír je laskavý a nijak výjimečně zvláštníVesmír je plochý a jednodušší, než si myslíme
konečný vesmír ve tvaru dvanáctistěnu
Text k této písni (Dear Carlo) vznikl na základě korespondence Blixy Bargelda s astrofyzikem Carlem Rovellim.
Za ústřední píseň se dá pokládat přenádherná Bisogna morire. Jednoduchý nápěv se člověku po prvním poslechu vryje do paměti a zní několik dní. Passacaglia je hudební forma vynalezená španělskými potulnými hudebníky v období baroka, která později nabyla podoby populárního tance. Hráli ji mnozí skladatelé od Salieriho přes Vivaldiho až po Beethovena, oslavuje ji Händelova Sarabanda, Bachova kantáta BWV 212, Passacaglia C moll BWV 582 nebo Lisztova Španělská rapsodie. A Passacaglia della Vita (Homo fugit velut umbra) je anonymní skladba z roku 1657, pocházející ze sbírky Canzonette Spirituali e Morali (Duchovní a mravní písně), které se zpívají v oratoři v Chiavenně, postavené pod ochranou svatého Filipa Neriho.
V úpravě Blixy Bargelda a Teha Tearda zůstává stejný nápěv – opakující se Bisogna morire (Musíš zemřít), stejně jako zůstává nezměněný text šesti čtyřverší. Nově připsané verše ale vrší slova nejsoučasnější: TikTok, influencer, showmaster, Wikipedia, start-up, podcast, Uber, youtuber… V písni také nelze nezaznamenat mikrocitaci slavné partyzánské Bella Ciao.
Bisogna morire předchází mrazivá skladba I Shall Sleep Again, ve které se velmi pozvolna dozvídáme, v jakém prostoru se vlastně nalézáme – je to koncentrační tábor Mittelbau-Dora.
To, jakým způsobem dvojice proniká do všech směrů je fascinující. Je to „od nejvzdálenějšího okraje sluneční soustavy k vnitřnímu kruhu“, je to „z poloměsta do města hlavního“. Bargeld vede dialog napříč stoletími, jen tak mimochodem zmiňuje Avalókitéšvaru, bódhisatvu soucitu a Guanyin, jeho čínskou, ženskou podobu. V hudební pouti se mezi smyčci a kovovými zvukovými plochami navozujícími pocit vesmírného prostoru objevuje sluneční skarabeus Cheprer i Usir, staroegyptský bůh plodnosti, úrody a současně bůh zemřelých.
Bargeldův vět je zabydlený a rozmanitý, tak jej autor alespoň představuje v Durch mich – své možná nejosobnější písni, kde je v druhé části výrazně slyšet zvuk „starých“ Neubautenů. „Špehuji svůj mozek / Můj mozek špehuje mě/ jakými bytostmi se stanu / A kterými jsem již byl / Už jsem něčím byl a také jeho opakem.“
Ale začíná to celé silným deštěm – Starkregen. A potom È pericoloso sporgersi, takový sympatický nápis pod okny starých vlakových souprav. „Je nebezpečné se vyklánět.“ „Je nebezpečné se vyklonit / ale máme kořeny v budoucnosti / rozkvétat rozkvétat…“
Pokračujeme do Ameriky, k filmu z počátku 20. století, kde Bargeld promlouvá na pozadí soundtrackově znějící skladby Close-Up k režisérovi Cecilu B. DeMilleovi. Další záběr zblízka nás vede na slunný okraj lesa poblíž vody, kde vážka čeká na svou kořist a kam přichází zatančit svůj starý tulácký tanec obr. Je to píseň Libelle & Gigant.
Do současného světa nás vedou skladby Rimangono – připomínka ztraceného času během epidemie a potom krajně varující Menschenentsafter „Odšťavňovač lidí, odšťavňovač na lidi,“ po jehož použití z lidí zbude jenom hloupost. Odšťavňovač, který „nepotřebuje elektřinu / vše, co je potřeba, je malý tlak / jako staromódní lis na víno.“
Přebal desky vytvořila technikou koláže mladá švédská umělkyně Amanda Ooms. Dvojice Blixa Bargeld a Teho Teardo zahájila 19. listopadu 2024 v Římě nové koncertní turné, 6. prosince se zastaví v pražské Arše+. Koncert odehrají spolu se smyčcovým orchestrem, violoncellistkou Laurou Bisceglia a basklarinetistou Gabrielem Coenem.
Blixa Bargeld (vlastním jménem Christian Emmerich) se narodil 12. 1. 1959 v západním Berlíně. V roce 1980 založil skupinu Eistürzende Neubauten, ve které jako zpěvák působí dodnes. Byl spoluzakladatelem a v letech 1984–2003 kytaristou skupiny Nick Cave and the Bad Seeds. Absolvoval řadu koncertních turné po Evropě, Severní a Jižní Americe, Austrálii a Japonsku. Je skladatelem, zpěvákem, hudebníkem, performerem, autorem, hercem, režisérem a lektorem téměř ve všech oblastech interpretačního umění.
Teho Teardo (vlastním jménem Mauro Teardo) se narodil 19. září 1966 v Pordedone v Itálii. Je zakládajícím členem rockové skupiny Meathead. V devadesátých letech spolupracoval s Mickem Harrisem, Jimem Colemanem a Lydií Lunch. Se Scottem McCloudem (Girls Against Boys) založil nový projekt s názvem Operator. Společně vydali v roce 2003 album Welcome to the Wonderful World a absolvovali turné s Placebo. V roce 2006 natočil s Erikem Friedlanderem album inspirované poezií Piera Paola Pasoliniho. Složil hudbu k mnoha italským filmům, například k Denti Gabriele Salvatorese, Rodinnému příteli Paola Sorrentina, Slam Andrey Molaioliho a Paola Sorrentina. Za pozornost stojí jeho hudba k filmům Mana Raye. Žije a pracuje v Římě.