Takhle stručný je titul alba jen na hřbetu digipacku, celý, obšírný a všeříkající název – a zároveň text úvodní písně – zní Zpráva o pitvě Obergruppenführera SS Reinharda Heydricha provedené 4. 6. 1942 ve 12 hodin v městské nemocnici Bulovka prof. H. Hamperlem, přednostou Patologického ústavu Německé Karlovy univerzity v Praze, za spolupráce prof. G. Weyricha, přednosty Ústavu soudního lékařství Německé Karlovy univerzity v Praze.
A jede se opravdu detailně, původní text obou profesorů je rozdělen na oddíly (zde písně) Řezy, Hnisy, Tekutiny, Srdce, Bránice a Bakterie.
„Na levé straně hrudní / je dvacet centimetrů dlouhá / sešitá rána operační, / která částečně probíhá / bezprostředně vedle kosti hrudní./ Těsně pod mečíkem uhýbá / v pravém úhlu doleva / a směřuje vodorovně / pod bradavku prsní,“ začínají Řezy, zatímco v pozadí se opakují jména komiksových hrdinů: „Batman, Superman, Spiderman“ a poprvé zazní refrén „gumový trubicový drén“, s nímž se, pochopitelně, setkáme i v dalších písních. Takhle Reniharda Heydricha určitě neznáte. Je to znepokojivě „zblízka“, občas trochu neappetitlich, ale také – ano – půvabně byrokratické. Tahle čtveřice, nejvýraznější a nejpůvodnější ze všech současných „androšů“, opravdu nalézá v byrokratrické pedantérii skyrtý půvab, který s akurátní vášní archeologů vynáší na povrch. (O kolik se tím liší od nejbyrokratičtějších ze všech umělců, totiž surrealistů, s jejich nekonečnými dotazníky, anketami, exkvizitními mršinami a skupinovými úkoly, které veškerý půvab postrádají… nedivil bych se, kdyby právě oni stáli za vynálezem teambuildingu.) Připomínám hodinovou skryťáckou skladbu sestavenou z názvů českých kapel. Těch možností katalogizace! Třeba do vět: „Já jsem poznal, V úterý, Na louce, Ženy…“
Kromě toho kapelní deklamátor Jakub Žid – může se frontman kapely zhudebňující zprávu o Heydrichově pitvě jmenovat patřičněji? – svým nezaměnitelným, lehce prkenným způsobem odprezentuje myší mantru Lucie Šmahelové i dva texty, v nichž zprávu obou profesorů dotvořil jedinečný všeumělec S.d.Ch. o úkroky jinam a symbolická vyznění.
Skrytý půvab byrokracie od založení před patnácti lety tvoří kromě deklamátora Jakuba Žida ještě Josef Jindrák (především baskytara) a Roman Plischke (kytara, saxofon, pozoun a další), o rytmiku a ruchy se starala přednatočená elektronika. Pár let rytmický grunt kapely oživoval bubeník Roman Kolliner se svými plasty, kovy a ozvučenou televizní obrazovkou, nyní je služebně i doopravdy nejmladším členem sestavy Jan Faix alias Count Portmon se svou podivuhodně „organicky“ znějící, rozhodně nijak chladnou a přečistou či zupácky zařezávající elektronikou. Připomeňte si jeho loňské, nejlepší sólové album recenzí Iana Mikysky.
Skrytý půvab byrokracie na novém, pětatřicetiminutovém albu nijak neustoupil od svého typického zvuku – pořád je tu spousta ostinát a androšské strohosti. Díky Faixovi ale v elektronických stopách ve zvýšené míře dochází k nečekaným dějům a improvizacím, žánrovým výpůjčkám i troše plunderfonie, což zvuk kapely neobyčejně oživuje a dodává mu dříve neslyšené barvy.
Zároveň kapela pokračuje v implantaci lehkých, něžných melodií tam, kam by neměla (připomínám starší číslo Hladomor v SSSR, kde jsou kanibalské výjevy deklamovány do melodie Greensleeves; pokud netušíte, která to je, vzpomeňme si na Martu Kubišovou a její „Ráno raníčko, ach má písničko“); podobně bizarním hitem Zprávy o pitvě… jsou easy-listeningové Hnisy se saxofonem vpravdě kavárenským a téměř táboráková Bránice.
Tahle kapela mě každým albem příjemně osvěží a pobaví. Od samého začátku – znám ji od roku 2000 – je na první poslech rozpoznatelná a tvrdošíjně si dělá to svoje. A pokud vám to nestačí, poslechněte si tohle album proto, abyste věděli, kdo vyhrál a na co se zapomnělo.
Skrytý půvab byrokracie: Zpráva o pitvě…
Polí5 (www.poli5.cz)