Kniha Júlia Fujaka Sondáž nezávislej hudobnej kultury na Slovensku se do půdy zavrtává na mnoha místech, často kdesi dole propojených.
Hudebník a teoretik na poli estetiky a sémiotiky Július Fujak ve své poslední knize – či snad jedné ze svých posledních, jsa psavcem věru rychlým – nabízí přesně to, co slibuje v názvu. Několik tu hlubších, tu spíše širších sond do slovenského dění v oblasti nezávislé, alternativní, impro- i komprovizované hudby a v neposlední řadě jejího provozování a zpřístupňování. Přibližně dvousetstránková Sondáž nezávislej hudobnej kultury na Slovensku je pro českého čtenáře cenná coby stručný úvod do aktuální situace. Mám totiž zato, že po rozdělení státu vládne jistý nepoměr v tom, jak jsou jednotlivé přibližné poloviny obeznámeny s kulturním děním té druhé, a že v tomto punktu máme vůči slovenskému umění jistý dluh. Zároveň se jedná o pokračování autorovy starší práce Slovenské hudobné alternatívy (Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2006).
Práci, sestávající převážně z profilů umělců, vydavatelů, souborů, přehlídek a teoretiků, seřazených do tematických dílů, lemují kapitoly věnované úvodním úvahám a závěrečné autopsii. Fujak se na začátku knihy pokouší definovat onu problematickou hudební „nezávislost“ mj. citacemi Martina Burlase a Jozefa Cserese. Otázku neřeší, spíše naznačuje možné přístupy k jejímu zodpovídání – napříč kapitolou panuje shoda v tom, že hledaná nezávislost je, zjednodušeně řečeno, uspokojením individuálních duchovních a tvůrčích potřeb. Problematika ekonomické nezávislosti diskutována téměř není, nezávislosti na převažujících společenských okolnostech kulturního provozu jen lehce. V Závere autopsiou Fujak popisuje své hudební aktivity od devadesátých let do současnosti, což je logické ze dvou důvodů – coby aktér se v předchozím textu nejednou objeví a jeho vnímání celého milieu a jeho dílčích problematik – stále živého a stále živých – by nebylo v prezentované podobě možné bez osobní zkušenosti.
Samotné tělo práce je rozděleno do deseti dílů, sedm z nich na další kapitoly – miniprofily věnované jednotlivým osobnostem, souborům, přehlídkám a vydavatelstvím. Samostatné díly si v úvodu publikace vysloužila dvojice klíčových osobností – Milan Adamčiak a Marián Varga. Na těchto textech, jejichž kontrastní vyznění vynikne o to více, že jsou řazeny bezprostředně za sebou, se nejvýrazněji projevují úskalí Fujakova autorského přístupu. Zatímco Adamčiakovu osobnost z velké části reflektuje prostřednictvím přejatých citací, u Vargy se blíží formě encyklopedického hesla s životopisnými i diskografickými informacemi. Posledně jmenovaného přístupu se drží častěji (někdy možná až příliš stručně), zůstává tedy dojem, že Adam(čiak), od nějž se příslovečně začíná, si zasloužil více prostoru a promyšlenější esejistické uchopení nebo naopak – aby bylo stylové jednotě učiněno zadost – text encyklopedičtějšího rázu.
Do dílu o Neprávem přehlížených autor shrnul košický undergroundový spolek Lesní speváci, under-punkery Chór vážských muzikantov a „pozoruhodné solitéry“ Miloše Železňáka a Jána Boleslava Kladiva. Za zástupce Experimentu a audiálneho umenia na samom okraji volí Petera Machajdíka, Daniele Mateje a Jonáše Grusku, u prvně jmenovaného si posteskne nad vztahem slovenské hudební veřejnosti k tvůrcům, kteří nějaký čas působili či působí v cizině. Nástup hudobnej generácie Y (tedy narozené v osmdesátých letech) reprezentují David Kollar, Miroslav Tóth, Nikolaj Nikitin a Adrián Demoč, dvojici unikátních hudebních těles ansámbly Quasars a Cluster. K tématu komprovizace Fujak, jenž na problematiku žánru pohlíží i ekonomickou optikou, přičlenil osobnosti Martina Burlase a Juraje Vajó a velice stručně soubory Magnetische Welle a tEóRia OtraSu. Úplne iné piesne popisují, jak si s žánrem v základě pop-rockové písničky umí poradit Longital, Noisecut, Eva Šušková, Sto múch, Ne:bo:daj a Bijouterrier. V díle věnovaném vydavatelům a festivalům autor připomíná čtenářům HIS Voice dobře známé značky jako Hevhetia, Slnko Records či přehlídku Next, v části Živé teoretické myslenie o hudbe nabízí medailonsky více než desítky teoretiků včetně Petra faltina, Jozefa Cserese či Slava Krekoviče.
Žádný z dílů není výhradně věnován komponované hudbě a osobnostem skladatelů, ti se totiž představují jako multižánrové osobnosti zasahující do oblastí improvizace a jiných hudebních experimentů. Lze říci, že nezávislá slovenská hudební scéna podle Fujaka je scénou protínání akademického hudebního světa se seriózně přijímanými impulsy z jiných žánrů, jak ukazují osobnosti typu Daniela Mateje či Martina Burlase. Je možná škoda, že zatímco u Vargy či lesných spevákov se vracíme vcelku hluboko do historie, elektroakustické kompozice vznikající v nemalém množství v bratislavském rozhlase jsou zmíněny jen letmo.
Zrovna tak letmo je naznačeno setkávání slovenské hudby s českou. Nejčastěji jsou zmiňovány aktivity Jazzové sekce a vliv osobnosti Mikoláše Chadimy, za hlubší průzkum by ale stála například unikátní kulturní konstelace Bratislav-Brno-Vídeň.
Navzdory jisté žánrové neukotvenosti v přístupu k jednotlivým osobnostem a konečně i navzdory všem ponechaným překlepům knihu vítám coby čtivého průvodce – stručný úvod a první referenční zdroj při dalším zkoumání tématu. Naznačuje poměrně svůdně.
Július Fujak: Sondáž nezávislej hudobnej kultury na Slovensku
Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre