Soft Pink Truth: Why Do The Heathen Rage?
Thrill Jockey (https://www.thrilljockey.com)
Drew Daniel, známý z konceptuálního dua Matmos, připravil se svým bočním “housovým” projektem kolekci osobitých verzí blackmetalových písní, ze kterých udělal houseovou kůlničku na dříví.
Daniel bude zřejmě kromě vyšinutého smyslu pro humor oplývat také určitými masochistickými rysy. Jak jinak si vysvětlit, že rozcupoval na kusy deset ikonických hitů žánru, který se i přes všechny teatrální elementy a eskapistickou ikonografii bere tak vážně, a nevyhnul se při tom ani severskému black metalu, jehož nejradikálnější postavy mají za sebou násilnou činnost vrcholící vypalováním kostelů či vraždou.
Dráždění hada bosou nohou je zde patrně součástí konceptu. U prostého svatokrádežného překladu blackmetalové hudby do rozjásaně housové taneční produkce to ovšem zdaleka nekončí. Daniel metalovou bigotnost a homofobii převrací ve více než otevřenou gay estetiku a tuto svatokrádežnou interpretaci pečetí samotným obalem alba, který zobrazuje homosexuální orgie metalistů s dlouhými vlasy a náramky s hřeby na rukou. Estetikou homosexuální intifády je dále prosycena téměř každá píseň alba. Výjimkou je například skladba Ready to Fuck, původně od brazilské skupiny Sarcófago. Kohoutí zpěv brazilského macha vyzývající svůj ženský protějšek k různým formám sexu, je zde genderově přepólován, když Drew Daniel svěřuje vokální part Jenn Wasner. Ta ho provádí v tak sebevědomé poloze houseové amazonky, že původní verzi písně deklasuje do popěvku sexuálního chvástala, který “štěká, ale nekouše”. Blasfémie dále pokračují, třeba samplováním německé druhdy známé dancefloorové skupiny Snap ve skladbě Satanic Black Devotion.
Why Do The Heathen Rage? ovšem není jen nějakou primitivní parodií, nebo trendy albem coververzí. Koktejl namíchaný z black metalu, house a gay estetiky je přece jen příliš silný pro normálního posluchače. Drew Daniel je sám vyznavačem i znalcem black metalu, což mu ovšem nebrání podrobit ho sarkastickému masomlýnku projektu Soft Pink Truth. Na albu nastavuje ironické zrcadlo zobrazující násilí, macho sexualitu a homofobii metalu v převrácené groteskní poloze. Převrací metalová klišé v jejich protiklad za použití hudby, která je do jisté míry také antipodem metalu. S vážnou hudbou se metal vždy snese, s něčím co by kovaný metalový fanoušek shrnul pod označení disco, pak v žádném případě. Hudebně tu jde o precizní práci v duchu Danielova slavnějšího dua Matmos, alespoň co se týče čistoty a rafinovanosti zpracování materiálu. Na albu zní sofistikované beaty, dryáčnicky houseově znějící klávesy, ale zajímavá je zde především pečlivá práce s hlasy. Podladěné satanské recitativy střídané s exaltovaným projevem Antonyho (Invocation for Strenght), brutálně zkreslené hlasy suplující absentující barvu elektrických kytar nebo stylová hlasová ekvilibristika Jenn Wasner. Dvě skladby, ve kterých hostuje, patří k těm nejlepším na albu.
Musím přiznat, že přepjatá macho estetika metalových bandů osmdesátých let, ústící často nevědomě až ve svůj protiklad projevující se ve všech těch natupírovaných kadeřích zpěváků, trylkujícím falzetu a operetně strašidelném harampádí, mě vždy zajímala jako zcela specifický estetický i kulturní fenomén, pramenící v tom nejčiřejším eskapismu. Tento fenomén nicméně album Why Do The Heathen Rage? neakcentuje a vlastně celkem poctivě – i když se zlomyslným úšklebkem – převádí blackmetalové šlágry do jiného zvuku. Ačkoliv jsem si vědom, že pro metalové fans je i pouhá myšlenka na podobnou věc svátokrádežná, domnívám se, že některé skladby vyloženě prokoukly a moderní kabát jim sluší. Křivé zrcadlo, které Drew Daniel metalovým hitům nastavil, je zakřivené také na druhou stranu. Směšné machismo a kryptická homoestetika se přetaví v Why Do The Heathen Rage? do rozjuchaného gay mejdanu. Jako občanský postoj i vtipná interpretace to funguje, komplexnejší a možná rafinovanější přístup by ale přece jen neuškodil.
